Čínsky snadno a rychle, snad lepší slavit Valentýna a geny nezapřeš

Pondělí, 11.2.2019

Když jsem byla malá holka, hrála jsem sama se sebou takovou hru. Každý den měl ode mne přiřazenou svou barvu a já si je jeden za druhým představovala pod příslušnou barvou.

Tak třeba pondělí.

Žlutá.

Úterý, 12.2.2019

Nezapomínejme, že zpětné zrcátko slouží k letmému zmapování situace za námi, ne k tomu, abychom se do něj dívali po zbytek života.

Středa, 13.2.2019

,,Hele babi, mně manžel píše ODKPALISEN…Nevíš, co to znamená?“ ptá se mě Emička a dívá se přitom na displej starého mobilního telefonu, který před chvílí vyhrabala z bedny s hračkami.

,,To fakt nevím, Emi. To jsem nikdy neslyšela,“ odpovím a zároveň pohotově poskytnu radu:

,,Tak mu zavolej a zeptej se ho.“

Ema krátce kývne hlavou a přiloží mobil k uchu. Pozoruji, jak pokyvuje a něco si tiše mumlá.

,,Je to prej čínský pozdrav.“ oznámí mi, a ukončí hovor se svým manželem.

Tak to on asi bude v Číně.

Čtrvrtek, 14.2.2019

,,Krásného Valentýna,“ ozve se na druhém konci telefonu hlas mého muže.

,,Cože?“ divím se nahlas a neskrývaně. ,,My tohle slavíme?“

,,Neslavíme.“ odpoví. ,,Ale nechtěl jsem začít tím, že jsem si udělal výron v kotníku.

Pátek, 15.2.2019

,,Tak mi Jindro řekněte,“ promluví konečně po mém dlouhém monologu psycholožka Petra,

,,kdy se cítíte absolutně bezstarostně.“ Na okamžik se zadívám z okna na blankytně modrou oblohu a když se očima vrátím k Petře, odpovím: ,,To vám řeknu naprosto přesně. Když si nazuji turistické boty, vyšlápnu kopec, zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po té naší krásné, české krajině.“

Což vlastně, když o tom tak teď přemýšlím, není tak často, jak bych asi potřebovala.

Sobota, 16.2.2019

Pro ty, kteří si myslí, že mají málo času, rádi by si ho třeba i přikoupili, kdyby to šlo, a závidí ho ostatním se slovy: ,,No jo, když ty na to máš čas,“ mám dobrou zprávu. Času máme všichni stejně!

Jde jen o to, jak s ním naložíme.

Nemáme čas jít do lesa, doplést vnučce svetr, kino s partnerem nestíháme, na rozečtenou knížku se na nočním stolku začíná prášit a s dětmi na hřiště se půjde taky až jindy.

A pak náhodou zabrousíme na statistiky instagramu a zjistíme, že hodina denně našeho života je právě zde. Že další dvě zahučí večer u televize, protože tu Hru o trůny musíme zkouknout dřív, než osmá řada spatří světlo světa.

Že nákup na internetu ten náš vzácný čas také neušetří, protože přece musíme najít tu nejlepší cenu. A to chce přece ČAS!

Nechtějme ho víc, protože tím se náš problém nevyřeší.

Neděle, 17.2.2019

,,Nechceš přidat, Emičko?“ ptám se Emy, když dojí oběd.

,,Nechci babi. Jen bych si ještě dala suchou rýži.“

,,Nojo, to máš po dědovi,“ utrousím místo souhlasu, usměju se a pozoruji, jak Ema z mísy, která zůstala po obědě na stole, nabírá vidličkou rýži a dává si ji do pusy. Jakmile spolkne první sousto, poznamená: ,,Po tobě mám velký palec u nohy babi, po mamce jsem ukecaná, po taťkovi mám vlasy a oči, a po dědovi…prostě tu rýži.“

Geny zkrátka neočůráš.

,,Abych nezapomněla…

s tím palcem to ta Ema přehání.“