Čekání na Ježíška, není hrad jako hrad a princeznovská nostalgie

Pondělí, 24.12.2018

,,Hele! Támhle se zablesklo!“ zvolám a ukazuji z okna na oblohu.

Anežka, stojící na parapetu okna i Ema s přilepeným obličejem na skle zpozorní, a zadívají se skrz okno do tmy.

,,Dědo, neviděl jsi taky venku nějaký světýlko,“ zeptám se, když k nám do Emy pokojíku přijde z venku i můj muž.

,,Jojo, viděl. Támhle tím směrem.“ odpoví a shodou okolností ukáže tam, co před chvílí já.

Světýlka zahlédl i druhý děda, maminka a tatínek.

,,Tak to už jsou čtyři světýlka, babi!“ zvolá Ema. ,,To už asi Ježíšek brzy přiletí.“

I když vím, že zvonění, které je záhy slyšet má na svědomí tatínek, který si jako odskočil na toaletu, to příjemné mrazení v zátylku, ten pocit očekávání, mě neopouští ani letos.

Kdo má prostě ten pocit pod kůží z dětství, už se ho nikdy nezbaví.

Úterý, 25.12.2018

,,Tak čti.“ vyndá můj muž v poledne, dvacátého prvního prosince z kapsy složený papír a podává ho dceři, kterou si na poslední chvíli povolal na pomoc k nákupu vánočních dárků.

Ona nechápavě rozbaluje list a letmo přečte můj dopis Ježíškovi.

,,No čti nahlas, ať aspoň vím, kterým směrem mám jet.“ pobídne ji a nastartuje auto.

Musím uznat, že směr nabral dobrý. Protože outdoorová pláštěnka, batoh a funkční triko mi pod stromečkem udělalo opravdu velkou radost.

Středa, 26.12.2018

Knížku Desátý kruh od Jodi Picoultové jsem si přála pod stromeček. Ježíšek vyhověl, a tak ji dnes večer, když utichne rodinné sváteční veselí, beru konečně do ruky. Dante si ve svém díle Peklo prošel devíti kruhy pekla. Je snad tím desátým kruhem fakt, že je výtisk, který zrovna držím v ruce, zčásti vytištěn nohama vzhůru a odzadu?

Čtvrtek, 27.12.2018

,,Dobrý den, mám pro vás balíček,“ podává mi pošťák zásilku.

Spolu s krásným vánočním přáním vyndávám z balíčku pletenou ozdobu s andílkem a dva balíčky pastelek pro Emu a Anežku.

Netušila jsem, že Ježíšek může nadělovat i po Vánocích…

Když pošťák zazvoní u dveří,

mé oči zprvu nevěří,

že Ježíšek posílá dárky.

Kdepak, tyhle jsou od Jarky!

Pátek, 28.12.2018

Závada na našem autě, jež se zpočátku zdála býti banalitou, si nakonec vyžádá několika kilometrovou cestu pro náhradní díl. A protože by bylo hřích nespojit užitečné s příjemným, hledám cestou v mobilní mapě turistické cíle v okolí Vodňan.

Přestože se nákup náhradního dílu, respektive čekání na něj neplánovaně protáhne, nakonec se můj plán podaří uskutečnit. A tak s mužem brzy po poledni, za jasné oblohy a slunečného doprovodu, šlapeme z Vitic do kopce na Šumavskou vyhlídku a Skočický hrad. I když nakonec hrad není hradem, na který jsem se těšila, ba ani zříceninou, ale pouze kamenným návrším, Šumavská vyhlídka nám odkryje překrásný pohled na milovanou Šumavu.

A to pro tuto chvíli naprosto stačí.

Sobota, 29.12.2018

V Chýnovských jeskyních jsem byla všehovšudy dvakrát. Poprvé asi před dvaceti lety v létě s dětmi, kdy venku panovala třiceti stupňová vedra a dole v jeskyni bylo pouhých osm stupňů.

Podruhé předloni v zimě, kdy jsem si po vyčerpávající viróze udělala první výšlap.

Je škoda, že se za turistickými cíli harcujeme přes půl republiky, a ty, které máme na dosah ruky jednoduše zanedbáváme.

Tak se to dnes s dcerou pokusíme alespoň trochu napravit.

Neděle, 30.12.2018

,,Prosímtě pojď se dívat, tak bude oběd později...“ volá mě můj muž z kuchyně zpátky do obýváku k pohádce Princové jsou na draka. Natěšeně usedám k televizní obrazovce a po třicáté osmé si pobrukuji známé písničky.

,,Devatenáct set osmdesát…“ připomíná mi rok, ze kterého pohádka je. ,,To ti bylo jedenáct, věřila jsi ještě na princezny, viď, a po pokojíku jsi běhala se záclonou na hlavě…“

,,Jojo,“ vzpomínám. ,,A táta mi ze čtvrtky vystřihnul princeznovskou korunku a obalil ji alobalem…“

Možná to má Ema po mně. Od malička si na hlavu dávala různé zbytky látek, záclony, a za krční lem jejího trička jsem jí musela přikolíkovávat deku. Tahala to za sebou po bytě a byla Locika s vlasy až na zem, nebo nevěsta.

Po kom je ale Anežka, to nevím. Protože ta si místo závojů na hlavu, nasazuje Emin batoh na břicho, nazouvá se do maminčiných lodiček a mých kroksů, ve kterých šmatlá po pokoji, a kolem těla si přes oblečení šněruje maminčinu podprsenku. Emy novou lyžařskou helmu si Áňa kupodivu nasazuje tam, kam patří. Na hlavu. Kterou potom skloní a běží přes dvě místnosti, jako by chtěla prorazit hlavou zeď.

Ani bych se nedivila, kdyby se jí to v životě jednou povedlo.

Abych nezapomněla…

Že hlavou zeď neprorazíš?

Ale taková zeď předsudků se dá prorazit jedině hlavou!

Hatchimals

   Hatchimals, hatchimals, hatchimals. Slyším od Emy již několik týdnů před Vánocemi. A tak spolu její přání píšeme i do dopisu Ježíškovi.

Když na Štědrý den večer pod stromečkem zbývá poslední nerozbalený dárek a maminka pro něj Emu pošle, tuším, že Ježíšek vyhověl. Z dárku na nás vykoukne kropenaté vejce, netypického, delšího tvaru. Ema dle instrukcí maminky vejce zahřívá, hladí, hladí a zahřívá a trpělivě čeká, až se z něj začne líhnout vytoužená hračka.

,,Zahříváš málo.“ rozhodne maminka, když se jí zdá, že to trvá příliš dlouho a vezme vejce Emě z ruky. Zkušeně zahřívá, hladí, hladí a zahřívá, ale skořápka ne a ne prasknout. Nejsou slyšet ani v návodu avizované zvuky, nezaznamenáváme ani žádné pohyby potřebné k líhnutí.

Maminka netrpělivě znovu vezme do ruky návod, plácne se do čela, sáhne na spodní část vejce a aktivuje ho. Pak už stačí jen pár doteků a vajíčko začíná měnit barvu a uvnitř to vrní, mručí a zanedlouho začne skořápka praskat. Vykoukne modrá chundelatá hlavička s velkýma očima, které Ema pomůže ven. Pod ní je ale ještě další. Ema má Hatchimals dvojčata!

   Rodinná idyla Štědrého večera s kávou, cukrovím a šampaňským, se rázem mění v šílenství, podobající se boji o holý život. Právě narozená mimina se totiž musí opečovávat. Dvojčatům se různě rozsvěcují oči, mění se jejich barvy a každá znamená něco jiného.

,,Mami, je zelenej“, volá Ema na maminku.

,,A kterýho máš, A nebo B?“ ptá se maminka a hledá odpověď v řádcích návodu.

,,Béčko.“ sdělí Ema

,,Je nemocnej, nakloň ho nebo zmáčkni tlačítko na hlavičce.

,,Ten můj bliká fialově.“ křičím

,,Má hlad nakloň ho hlavou dolů“, zní instrukce a já dávám chlupáče do předklonu, aby se ozvalo spokojené mlaskání.

,,Mami, modrej,“ ozývá se opět Ema.

,,Modrej, modrej…je zmatený, pohlaď ho a máčkni mu na čumák.“

Když požadavky obou chlupáčů prostřednictvím blikajících očí narůstají, tak mi připadá, že moje oči začnou brzy blikat také.

   Všem se viditelně uleví, když jeden z dvojčat projeví potřebu komunikovat se sourozencem. Postavíme hračky proti sobě, oni se pohupují, kývají hlavičkami ze strany na stranu a spokojeně si vrní. Kolem stolu všechno utichne, bojíme se pohnout. Jeden z nich usíná. Konečně můžeme usrknout šampaňské, sníst pár jednohubek.

   Že nic není definitivní, si ale uvědomíme s počátkem hysterického blikání očí jednoho ze sourozenců a celé to šílenství začíná znovu.

Matka evidentně začíná ztrácet nervy, protože si naplno uvědomí, že s péčí o Emu a Anežku ji teď pravděpodobně čeká ještě péče o tyhle dva hyperaktivní jedince. Ema totiž ještě neumí číst a dokud si jednotlivé signály, které mimochodem u každého z nich znamenají něco jiného nezažije, bude mít naše dcera nejspíš na starosti čtyři děti.

Abych nezapomněla…

Až k nám Ema s Áňou přijdou, musím zkontrolovat jejich batůžky. Aby nám maminka taky náhodou na hlídání nenabalila Áčko s Béčkem..

Večerní verše vánoční

Přeji všem, lidem těm,

kteří dobré srdce mají,

pokorou, láskou oplývají,

krásné svátky Vánoc.

Trochu dárků, ne moc,

a aby kouzlo bylo celé,

doporučuji všem vřele,

navrátit se v čase zpátky,

vstoupit s dětmi do pohádky

té, co dětství vrátí v nás.

Jo, a taky prosím vás,

nasávejte všemi smysly.

A zapomeňte na nesmysly!

Abych nezapomněla…

Veselé Vánoce!

Ořechová závislost, hrbatá Ema a vánoční poselství

Pondělí, 17.12.2018

Může se to zdát jako zdravá verze vánočního cukroví. Vždyť jsou to vlašské ořechy, které jsou plné vitamínů, minerálních látek, vlákniny i bílkovin…Jenomže jsou marinované v medu, obalené v cukru a osmažené na oleji. A zdravá základní surovina se rázem stává kalorickou bombou, podobnou klasickému cukroví.

Ale víte co? Ono se NEDÁ přestat! Jak si vezmete jeden kousek, automaticky sáhnete po druhém, po třetím…Už nikdy je nepřestanete jíst!

Úterý, 18.12.2018

,,Co to tady hučí?“ prohodím v ložnici večer do tmy.

,,Prosím tě, co zase slyšíš?“ diví se můj muž, posadí se na posteli a zaposlouchá se.

,,To je něco venku. Ty fakt slyšíš všechno!“ lamentuje a ulehne zpět na lůžko. 

,,Víš co," pokračuje. ,,Dej kus tvýho sluchu svýmu taťkovi. Oba uslyšíte dobře, a všichni budou spokojený.“

Středa, 19.12.2018

EMA: ,,Mami, mají koně taky hrb?“

MAMINKA: Nemají. Hrb má jenom velbloud.“

EMA: ,,A lidi taky nemají hrb?“

MAMINKA: ,,Ne, Emičko, lidi ho taky nemají.“

EMA: ,,To je škoda. Já bych chtěla hrb.“

MAMINKA: ,,A co by jsi s ním dělala?“

EMA: ,,No nosila bych na něm věci.“

Čtvrtek, 20.12.2018

Když ve městech světla se rozzáří,

a úsměvy dětí se objeví ve tváři,

tak všichni víme, co nás teď čeká.

Cukroví, řízky i chlebíčková veka.

Pátek, 21.12.2018

Ještě chybí jedna svíčka,

a pak číhat na Ježíška,

jestli opět přiletí.

Vždyť je tu hlavně pro děti.

,,Mami, a to zase večer půjdeme nahoru do pokojíčku vyhlížet z okna Ježíška?“ ujišťuje se Ema, jestli si rituál Štědrého večera dobře pamatuje z loňska.

,,Ano, Emičko. A když budeš mít štěstí, tak ho třeba zahlídneš.“ odpoví maminka.

,,Hmm,“ pokývá Ema hlavou a pak dodá: ,,Já ho ale nechci vidět. Já chci, aby to bylo překvapení.“

Sobota, 22.12.2018

Předsíň po výměně vchodových dveří je vymalovaná, stromeček nazdobený, jmelí ke stropu zavěšené, jedlové větvičky jsou ve váze, svíčky svítí.

Mohla by to být dokonalá vánoční atmosféra.

Kdyby se člověk nepodíval z okna.

Prší!

Neděle, 23.12.2018

,,Tak jsem napsala vánoční přání.“ říkám ráno svému muži.

,,No tak čti,“ vyzve mne a já začínám číst. Když dočtu do konce, zamyslí se říká:

,,Počkej, čti znovu a já ti řeknu dost.“

Mám tam chybu nebo snad nedokonalý rým? Zamyslím se a čtu, abychom verše opravili.

,,….a aby kouzlo bylo celé,

doporučuji všem vřele…“

,,Ať si to strčí do prdele!“ vyhrkne můj muž a já se na něj s pusou dokořán, nevěřícně dívám.

Tohle je prosím pěkně jeho vrchol básnického umění. 

Tohle je jeho poselství Vánoc!

Tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ!

Abych nezapomněla…

Kdybych tu nebyla, tak jsem se ztratila,

ve víru Vánoc.

Zkuste to také!

Dress code podle Emy, nečtu a módní guru ze mě nebude

Pondělí, 10.12.2018

,,Babi, to si ale musíš vzít sukni, když půjdeš do divadla,“ poučuje Emička, když mě zve na předvánoční představení moderní gymnastiky, kde vystupuje.

,,No to je jasný, do divadla se přece chodí v sukni. Nebo v šatech…“ souhlasím s Emou.

A tak se dnes večer slavnostně oblékám, abych dodržela žádaný dress code.

Úterý, 11.12.2018

Když vezmu v úvahu, že Psí cestu už čtu několik měsíců, tak jestli opravdu všechny knihy, o které jsem si psala Ježíškovi dostanu, vydrží mi do příštích Vánoc.

Středa, 12.12.2018

,,Laurinka bude mít brejle“ říká Ema o své kamarádce.

,,A na dálku nebo na blízko?“ ptám se.

,,Já myslím, že na dálku,“ vmísí se do hovoru maminka.

,,Na blízko.“ opraví ji Ema, a když maminka zapochybuje, dodá: ,,Protože když ke mně přijde blízko, tak mě nevidí“

Čtvrtek, 13.12.2018

Nákupy ve velkých obchodních centrech nejsou zrovna to, co bych vyhledávala. Ale zkusit se prý má všechno. A tak jsem tady. Na Chodově. Docela se mi ty davy lidí podaří dobře vytěsnit, a tak si to užívám. Možná jsem ale přece jen příliš uzavřená do sebe, protože vcházím do obchodu, o jehož názvu jsem přesvědčená, že ho znám z našeho maloměsta. Dojdu však k poznání, že záměna prvního písmene za logo a posledního O za C v názvu značky, může mít fatální následky pro peněženku. ECCO totiž není to samé jako CCC. Rozdíl v obou značkách je cirka pět tisíc korun na jedné kabelce, což zjišťuji chvíli poté, jak u prodavačky projevím o tašku zájem. Pokud se tedy ještě někdy já, neznalá jmen všech módních značek vypravím do obchodního centra našeho velkoměsta, nebude na škodu přibalit s sebou do kabelky brýle. Ušetřím si tak trapnost situace, kdy musím kabelku odmítnout s myšlenkou, že takhle nechutnou sumu peněz jsem za kabelku, kterou budu prezentovat pouze v linkovém autobuse cestou do práce, utratit opravdu nechtěla.

Pátek, 14.12.2018

,,Pořádně se obleč, nikdy nevíš, kam tě dovezu. Z Budějovic už je to jen kousek do Krumlova…“ Zní příslib mého muže brzy ráno, když se připravuji na společný den, kdy se nám zcela neplánovaně sešla společná dovolená.

Ačkoli poslechnu a balím se do zimních doplňků, několikadenní nachlazení mužské poloviny náhle udeří plnou silou. Nálada neodpovídá představám, nálada vázne. A tak nakonec vyřídíme jen to nejnutnější a zbytek dne se odehrává v teple domova s čajíčkem a léky.

A takový to mohl být hezký pátek…

Sobota, 15.12.2018

,,Řekni něco vtipnýho…“ žádám mého muže.

,,A proč?“ ptá se nechápavě.

,,No protože mi chybí do týdeníku dneska něco zapsat .“

Jediné, na co se ale zmůže je to, že zakroutí hlavou a otočí se na druhý bok.

Jeho nachlazení a nepohoda se tak podepisuje i na mém týdeníku.

Ach jo!

Neděle, 16.12.2018

Nechce se mi. Zoufale se mi nechce navlíknout se do těch všech zimních vrstev a jít ven, ale ještě zoufaleji to potřebuji.

Ten pocit, že nic nestíhám, prostě musím nechat někde zmrznout pod sněhem…

Abych nezapomněla…

o co rychleji a snadněji podlehneme konzumnímu způsobu života, o to pomaleji a hůře se budeme vracet ke svým kořenům.

Není matka jako matka, jak Matýska neodnesl čert a jeden ukazováček nestačí

Pondělí, 3.12.2018

,,Kdykoli si nějaký pes z naší smečky přičapl, hned přiskočila se sáčkem. Představte si, že sbírala i Dukeovy bobky – a ty byly vážně pořádné! Plné pytlíky pak nosila s sebou, dokud je nevyhodila do popelnic podél chodníků. Tak tohle bylo na tom nejpodivnější. Proč naše hovínka tak pečlivě sbírala, když si je nechtěla nechat?“

Max, Psí cesta

Úterý, 4.12.2018

,,Já to neumím, víte…“ povzdechne si paní ve věku určitě přes sedmdesát směrem ke slečně, která jí ukazuje, že při příchodu do čekárny je potřeba se zaregistrovat v elektronickém systému. Mladá dívka se s pochopením usměje, a ukáže seniorce kam zastrčit kartičku pojištěnce, jak zvolit lékaře, a ochotně a s úsměvem ji provede celým úkonem. Poté se sama zaregistruje a netrpělivě postává u dveří ordinace, přestože míst k sezení je v čekárně dostatek. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nikdy bych nevěřila, že rčení ,,za každý dobrý skutek budeš po zásluze potrestán“, může být ve skutečnosti naplněno. Od své právě příchozí hysterické matky to děvče dostává takovou ledovou sprchu za to, že jí to tak dlouho trvá, že jí nezbývá nic jiného, než vzdát se svého receptu na léky a poslušně opustit s matkou čekárnu. Vypadá to, že tato mladá žena bude ochotná a milá spíše po otci.

Středa, 5.12.2018

,,Co to tady je?“ diví se můj muž nad plechem s upečenými kokoskami.

,,Neříkala jsi, že upečeš jenom linecký a vanilkový rohlíčky?“

,,Říkala,“ odpovím. ,,Jenomže z toho lineckýho mi zbyly bílky a bylo mi líto je vyhodit. Tak jsem ti udělala ještě kokosky.“

,,Hm,“ ušklíbne se a sáhne na tác po ještě nepromazaném lineckém cukroví.

Možná ty kokosky byla opravdu zbytečná práce…

Čtvrtek, 6.12.2018

,,Matýsek dneska nebyl ve školce,“ mluví Ema o svém nejlepším kamarádovi ze školky.

,,No tak to ho asi včera odnesli čerti…“ spekuluje maminka.

,,Neodnesli,“ oponuje Emča. ,,On byl omluvenej…“

,,No právě, omluvil ho Mikuláš,“ snažím se nahlodat tu dětskou hlavičku.

Emička se na mě nevěřícně podívá a začne se smát: ,,Já myslím, že maminka, babi…“

Tak ji třeba nachytáme jindy…

Nebo ne?

Pátek, 7.12.2018

Dneska je to přesně sto dvacet tři dnů, co jsme se vrátili z Vysokých Tater, sto devět dnů, od konce letního pobytu čtyř holek na chatě v jedné zapadlé chatařské osadě a devadesát tři dny od návratu z prodlouženého víkendu na mikulovském vinobraní.

Jedenáct dnů dovolené, jedenáct dnů zážitků.

Dnešní jednodenní dovolená se jim patrně nevyrovná, ale ony ty přípravy na Vánoce nejsou zase tak špatným zážitkem…

Sobota, 8.12.2018

Zřejmě proto, že jsem cestou z adventního trhu ještě plná dojmů, nezaregistruji, že na té křižovatce bliká doleva, kam je díky rekonstrukci ulice vjezd zakázán.

,,A ty mi taky polib prdel!“ zamumlá si pod vousy, když auto za námi důrazně zatroubí.

Je rozhodnutý pár metrů projet stavbou, odbočit do nejbližší ulice, a tím si zkrátit cestu.

Že je to vozidlo policejní, si všimne, jakmile ve zpětném zrcátku spatří řidičův ukazováček, který důrazně a opakovaně směřuje doprava.

A tak nenápadně zamění levý blinkr za pravý, a se svým autem raději následuje směr policistova prstu.

Políbit prdel si tak nejspíš nechá až jindy!

Neděle, 9.12.2018

Konflikt s policií má nejspíš můj muž na tento víkend vepsán v horoskopu. Proč by jinak po včerejším vztyčeném prstu dnes zaplatil pokutu za to, že kousek od našeho domu ,,zapomněl“ zastavit na stopce?

Abych nezapomněla…          

některým lidem prostě jeden zvednutý ukazováček nestačí.

Když poslední den, tak na krev

   Váhám. Váhám prakticky od té doby, co jsme do Tater přijeli. Od minulé návštěvy Zeleného plesa jsem si sice slíbila, že tam musím znovu, ale dvanáct kilometrů tam a dvanáct zpět je v tomhle vedru opravdu na pováženou. Když se ráno definitivně rozhodneme, chci jít jinou cestou než tenkrát. Necháme si poradit v penzionu, kde nás také upozorní na to, že tahle trasa bude ještě o pár kilometrů delší. Nevadí. Stejně nejsem stále vnitřně přesvědčená o tom, že dojdeme až do cíle.

   Do Tatranské Lomnice dojedeme autem, které necháváme na parkovišti u lanovky. Nabíráme směr Tatranské Matliare, a pak příjemnou lesní cestou pokračujeme až k Šalviovému prameni. Je vedro k padnutí, teplota atakuje třicítku, a tak první zastávku máme právě zde. Další potom na rozcestí na Skalnaté pleso, jehož směrem se máme v úmyslu vydat při zpáteční cestě. Zde máme poslední možnost změnit plány. Horal velí na Zelené pleso, a já si v tu chvíli uvědomuji, jak jsem za to rozhodnutí ráda.

   Vypadá to, že i nebesa jsou nám nakloněna, protože se slunce schovává za mraky a teplota začíná být pro vysokohorskou turistiku daleko příjemnější. A ještě příjemnější. A když začíná pofukovat chladný vítr, rozhlížíme se po obloze, kterou z ničeho nic zahalují tmavé mraky. Pršet začíná ještě dřív, než na Zelené pleso dorazíme. Ta pravá smršť s pořádnou bouřkou ale přichází, když se již s dalšími desítkami lidí choulíme pod přístřeškem Chaty při Zelenom plese. Uvnitř je to přeplněné turisty, kteří přišli před námi, nemáme tak šanci na občerstvení, ani na odpočinek v sedě. Zato jsme ale svědky nádherné podívané, kdy se zrodí vodopád. Tam, kde před chvíli byla jen skála, se najednou objeví voda a valí se z hřebenu dolů. Jak jí přibývá, vodopád je čím dál delší, až se nakonec spojí s hladinou Zeleného plesa.

   

   Když jsme přesvědčeni o tom, že déšť začíná ustávat, rozhodneme se vydat na zpáteční cestu. Není na co čekat, do penzionu to máme ještě daleko. Stejný nápad ve stejnou chvíli má i velká skupina lidí, takže prakticky jdeme s davem. Cestou se dav trochu roztrhá, a my se od něj definitivně oddělíme na rozcestí na Skalnaté pleso. Ten kopec bere sílu i elán, navíc zase prší. Vyškrábeme se nahoru a pak už nás čeká docela příjemná, ale velmi dlouhá cesta. Osudným se mi stává úsek, kde před nedávnem projela těžká lesní technika a vytvořila v rozmáčené půdě hluboké koleje. Stačí jeden špatně promyšlený krok a místo na zpevněnou plochu šlápnu do bahna, ve kterém pravou nohou zůstanu až po kotník.

   Poslední úsek cesty vede po strmé asfaltce dolů, takže si vzpomeneme na náš první den, kdy palce u nohou při sestupu ze Skalnatého plesa nekompromisně narážely do špiček bot. Ještě citlivé palce tak dostávají znovu zabrat, stejně tak kotníky, kolena i kyčle. Dolů do Tatranské Lomnice dorazíme naprosto vyčerpaní a usednutí ke stolu v Restauraci Jazierko, které se nachází kousek od lanovky, je pro nás vysvobozením. Ale ten pocit, že jsme to dokázali je prostě k nezaplacení.

Abych nezapomněla…,

že v horách můžeme vyjít se sluncem nad hlavou a vracet se s bouřkou v zádech.

Do dvaceti, jako uschlej list a aj chuch sný

Pondělí, 26.11.2018

Jestli neumíš počítat do dvaceti, nauč se to. Jednou potkáš člověka, vedle kterého bude do deseti málo…

Úterý, 27.11.2018

Někdy si připadám jako ten uschlej list.

Zuby nehty se držím té svojí větve, odolávám větru, dešti, a pak stačí lehký vánek…fíí.

A já padám dolů, rovnou na zem.

A kdyby mě někdo sebral a zmačkal mě v dlani, rozsypu se v ní na tisíc kousků…

Středa, 28.11.2018

,,Babi, víš o tom, že Laura už byla v Anglii…“ oznamuje mi Ema. ,,A víš, co to znamená, když se tam anglicky řekne aj chuch sný?“

,,Aj chuch sný? No to teda nevím,“ odpovím zmateně.

,,Nevíš, viď“, pokývá hlavou Emča. ,,To normálně znamená had se má dobře, je s kamarády venku a hrajou si společně.“

,,Aha,“ řeknu nedůvěřivě. ,,A není had náhodou anglicky snake?“

,,No to je,“ překvapivě potvrdí Ema. ,,Vždyť to sný je jako snake. Had. A ten se má dobře, je s kamarády venku a hrajou si společně…!“

Možná bych si měla zvyknout, že ta holka má na všechno odpověď.

Čtvrtek, 29.11.2018

Dneska je to týden, co Simona na svém blogu vyhlásila adventní výzvu Spolu u první svíčky.

Ač jsem tenkrát nevěděla, jak tuto výzvu pojmu, naprosto samozřejmě, bezmyšlenkovitě jsem slíbila účast. Vždyť kdy jindy, když ne teď, na začátku adventu se připojit k ostatním, a sdílet své pocity, své příběhy.

Obavy z tématu i z časového tlaku nastupují do několika minut a pak se náhle zrodí v hlavě věta: Zapaluji první svíčku za svou milou prababičku.

Můj vánoční příběh tímto ožívá a já ho dopisuji ještě týž večer.

Dnes ještě prochází malými úpravami, a v neděli půjde do světa spolu se spoustou dalších.

Pátek, 30.11.2018

Než se na jednom z domů na náměstí rozsvítí světelný řetěz a než rachejtle letící na protější dům osvítí anděla, který vyšle andělské světlo směrem k nazdobenému smrku, stačí si Ema spálit pusinku horkým kakaem. A protože poslechne radu ,,tak to vyplivni“, ale zapomene se při tom předklonit, celý obsah její pusy skončí na šále i na bundě.

Adventní čas tímto můžeme považovat za zahájený.

On ten anděl byl stejně ,,ňákej divnej…“

Sobota, 1.12.2018

,,V osm ráno vykopnu dveře, vyříznu futro, zazdím nový, pověsím nový dveře a v poledne jsem na oběd doma.“ Plánoval si včera synek naši výměnu vchodových dveří.

Obědvá nakonec u nás, u nás i večeří.

Ono prostě vždycky nejde všechno tak, jak si naplánujeme…

Neděle, 2.12.2018

,,Babi,“ šeptá Ema vedle mě ráno v posteli. ,,Budeme už vstávat? Měly bysme jít do obýváku vzbudit toho chrápače.“ řekne na adresu dědy, jehož chrápání je slyšet až do ložnice a neustává ani tehdy, když nad ním s Emčou obě stojíme: ,,Ptáčkové už dávno vstali, svoji píseň zazpívali. A ty ještě spíš, že se nestydíš,“ přednášíme jednohlasně, a když se chrápač ztiší a pohnou se mu koutky u úst, je jasné, že básnička opět zabrala.

Abych nezapomněla…

nemačkejte uschlé listy v dlani. Nikdy nevíte, jestli se někdo necítí stejně jako oni.

Svíčková s devíti

Možná dobře vycítila, že ještě před tím, než se naplno pustíme do vánočních příprav, je čas se zastavit.

Možná ví, že lidská sounáležitost je v dnešní době opravdu důležitá.

A tak Simona vyhlásila na svém blogu U Blondýny výzvu Spolu u první svíčky. 

Těším se na toto společné virtuální adventní setkání a je mi velkou ctí být se svým příběhem jeho součástí.

Vánoce se kvapem blíží,

a mně myslím neublíží,

když zapálím první svíčku

za svou milou prababičku.

Když se chystám škrtnout další,

babička se bytem vznáší.

S třetí svící vidím obě,

babičky, co jsou již v hrobě.

Vzpomínky se hlavou hrnou,

nehnu při tom ani brvou,

a pálím knoty za dědy.

Za ty milé vševědy,

co z dětství si pamatuji.

Pak se ale vzpamatuji

a plamen šestý plápolá,

když zamávám zezdola,

na maminku mého muže.

Ať k nám přijde, jestli může…!

Sedmé světlo hoří náhle,

když vzpomínky se linou táhle

a já vím, že zemřela,

babička mého manžela.

Světlo osmé do tmy svítí

a já vidím odejíti

manželovu druhou matku,

svíčka hoří na památku.

Devátá svíčka stále bolí,

brečím, prosím, hrozím holí,

potom přijde smíření.

Moje máma tu není.

Svíček plamen dohasíná

a já tiše zavzpomínám

na všechny ty bytosti.

Bez smutku. Jen v radosti.

Devět svící dohořelo,

v čase Vánoc připomnělo,

že advent je o rodině,

o náruči maminčině,

o setkávání blízkých lidí.

A jestli v mysli trochu slídí

myšlenka na shon a stres,

pošlete ji kamsi dnes.

Ať je v hlavě pěkně čisto,

teď tu pro ni není místo!

Abych nezapomněla…

Až pohodu, klid najdete,

buďte spolu! Dokud můžete!