Blokovat všechny hovory, Ema hoteliérkou a žlutý sníh se nejí

Pondělí, 28.1.2019

Už je to pár týdnů, co adventní svícny dohořely. Už je to pár týdnů, kdy s příchodem Tří králů definitivně odešlo kouzlo Vánoc. Možná je to tím, že chci i po uklizení vánoční výzdoby tu atmosféru ještě uchovat, možná je to proto, že svícny, které jsou tak dekorativní po celý rok, je mi líto nechat po tmě. Každopádně má potřeba zapalovat svíčky stále neopadá. A tak je docela dobře možné, že můj nový svícen na čajové svíčky, nasvítím i velikonočnímu zajíčkovi.

Úterý, 29.1.2019

Když mi táta před pár dny zavolal, že si koupil nový mobil, napadly mě dvě věci.

Za prvé: pouzdro za čtyři stovky, které mu bylo před pár týdny vnuceno prodejcem operátora je tím pádem definitivně ze hry.

Za druhé: aktuální problémy v komunikaci s tátou nemusí být nutně zdravotního původu, ale tím, že se s novým přístrojem teprve učí zacházet.

Proto se dnes ani nedivím, že mi jeho číslo čtyři hodiny nepřetržitě hlásí, že účastník právě hovoří.

,,Tati, víš, že se ti nedá dovolat?“ ptám se táty, když přijedeme s dcerou a holkama k němu domů.

,,Nevim…“ odpoví překvapeně, jakoby mimoděk sáhne po mobilu a podá mi ho.

Po chvíli zkoumání nastavení jeho telefonu zruším pokyn BLOKOVAT VŠECHNY HOVORY, a zkusím tátu prozvonit.

Účastník už nehovoří, telefon vyzvání.

Tak snad mu to vydrží.

Středa, 30.1.2019

,,Babi, hádej, co jsem si všechno sbalila s sebou na hory?“ pobízí mě Ema

,,No určitě nějaký hračky…“ odpovím neurčitě.

Ema přikývne: ,,Ale jaký? Hádej.“

,,Já bych řekla, že máš s sebou barbie mořskou pannu.“

,,Hmm, a co ještě? Začíná to na D,“ vysloví nápovědu.

,,Na D?“ podivím se a mozkové závity se mi kroutí o sto šest.

,,Dinosaura,“ zvolá Ema, když se dávám poddat.

,,A teď…je to růžový, na konci dlouhý a má to takový čárky…“ zazní další hádanka.

Lámu si hlavu já, láme si jí maminka, ale ani jedna z nás nepřijde na to, co to může být.

,,Tak to teda nevymyslím, Emi,“ řeknu smutně a Emča vítězoslavně zvolá:

,,No přece hřeben…!“

Čtvrtek, 31.1.2019

Udělal to znovu!

Nic nejsou platné moje pochyby, marně říkám, že se mi nechce, že je to na poslední chvíli, hledám výmluvy.

,,Prostě se sbal a zítra večer, až přijdeme z práce vyrazíme,“ přikáže mi můj muž pár hodin před tím, než se začnu chystat ke spánku.

A tak začínám plnit tašku zimními věcmi.

Pojedeme na hory.

Pátek, 1.2.2019

,,Tak babi, tohle je váš pokoj. Náš je tady naproti, tak kdybyste něco potřebovali, můžete zaťukat na dveře.“ Vede nás Ema do pokoje v šumavské chalupě, který máme o tomto víkendu s mužem obývat.

,,Tady máte koupelnu,“ ukáže vlevo, když vstoupíme do předsíňky. ,,A tady je pokoj. Jedna postel, druhá postel, třetí postel, a tady na tý velký budete s dědou spát,“ říká a na každou postel lehce klepne rukou.

,,Věci si můžete dát do skříně,“ pokračuje Ema. ,,Já budu dole, tak kdybyste něco potřebovali, tak na mě zavolejte. Tak pa,“ řekne, odejde z pokoje a já slyším, jak sestupuje po schodech dolů.

Možná, že z ní nakonec bude hoteliérka…

Sobota, 2.2.2019

,,Víš, co říkají Eskymáci? Žlutý sníh se nejí.“ Poučí mě můj muž, když na Špičáckém sedle vystoupíme na parkovišti z auta. Ujistím ho, že jsem ani nic takového neměla v úmyslu, ale že přesto budu mít cestou na Černé jezero eskymácké pořekadlo na paměti. Když pak narazíme na elektrické vedení, které přes cestu visí jen pár centimetrů nad našimi hlavami, prohlásí, že tušil, že si na Šumavě dobijeme baterky.

Černé jezero je v zimě vlastně jen další bílá plocha, jen tu díky otevřenému prostoru a větší nadmořské výšce fouká mrazivý vítr, a padající sníh štípe do tváří. Díky mlze není sice poznat, kudy že ten ledovec ustoupil, aby dal vzniknout tomuto unikátnímu jezeru, ale ten pocit z toho, že jsme tady, nám ty baterky opravdu dobíjí. A to si ani na to spadlé elektrické vedení nemusíme sáhnout.

Neděle, 3.2.2019

Když si včera večer plánujeme, jestli pojedeme dneska ráno s Emou do Železné Rudy na boby nebo dáme přednost pěší túře na Hamr, netušíme, že je dávno rozhodnuto. Do rána napadne tolik sněhu, že silnici na Železnou Rudu kvůli neprůjezdnosti zablokuje autobus plný dětí, a po pár málo kilometrech brodění se po kolena v čerstvém sněhu zjišťujeme, že trasa na Hamr je neprůchodná. A tak se mi opět vybavuje rčení: ,,Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.“

Ještě, že nás alespoň odpoledne nechává odjet domů.

Abych nezapomněla…

Sníh je prý déšť, který zaspal. Potom se téhle sněhové nadílce není co divit. Na Šumavě se totiž krásně spí...