Tak trochu jiná dovolená II.

Den čtvrtý

     ,,Babi, já z toho autobusu vidím celý svět!“ říká nadšeně Ema, když všechny společně cestujeme do čtrnáct kilometrů vzdáleného města, a já si uvědomím, jak ta dětská představa světa je od té naší dospělé, naprosto odlišná.

     Na představě společně stráveného dne se ale shodneme. Na farmářském trhu naše řady posílí dcera s Anežkou, a tak se ulicemi města šíří nebezpečné uskupení tří generací, čítající šest ženských.

Po návštěvě dětského hřiště, kde se nám tu nejmenší podaří dostatečně vyčerpat tak, že usne v kočárku, se vypravíme do Skřítkova hledat mezi pohádkovými postavičkami ukryté skřítky. Já zůstávám s Anežkou venku a s kočárkem jezdím úzkými uličkami Starého města. Ten kostel obejdu jednou, dvakrát, potřetí. ,,Při vstupu do věže si připravte drobné,“ stojí na ceduli u jeho zadního vchodu. Dívám se vzhůru a vím, že já po těch schodech nikdy nevystoupám. Přitom pohled shora na náměstí, historické jádro i jeho přilehlé uličky by mohl být tak fascinující. Ale já se raději dívám vzhůru.

Skřítci nejspíš nejstarší Elli příliš neuspokojí a více ji láká vedlejší vchod do Strašidelného podzemí. Ten, kdo se nechá zviklat je moje dcera a vydává se s ní po schodech dolů do tmavého prostoru. Když obě dvě z podzemí vyděšeně vyběhnou, jsem ráda, že jsem tam Emu s Amálkou s nimi nepustila.

Po společném obědě a dobré zmrzlině sedáme opět do autobusu a vracíme se zpět na chatu.

     Odpoledne propadám slizománii a společně s holkama hňoucám, patlám, natahuju a kroutím tu zázračnou hmotu. A protože ani dnes si děvčata cestou od autobusu neodpustila návštěvu obchodu  místního Vietnamce, dochází mu další z žádaných artiklů. Tetování.    

Improvizované Ellenčino tatoo studio je večer narvané k prasknutí, tvoří se fronty. První Amálka, která by nejraději měla potetované celé tělo, druhá Emička s představou potetovaného levého ramene různorodými obrázky a nakonec já, nechajíce se doslova ukecat k polepení svého stárnoucího těla alespoň dvěma malými motýlky.

A tak mám svoje první tetování v životě.

Den pátý

     Dopolední vyostřený dětský spor o figurku koníka si žádá radikální řešení. Je potřeba více koní. Proto nezbývá než doufat, že naše oblíbená prodejna je jimi zásobená. A protože majitel nejspíš moc dobře ví, co dnešním dětem třeba, o hodinu později již Ema s Amálkou ve společné hře s koňmi, rodí hříbě.
     Za celý týden jsme takhle rychle zahradu neměly uklizenou. Hrozba bouřky a zvedající se vítr nás donutí přestat hňoucat slizy a kombinovat jejich barvy, a zvedá nás ze židlí. Společně po zahradě sbíráme vše, co ty dvě malé roztahaly. Několikery boty, spoďáry, ručníky, plavky, ponča, hračky. Bouřka se sice nekoná, ale konečně zahrada zase vypadá jako dřív, a my s Elli můžeme připravit večerní bojovku, která bude tentokrát ve znamení pěti smyslů. Ellenka rozmístí po zahradě zapálené čajové svíčky a vytvoří z nich trasu. Já po stanovištích zrak, sluch, čich, hmat a chuť rozvěsím fáborky. Když se setmí, dovedu Emu a Amálku k první svíčce a pak už musí cestu hledat sami. Na stanovišti zrak hledají mezi kamínky ukryté předměty, sluch si otestují tím, že zopakují to, co jim Elli na dálku pošeptá, čichem poznávají svoje sprchové gely, hmatem určují šišku a větvičku smrčku, a nakonec ochutnají ostružinu, malinu a banán. Obě si vedou moc dobře. Celá bojovka má podle nich ale jednu velkou chybu: ,,Co? To už je koneeec? To byla nějaká krátká bojovka…“ diví se obě a zklamaně se jdou chystat do postele. Dnes konečně usínají před desátou.

Den šestý

     Když mi ráno zvoní mobil, rychle po něm sáhnu a hovor přeruším. Rozhlédnu se po místnosti a zjistím, že děvčata ještě spí. Až potom zjistím, že už je půl deváté. Nepamatuji si, kdy já naposledy spala takhle dlouho.

     ,,Ciao Italiano!“ zvolám, když se po krátké dovolené v Itálii znenadání, bez ohlášení objeví synek s přítelkyní. Amálka s Elli je nadšeně vítají a těší se z přivezených dárků. ,,Tak ukaž jak po tom týdnu vypadáš?“ prohlíží si mě synova přítelkyně a když zjistí, že jsem to přežila bez úhony, předává mi úžasné dárky plné italské atmosféry. S jejich příjezdem si konečně naplno uvědomuji, že naše dívčí dovolená dnes končí. Nezbývá než posbírat všechny odložené dětské věci, sbalit zavazadla, zavzpomínat na to, jak jsme celý týden díky krásnému počasí mohly snídat venku v pyžamu, a i po večerním mytí v něm běhat po zahradě. Jak jsme si venku čistily zuby a venku se i myly, jak jsme každý večer četly knížky, hrály pexeso, domino, a z postele pozorovaly měsíc. Jak jsme starými rohlíky chodily krmit ryby na nedaleký rybník a vodníkovi nosily hrnečky na dušičky, a jak ho Amálka z Kamence přejmenovala na HRdlořeza, protože má přece u sebe ty HRnečky…

Abych nezapomněla…,    

díky letošnímu létu čtyři holky vědí, jaké to je snídat na verandě v noční košili, večer před spaním v ní běhat po zahradě, mýt se venku za tújemi a čistit si zuby pod smrčkem.