Čtyři, ,,Milí spoluobčané" a O Šípkové Růžence

Pondělí, 18.9.2017

Jako by to bylo včera.

Je půl sedmé ráno, proutěný košík mám přes ruku a uličkami Starého města mířím na farmářský trh.

Když mi zazvoní telefon, tuším co přijde.

Dcera mi unaveným hlasem oznamuje, že jsem se před pár minutami stala babičkou.

Radost je veliká, starost ještě větší, protože se narodil nedonošený uzlíček.

Dneska jsou to přesně čtyři roky.

Čtyři roky, které mi změnily život.

Čtyři roky pitvoření se, šišlání, válení se po zemi, tancování, skákání, vymýšlení dětských her, rozmazlování.

Čtyři roky s naší první vnučkou.

Všechno nejlepší k narozeninám, Emičko.

Úterý, 19.9.2017

,,Ty vole mladá paní, já jsem na to úplně zapomněl.!“ Říká mi dnes do telefonu zákazník.

Mohla jsem se urazit, mohla jsem se pohoršit, mohla jsem se ohradit.

Jenomže mě to rozesmálo.

Říkám si, že nešlo o oslovení, ale o zvolání.

Anebo ne?

Středa, 20.9.2017

Té cedule na plotě u jednoho z domů v naší ulici jsem si všimla hned ráno, cestou do práce.

Je nová, včera tady určitě nebyla.

Vlastně to byla jen otázka času, kdy se objeví.

Máme čisté, uklizené město, nové chodníky a někteří lidé to statečně ignorují.

,,Milí spoluobčané,

uklízejte si laskavě exkrementy po svých psech!“

Čtvrtek, 21.9.2017

Houbaření byla vždycky jeho vášeň, a tak každoročně trávil houbařskou dovolenou na Šumavě.

Dnes už na Šumavu nedojede, šumavské kopce nesleze.

Košík bedel mi ale dneska můj taťka přece jen přinese.

Pátek, 22.9.2017

,,Babičko, musíme spolu něco vyžešit“, říká Emička dnes odpoledne, když mi přijdou s maminkou a Anežkou naproti k autobusu.

,,A prosím tě, co musíme vyřešit?“ Ptám se.

,,Musíme vyžešit, jestli můžu být dneska u Tebe doma.“

Sobota, 23.9.2017

Bowling.

Hra, u které i ta nejlehčí koule s každým dalším hodem záhadně těžkne.

Hra, kde si ty nejlehčí koule vybírám záměrně.

Aby mě ta těžká, (kdybych náhodou zapomněla vytáhnout prsty z děr) nevzala s sebou na dráhu.

Hra, po které druhý den cítím každý sval svého těla.

Druhé místo prostě bolí.

Neděle, 24.9.2017

,,Babi, a proč trháš ty čípky?“ Ptá se mě Emička.

,,To nejsou čípky, ale šípky“, odpovím. ,,Vzpomínáš na tu pohádku O Šípkové Růžence? Tam se přece Růženka píchla o trn, usnula a její zámek zarostl šípkovým keřem. Pak přijel princ, políbil ji, ona se probudila a byla svatba. A ten keř měl stejné trny jako tenhle, podívej. Kdybychom na něj sáhly, píchneme se.

,,A usneme jako Růženka“, pokračuje Ema. ,,A musel by pšijet můj taťka a tvůj děda, aby nám dali pusu a vysvobodili nás…“

Abych nezapomněla…,

šťastné to dětství, kdy tatínek je princem.