Jak se princ Vícechtěl se zlou potázal

   Byl jednou jeden úrodný kraj. V tom kraji hodně svítilo slunce, i vláhy bylo dostatek. 

Vinice dávaly vinařům víno, sady zase sadařům jablka a hrušky. V zahradách zelináři každý rok sklízeli čerstvou zeleninu a zemědělci měli na polích dostatek brambor, obilí i krmení pro svůj dobytek. V tomto kraji se měli všichni dobře.

   Jednou však tudy projížděl princ Vícechtěl. Umanutý jedináček, syn krále Mocislava a královny Zlatomily.

,,Zde, v tomto prosluněném kraji chci mít své rozlehlé letní sídlo, pastviny pro mé arabské plnokrevníky, a zde budu na nekonečných polích pěstovat mou zázračnou zlatonosnou plodinu,“ prohlásil, když uviděl tu krásu kolem. 

Slezl z koně a rozpřáhl ruce: ,,Vykupte pozemky, zrušte vinice, vykácejte sady, vypleňte zahrady, zaorejte pole!“ nařídil svým kancléřům, zaúkoloval sluhy. 

Ti okamžitě začali jednat a v kraji objížděli vinaře, sadaře, zelináře a zemědělce s nabídkou zlata za půdu. Jenomže v tomhle kraji nebyli lidé hloupí, a dokázali si spočítat, že žádné zlato jim úrodnou půdu nenahradí. A dobře věděli, že je potřeba tento dar Země zachovat i pro příští generace. 

Vzepřeli se proto princi a odmítli svou půdu prodat.

   Rozzuřený princ vyhrožoval nátlakem, a když jako pomstu nařídil vyplenit veškerou jejich úrodu, člověk šel prosit přírodu o pomoc. A protože v tomto kraji bylo o přírodu pečováno, vyhověla. 

Poslala svou armádu, aby společně s místními lidmi prince ze svého kraje nadobro vyhnali. 

Ptáci rozklovali stany královského ležení, včelí roje útočily na princův vojenský doprovod, motýli divokým máváním křídel rozehnali koně. Dobytek, který zemědělci vypustili ze stájí, hnal prince i s jeho družinou daleko za hranice.

   Tento úrodný kraj se tak díky zdravému rozumu a sepětí člověka s přírodou, podařilo zachovat.

Abych nezapomněla...,

možná je to pohádka. Možná ne.