Novoroční speciál aneb Co v týdenících nebylo

Bratříček za hračky

,,Mami a budeme mít toho bratříčka?“ ptá se Ema maminky.

,,Nebudeme Emičko.“ odpoví striktně maminka.

,,A proč?“ nedá se odbýt Ema.

,,Emičko, ty penízky, co s tatínkem vyděláme, musíme teď rozdělit čtyřmi. A kdybychom měli ještě další miminko, museli bysme je rozdělit pěti.“

,,A to bych pak měla míň hraček?“ bystře zareaguje Emča.

,,Pravděpodobně ano.“ potvrdí její úvahu maminka.

,,Aha…Tak teda ne.“

A tak to vypadá, že tím je debata na téma bratříček na dlouhou dobu uzavřena.

O devíti hladech

,,Máš pět hladů nebo šest hladů?“ ptá se Ema tatínka.

,,Deset.“ odpoví bez váhání tatínek s tím, že Emu odzbrojí.

,,Tak to já mám devět hladů,“ odpoví pohotově Ema a začne se shánět po tom, co bude k večeři.

Když není žádné počasí

,,Hele, dneska není počasí.“ ukazuje můj muž na meteostanici, kde jsou místo venkovní teploty pouze tři pomlčky.

,,Původně jsem tam vůbec nechtěl jít,“ dodává, když se oblékne a v ruce drží cigarety.

,,Ale já na ten balkon prostě musím. Musím zjistit, jak to tam s tím počasím prostě je.“

Někdy mi fakt připadá, že je jako malej Jarda. Po třiceti letech manželství si myslí, že jsem zvědavá na jeho dětinské kuřácké výmluvy.

Malinový

,,Babi, víš, jak se jmenuje naše zubařka?“

,,No to nevím, Emičko.“ odpovím popravdě.

,,Malinová. To si asi vzala pana Malinovýho.“

Ententů

,,Chceš jít k nám?“ ptám se Emy, když se cestou z práce zastavím u ní doma.

Emička se na mě nerozhodně podívá a pokrčí rameny: ,,To já nevím. Musela bych si to vyentovat.“

,,Vyentovat?“ divím se. ,,Co to je?“

,,Tak já si to vyentuju a uvidíš, babi,“ odpoví Ema a začne střídavě ukazovat prstem na sebe a na mě.

,,En-ten-tů Vi-ne-tů…“ odříkává, a ačkoliv jí rozpočítávání vyjde na sebe, při poslední slabice rychle ukáže na mě.

,,Tak jo babi! Jdu k Tobě!“
Jestli si my dospělí neděláme ten život zbytečně složitý...

Není zvíře jako zvíře

,,Babi, až přijedeme k dědovi, tak se budu starat o Denyho,“ hlásí Ema v autě na Štědrý den dopoledne, když jedeme k mému tátovi, abychom s ním poobědvali.

,,Já se umím starat o pejsky, víš,“ pokračuje Ema dřív, než stačím zareagovat.

,,Když jsme měli Barnyho, tak jsem mu házela hračku a on ji vždycky přines. On byl takhle vycvičený. No ale teď, když už nemáme žádný zvíře, ani Barnyho ani Montyho, tak se starám o Anežku. To je taky takový zvíře."

A pohádky je konec

,,To byla pohádka, viď,“ říká můj muž, když pozdě večer skončí film Láska nebeská a vidí, jak se přiblble usmívám na televizi.

,,To jo, je to úžasnej film. Už jsem ho viděla tolikrát a ještě mne neomrzel,“ přikyvuji, nemohu se vynadívat na objímající se lidi na obrazovce a spolu s nimi vstřebávám kouzlo právě končícího Štědrého večera.

,,Nemůžeš se ho nabažit...stejně jako Ramba, viď,“ ozve se náhle vedle mě potutelný smích.
A pohádky je konec. 

Abych nezapomněla…

tak mě zase dostal zpátky na zem.