Jak sviští svišti na Spiši

   Že pojedeme na Spišský hrad se rozhodne až ráno u snídaně, když nechtěně vyslechneme rozhovor rodiny od vedlejšího stolu, kteří si plánují jeho návštěvu. Bezva nápad, bude to takový náš odpočinkový den. 

Recenze na Googlu hovoří ve prospěch naší cesty, nechá se dojet až k hradu, parkoviště je zdarma. Těším se jako malá holka a naviguji podle staré mapy, kterou máme v autě. Do cíle dorazíme kolem desáté hodiny, ale Spišský hrad vidíme už z dálky. Jen to parkoviště není zadarmo, jak se psalo v recenzích, ale za tři eura. Ani ten popis příjemné a krátké cesty k hradu nějak nesedí. Protože my jsme pod kopcem a na hrad koukáme pořádně vysoko. Slunce pálí a mě žene kupředu jenom ta hradní nádhera s nevídanou rozlohou, která se tyčí nad námi. Funíme vedrem i vyčerpáním a je nám, horalovi i horalce jasné, že dneska to odpočinkový den rozhodně nebude.

   

   Prozření se dostaví dosáhnutím vrcholu a s pohledem na jeho opačnou stranu, kde se pár desítek metrů od hradu nachází další parkoviště. A protože tohle je na rozdíl od toho, kde parkujeme my, přeplněné auty i autobusy, je nám jasné, že zdarma a u hradu bude to, na které se právě díváme. 

   Když na hrad, tak s průvodcem. Čekáme tedy na celou hodinu, abychom se ve skupince zúčastnili prohlídky Spišského hradu. Na hradbách nevím kam dřív koukat, na kterou stranu se rozhlížet, protože ať koukám kamkoliv, je to nepopsatelná krása. Slovenský ráj se v dálce pode mnou rozprostírá jako na dlani a když kouknu ještě dál, vidím Vysoké Tatry. Teď už vím, že kvůli tomuhle výhledu bych ten kopec klidně vyšlápla znovu.

   ,,Hele, tady jsou svišti,“ povídám mému muži, když vstoupíme už bez průvodce na spodní rozlehlé nádvoří, a pohled mi padne na informační ceduli, na které stojí, že v tomto prostoru pod hradem žije dvě stě svišťů. Když se pořádně rozhlédneme, spatříme v trávníku spoustu děr. V dálce se občas mihne nějaký svišť, který zrovna přebíhá z nory do nory, a tak nám to nedá, sedneme si na ochoz uprostřed trávníku a tiše čekáme, jestli se něco bude dít. Z díry pod námi najednou vykoukne sametová hlavička s očkama jako korálky, a zvědavě se rozhlíží ze strany na stranu. A máme tu další, větší kousek, který si stoupá na zadní nohy a čmuchá směrem k nám. Po kousku kakaové be-be sušenky skočí rychlostí blesku, popadne ji do předních tlapek a během chvilky ji má snědenou. Odvažuje se stále blíž k nám a loudí další. Když ale kousek hodíme tomu prckovi, který vylezl z nory jako první, pohotově za ním vyrazí a drze mu ji sebere. Sviští rodinka rozehrává divadlo na nejkrásnějším hradu Slovenska, a my, diváci bez vstupenek chceme, aby to nikdy neskončilo.

Abych nezapomněla…

Stejně jako svišti,

já si z hradu svištím.

Počítám, že zase příště,

podívám se sem na sviště.