Jak se řekne koza, hají a třetí ruka

Pondělí, 14.1.2019

,,Dobrý den, mohla bych si prosím k vám přisednout?“

Odvrátím zrak od okénka autobusu a zvednu hlavu. Nade mnou stojí slečna asi tak z osmé až deváté třídy základní školy a čeká na mou odpověď.

,,Dobrý den, samozřejmě,“ odpovím, mimoděk se o kousek posunu k okénku, a srdce mi poskočí radostí.

Protože po obvyklém ŽUCH! zadkem vedle mě a ráně batohem je to opravdu příjemná změna.

Úterý, 15.1.2019

,,Babi. Budeme se učit anglicky.“ Oznámí mi Ema a začne mě zkoušet:

,,Žirafa. Víš?“

,,Giraffe.“ odpovím rychle, přesto mi Ema skočí s odpovědí do řeči.

,,Motýl. Víš?“

,,To vím!“ vyhrknu. ,,Butterfly“.

Ema přikývne a nadhodí další slovo: ,,Had.“

Než stačím něco říct, už začne syčet první písmeno.

,,Snake“, řeknu a vzpomenu si na Emy anglický příběh s hadem.

,,Koza.“ Odzbrojí mě Emča dalším zvířete, a já se zmůžu jen na ubohé: ,,Mééé.“

Středa, 16.1.2019

Na dětství je úžasné to, že kdykoliv během dne spočineme hlavou na polštáři, všichni se nad námi rozplývají: ,,Ty děláš hají?! No ty jsi ale šikovná…“

Naproti tomu v dospělosti se nám dostane pouze udiveného: ,,Co je? Je ti blbě, že ležíš?“

Čtvrtek, 17.1.2019

Když mi na mobil přijde fotka zasněženého Harrachova, na chvíli se zasním, a vybaví se mi, jak jsem si vloni šestého července na poslední chvíli balila věci, abychom tam s mužem odjeli na víkend. Zasním se i nad představou, jak je tam teď krásně, když jsou známá místa pod sněhovou peřinou.

Než si uvědomím, že můj muž, který mi fotku poslal, to takhle určitě nevidí.

On vidí zasněženou, kluzkou silnici, sněhové mantinely po obou stranách krajnice, a neustávající sněžení. Nemá čas se kochat krajinou schovanou pod bílou peřinou, soustředí se na jízdu, která za těchto ztížených podmínek určitě není žádný med.

Pátek, 18.1.2019

Ve včerejší ranní indispozici, která mě posílá k lékaři a následně do postele nejdříve nevidím nic pozitivního. Práce se mi nahromadí, musím zrušit sobotní účast na oslavě narození jednoho miminka, a plánovaný nedělní výlet je tím pádem také tatam.

Nakonec mi ale oko spočine na nočním stolku, kde se přes Vánoce zvětšila hromádka nepřečtených knih.

Možná, že to přece jen k něčemu bude.

Sobota, 19.1.2019

Když jsem v létě prohlásila, že se za to, že jsem na víkendovém pobytu nejedla příliš zdravě, dostanu do pekla, Ema mi řekla: ,,Do pekla nechtěj, babi.“

A i když jsme tenkrát obě měly na mysli peklo pohádkové, její slova jsem si zapamatovala.

To opravdové, lidské peklo je totiž úplně o něčem jiném.

A Vergilius nemusí být po ruce, aby nás jím provedl.

I o tom je Desátý kruh od Jodi Picoultové.

Neděle, 20.1.2019

,,Vezmeš prosím tě ještě tenhle pytel s vyřazeným oblečením?“ ptám se mého muže, když se chystá vynést odpadky.

Rozhodí rukama, bezradně se podívá po připravených taškách na třídění odpadu a podrážděně řekne:

,,Já mám ale jenom dvě ruce!“

Beze slova a s pochopením uložím pytel zpátky do komory, když se ozve: ,,Tak ten pytel aspoň zavaž. A podej mi ho.“

A co z toho vyplývá?

Že když žena zaváže pytel na odpadky, muži naroste třetí ruka.

Abych nezapomněla…

Střihorukýho Edwarda bych využila na zahradě, ale co s třírukým, co fakt nevím…