Bezzubým bláznem, jak se mi rozsvítilo a asi ho zabiju

Pondělí, 21.1.2019

Kolikrát jsem se marně pokoušela vypěstovat z pecky avokádo, bych na prstech jedné ruky už ani nespočítala. Myslím, že by nestačily ani prsty na dvou rukách. Kdyby mi ale můj muž půjčil tu svojí třetí ruku, ke které včera díky mně přišel, možná bych se nakonec dopočítala.

Každopádně mých pěstitelských avokádových pokusů bylo nespočet a rozhodně nemůžu říct, že by byly úspěšné.

Úterý, 22.1.2019

Když jsem si poprvé uvědomila, že budu potřebovat psychologa, vzpomněla jsem si na svoji mámu, které jsem jeho návštěvu celá léta marně doporučovala.

Bohužel v době, kdy sama vyhledala dokonce i psychiatra, bylo už její autoimunitní onemocnění nevyléčitelné.

Proto je možná lepší se dříve vykecat někomu cizímu, a získat tak cenný pohled z druhé strany než svým vyhořením dovést tělo ke zkáze.

Otázkou ovšem je, jestli vůbec někoho, kdo bude mít na mé žvásty čas, seženu.

Zubaře už sháním bezvýsledně půl roku, tak doufám, že to s psychologem nebude podobné.

Bezzubým bláznem bych se opravdu stát nechtěla.

Středa, 23.1.2019

I v dnešní době, kdy vyrůstají herny a moderní dětská hřiště dotovaná z různých fondů Evropské unie, se najde vzpomínka na dětství již dávno minulá. Na dětství, strávená na pískovištích prorostlých trávou, kde nějaký ten kyblíček s lopatičkou byl vždycky k dispozici. Dětská hřiště byla sice nemoderní a zcela jistě nesplňovala přísné bezpečnostní předpisy, zato byla plná dětí, které mnohdy ani nestačily dojít ze školy domů. Aktovky se tak povalovaly poblíž, a na oprýskané zeměkouli, rozvrzaném kolotoči či laminátové klouzačce vznikala první dětská přátelství, a dojídaly se zapomenuté školní svačiny.

Čtvrtek, 24.1.2019

Že ve vteřině může být všechno naprosto jinak, a že život a zdraví člověka je křehčí než motýlí křídla, si uvědomím, když jdu dnes od lékaře. Právě ve chvíli, kdy se mé myšlenky nade mnou vznášejí jako obláček, si nevšimnu zledovatělého místa na hranici chodníku a vozovky, kam se zrovna chystám vkročit.

Proto nestačím nijak zareagovat. Ruce zůstávají při těle a ani sebemenším pohybem se při podklouznutí pravé nohy nesnaží získat právě ztracenou rovnováhu. Co se stalo si uvědomím až když ležím na zádech a hlava tvrdě naráží na chodník. Doufám, že křupnutí, které při dopadu ucítím nepochází z mojí hlavy, ale z ledu. Otřesená vstávám a snažím se srovnat myšlenky i mozek v lebce.

Zkoumám místo, kde jsem ještě před pár vteřinami ležela a snažím se podle otisků rukou a těla přijít na to, do čeho moje hlava narazila, a věřím, že to nebyl ten volně ležící kus ledu s ostrými hranami.

Sundávám zimní čepici a s úlevou zjišťuji, že krev neteče. Teď už jen zbývá věřit, že se během následujících čtyřiadvaceti hodin nedostaví příznaky otřesu mozku, a že se mi tou tvrdou ránou do palice pouze rozsvítilo.

Pátek, 25.1.2019

,,On je děda dneska nějakej jinej…“ říká mi Amálka, když vyjdeme společně z domu.

,,Jak to?“ ptám se a prohlížím si mého muže, abych zjistila, co je na něm jinak než obvykle. Kromě toho, že si nasadil svou zimní čepici ,,na blbečka“, se mi zdá, že vypadá pořád stejně.

,,No já jsem mu řekla,“ vysvětluje Amálka, ,,aby si vzal čepici a on mě hned poslech…“

,,Aha“, pochopím jeho vzezření a jsem ráda, že způsobem nasazení čepice chtěl Amálku nejspíš jenom pobavit. Stařecká demence, které jsem se začala u něj obávat, tak naštěstí zatím ještě není na pořadu dne.

Sobota, 26.1.2019

,,Co to zase máš, prosím tě?“ ptá se mě můj muž, když mě při příchodu do kuchyně vidí snídat mug cake s malinami.

,,Mug cake,“ odpovím s plnou pusou.

,,Mug co??“ ptá se

,,MAG KEJK…chceš ochutnat?“

,,Nechci.“ odpoví a sáhne do spíže pro chleba.

To je dobře, pomyslím si, vidličkou naberu pořádné, ještě teplé sousto a ponořím ho do horkých malin.

Neděle, 27.1.2019

Po shlédnutí televizní reportáže o víkendovém výstupu na Sněžku mě přepadne touha zúčastnit se stejného výstupu na jaře. Proto, hned jak moderátor ukončí rozhovor s posledním účastníkem, se otočím na svého muže, abych své přání vyslovila nahlas: ,,Tyjo, to bysme na jaře mohli jít, ne. To by bylo fajn…“

Chvíli se na mě nevěřícně dívá, zdá se mi, že snad i mírně zavrtí hlavou: ,,Prosím tě ty, která nesnáší masové akce bys šla s davem na Sněžku, jo?!“

Teď se na něj nevěřícně podívám já: ,,Já že nesnáším masové akce? A kdo to říkal? Mně lidi nevadí, proč myslíš, že chodím do Prčic?“

,,Říkalas to…“ procedí mezi zuby, nervózně vstane z pohovky a nejspíš s vědomím toho, že šlápnul vedle, se chystá odejít z místnosti. Mezi dveřmi se na mě otočí a tváří se tak, jako by ho napadla spásná myšlenka. Ta, která ho má od výstupu na Sněžku zachránit. A když zrovna přemýšlím, jestli jsem opravdu nějakou masovou akci přece jenom někdy neodsoudila, vypadne z něj:

,,Třeba gruppen sex! Ten jsi vždycky odmítala…“

Asi ho zabiju.

Abych nezapomněla…

mám pocit, že humor mého muže začíná být pomalu ale jistě nepublikovatelný.