Jak Chvostík nedostál svému jménu

   ,,Kam dnes idete?“ ptá se jako každý den ráno majitel penzionu. ,,Ja abysom vedel kam mám poslať vrtul‘ník,“ dodá s úsměvem na tváři.

,,K vodopádu Skok,“ odpovíme a  hodíme batohy na záda. Na cestu ještě dostaneme pár dobrých rad a vydáme se na vlak. Ve Starém Smokovci přestupujeme na směr Štrbské pleso a jelikož přetlak lidí je na nástupišti obrovský, jsme rádi, že jsme si v penzionu koupily Tatry Card. Vyhýbáme se tím označování jízdenek a můžeme rovnou hledat volná místa k sezení.

   Na Štrbské pleso jsem letos nechtěla, a přesto jsem tu už podruhé. Procházíme ulicí lemovanou stánky se suvenýry a já zjišťuji, že jsou zde o poznání levnější než v Tatranské Lomnici. Po chvíli se dostáváme do míst, které jsme předloni nenavštívili. Po levé straně se před námi otevírá sportovní areál, který je plný atrakcí, stánků s občerstvením i turistů. Když ho mineme a vejdeme do lesa, dýchne na mě příjemný chlad, který je v dnešním vedru opravdu potřeba. Cesta nás vede pořád do kopce, terén se mění a my opět našlapujeme po kamenech. Slunce mi na otevřeném prostoru praží do odhalených ramen a já cítím, jak jsme mu pořád blíž a blíž.

,,No počkej, to nemůžeš mě takhle pořád předcházet,“ napomínám horala. ,,Měl bys dostát svému jménu. Jak ti mám říkat Chvostík, když jsi pořád přede mnou?“ Tam, kde mně síly dochází, on jich má dostatek. Takže když se před námi otevře údolí s vodopádem Skok, on se vydává pořád dál, nahoru nad vodopád, kde je cesta jištěná řetězy. Já zůstávám dole.

Nikdy jsem horám nebyla blíž než tady. Sevřená v údolí skal se sevřeným srdcem. A protože bych při výstupu nad vodopád zcela určitě měla sevřené i půlky, raději zůstávám dole a nasávám tu energii hor odtud.

Abych nezapomněla…

jak jsem byla na skok u vodopádu Skok.