Nikdo není dokonalý, večeře při svíčkách a kolik váží zlato

Pondělí, 4.2.2019

To chce klid a nohy v teple, říkám si dnes večer, když se vrátím domů z práce.

Sáhnu do šuplíku pro ovčí ponožky, které jsem si přivezla z Tater a natáhnu je na nohy.

Po včerejšku, kdy o sobě zima dala vědět plnou silou, to totiž vypadá, že se ještě budou pár týdnů hodit.

Úterý, 5.2.2019

Když mi před pár týdny dal táta do ruky knížku Dokonalá od Gilly Macmillanové s nálepkou Edice světový bestseller, o její dokonalosti jsem trochu zapochybovala. Ne, že bych nevěřila tátově výběru, ale pochybnosti ve mně tenkrát vyvolává právě ta zlatá kulatá nálepka, která už mě několikrát zklamala.

Jenomže tentokrát to vypadá, že se pod ní pravděpodobně podepíšu.

Středa, 6.2.2019

,,Ty jo, tak tohle nás za chvíli taky čeká,“ poznamená moje dcera, když spolu jdeme po městě. Otočím se směrem, kterým se ubírá její zrak a vidím, že kouká do výlohy se školními aktovkami.

No snad by tu Emičku už neposlala do školy?

Čtvrtek, 7.2.2019

,,To je dost ne, patnáct set za pokutu…“ konstatuje před mým mužem jeho účetní, když mu tuto částku dává k podpisu jako srážku ze mzdy.

,,No, co je dneska dost,“ odpoví můj muž. ,,Patnáct set, to je taková lepší večeře ve dvou. Tak si holt s manželkou koupíme utopence, v kostele si půjčíme jednu kostelní svíčku, a my těch patnáct stovek zase ušetříme.“

Tak to mám na víkend pěkné gastronomické vyhlídky.

Pátek, 8.2.2019

Než vejdu do dveří, představuji si, že to bude jako ve filmu. Útulná místnost, křeslo, pohovka, velká knihovna a psací stůl.

Kromě knihovny a psacího stolu je tu vlastně všechno.  Navíc tu krásně voní právě připravený čaj.

,,Dobrý den, já jsem Petra. Budu vám říkat Jindro, ale budu vám vykat. Vy mi říkejte Petro.“ přivítá mě stiskem ruky mladá psycholožka.

,,Chcete si sednout na pohovku nebo na křeslo? Vyberte si to místo, kde vám bude příjemněji.“ řekne, a přitom rukama ukáže napřed na světlý gauč s polštáři a potom na velké křeslo s patinou na madlech, které mi připomene to babiččino.

Možná proto si vyberu právě to a přemýšlím, kolikrát bude potřeba do něj usednout.

Sobota, 9.2.2019

,,Hele, tady dávají za gram zlata 770,- Kč,“ ukazuji na výlohu zlatnictví v Českých Budějovicích, kolem kterého zrovna s mužem procházíme. ,,Hmm, jenže my žádný zlato nemáme,“ konstatuji spíše pro sebe.

,,Jedině, že bych prodal Tebe. Ty jsi taky takový moje zlato,“ pokouší se o kompliment můj muž a počítá: ,,Padesát čtyři kilo, to je padesát čtyři tisíc gramů krát sedmset sedmdesát…hmmm, to je pěkných čtyřicet jedna miliónů pět set osmdesát tisíc korun…“

To ani jeden netuší, jakou vlastně může mít hodnotu.

Neděle, 10.2.2019

,,A proč už jdete domu, babi?“ ptá se Ema, když ji předáme rodičům a chystáme se odejít.

,,Protože máme doma práci, Emi. Mám ještě od oběda nepořádek v kuchyni,“ odpovím.

,,A já v obýváku,“ doplní můj muž.

,,Děědo…ty nemáš pořádek nikde,“ nechá se slyšet Ema s laskavým úšklebkem na tváři.

A je jí, stejně jako mě jasné, že děda bude maximálně u televize, porovnávat polštáře na pohovce.

Abych nezapomněla…

doufám, že mě ten můj chlap s vidinou většího zisku za zlato, nebude nutit, abych přibrala.