Návrat do Vysokých Tater

     Kdyby mi někdo řekl, že mám vstát ráno ve tři hodiny, asi bych ho odkázala do patřičných míst. Dnes, v sobotu čtvrtého srpna dva tisíce osmnáct, v tuto dobu ale vstávám zcela dobrovolně. 

Kufry a tašky už jsou sbalené v autě od večera, a tak se zbývá jen nasnídat a obléct. Odjezd máme naplánovaný na čtyři hodiny ráno, abychom se vyhnuli ucpané dálnici. Vyrážíme s pouhým pěti minutovým zpožděním a nevracíme se, což považuji za dobré znamení.

     Všechno jde až podezřele hladce, cesta ubíhá, a když na Moravě uvidím před sebou na obloze svítání v přímém přenosu, tuším, že se den vydaří. Hned jak projedeme Starým Hrozenkovem, sleduji, kdy překročíme státní hranici se Slovenskem.

,,Teď,“ oznámí mi můj muž a já se k němu otočím: ,,Už jsme na Slovensku. Takže už ti můžu říkat ty môj chrobáčik?“

Přesto, že mu moje otázka vyloudí úsměv na tváři, suše odpoví: ,,Radši ne.“

Dám najevo svoje zklamání, ale chápu. S tím jsem možná měla začít před pár desítkami let…

   První čerpací stanice za hranicemi a my jdeme na jistotu. Tady jsme předloni koupili elektronickou dálniční známku. Dnes jsme však k jejímu nákupu odkázáni na první odpočívadlo na dálnici, kde po chvíli prvních deset euro letošní dovolené mizí z peněženky.

Cestou se nám po pravé straně zjevuje Trenčínský hrad, tyčící se na skále, a podél Váhu pokračujeme až do Žiliny. Za ní se nám otevře nádherná krajina Malé i Veľké Fatry, a pohledem na ni se kocháme přes Martin až do Ružomberoku. Liptovský Mikuláš nám odhalí štíty Vysokých Tater, které nás doprovází až na konec naší cesty. A já na nich můžu oči nechat.

,,Teba tie vrcholy hôr neuchvacujú?“ ptám se svého řidiče po slovensky.

,,Ale jo,“ odpoví bez zájmu. ,,Ale já jsem sem jezdil pracovně pět let…tak asi už míň, než tebe,“ dodá a zastaví mi na odpočívadle před Popradem, abych mohla udělat svoje první fotky v Tatrách.

    

     Před penzionem zastavujeme chvíli po jedenácté dopoledne, ale protože náš pokoj ještě není připravený, jedeme do Tatranské Lomnice na oběd. Část odpoledne strávíme u lanovky na Lomnický štít, a ještě trochu výš, kde se na stanovišti pro motokáry, které sjíždějí ze stanice Štart, dáváme do řeči se starší paní. Ta nám ochotně vypráví o turistických trasách, varuje před uzavřenými turistickými chodníky a pro nás je to tak první dobrá duše, se kterou se zde setkáváme.

     Kufry jsou vybalené, a my, přestože se pomalu stmívá, se vydáváme za penzion ke Studenému potoku. To místo nepoznáváme. Když jsme potok viděli poprvé, jeho koryto bylo téměř zároveň s terénem. Nyní se kolem něj tyčí náspy z kamení a všude kolem jsou pozůstatky dříví, částí stromů a všeho, co s sebou velká voda přinesla z hor. Na hotelu, který leží o kousek níž po proudu je vidět, co takový živel dokáže. Opadaná, ještě vlhká omítka a nepřístupný okolní terén hovoří za vše. S vodou se z hor valilo i kamení, takže hukot, který povodeň doprovázel musel být neskutečný.

      

     Telefon z Čech hned první den v Tatrách rozhodně nečekám, ale přesto zazvoní.

,,Babiii…“ ozve se na druhém konci Ema. ,,Mně se po tobě stýská,“ řekne a já jsem rázem dojatá nejen z následků povodně, které vidím na vlastní oči, ale i z toho bezprostředního špunta, který ví, jak vzít za srdce.

Usínám s pocitem uspokojení. Jsem v Tatrách a hodlám si to náležitě užít.

Abych nezapomněla…,

že návraty jsou plné nostalgie.