Na Popradském plese

   Asfaltová cesta vedoucí od zastávky električky pořád vzhůru je plná turistů. Na Popradské pleso se spolu s námi vydávají mladí, staří i děti.

,,Janko, ty jsi nezabalil vreckovky?“ ptá se žena svého muže, odpočívajícího se svými dětmi vedle cesty. ,,Tak zabalil, lebo nezabalil?“ naléhá na muže a netrpělivě se přehrabuje v batohu. Momentální potřeba kapesníků je zřejmá, a tak když je míjím, přemýšlím o tom, jestli mám v batohu balíček kapesníků navíc. Zpočátku váhající Janko rozhodí rukama a manželce zrazu odpoví: ,,No sbohom, rodino, tak som nezabalil vreckovky…“A než to stačí od manželky na plno schytat, kolemjdoucí paní, která vyslechne jejich rozhovor stejně jako já, jim věnuje balíček papírových kapesníků.

   Symbolický cintorín nám do cesty vstupuje úplnou náhodou. Není v plánu, nemáme o něm ani tušení. Barevné totemy ve tvaru křížů se zde tyčí na znamení dodržování piety tohoto místa. Když přijdu blíž, pamětní desky umístěné na skalních útvarech mi vyrazí dech. Genius loci je zde tak silné, že zde s mužem v naprostém tichu strávíme několik dlouhých minut. A já se nad těmi lidskými osudy rozsypu jak domeček z karet.

Dnes již nečekám silnější zážitek, ale pohled na Popradské pleso je přesto úchvatný. Mám potřebu fotit ho ze všech úhlů, točím se dokola a prohlížím si skalní stěny, které se tyčí nad ním. Slunce jim dává vyniknout, lichotí jim, a tak i z terasy Chaty pri Popradskom plese si nekonečně dlouho užíváme ten pohled. Jen ta zelná polévka tady nestojí za nic.

Na protějším skalním vrcholu pozorujeme lidičky, kteří se vydali vysokohorským chodníkem na Ostrvu. Turistický chodník vypadá z našeho pohledu jak mravenčí stezka, na které se hemží mravenci. Díky zelené reflexní bundě jednoho z turistů jsme schopni sledovat celou trasu až na vysokohorský hřeben nad Popradským plesem, a obdivovat odvahu všech, kteří tuto trasu absolvují.

   Na Štrbské pleso jdeme zimní cestou, a tak kromě zážitku z překrásného výhledu, přeskakujeme kamení spadané z lavinových svahů přímo na cestu.

Můj horal za mnou poněkud zaostává, a tak si ho dobírám jménem jedné z koček z penzionu, která si ho vysloužila díky své bílé špičce na ocásku. Chvostík.

Chvostík mě dohání až na sestupu ke Štrbskému plesu, kde se před nám objevují skokanské můstky. 

O Štrbském plesu už toho bylo napsáno tolik, že profláklejší místo v Tatrách snad neexistuje. I když jsem si řekla, že už ho vidět nemusím, teď, když se tady cestou z Popradského plesa ocitám, zjišťuji, že s odstupem času a za jiného počasí je zase úplně jinak krásné.

Abych nezapomněla…

s vreckovkami alebo bez, na Popradskom plese je naozaj krásne.