Když údolí nenadchne

Když jeden páteční večer před pár týdny hledám v mapě místo, kde strávíme sobotní den, jsem přesvědčená o tom, že Tereziino údolí v podhůří Novohradských hor bude to pravé.

Má to být poklidná sedmikilometrová procházka naučnou stezkou, oživená dobrým obědem v jedné ze dvou restaurací přímo v údolí.

Pohled od vstupní brány, odkud vidíme krásné bílé lavičky rozestavěné po parku nám slibuje, že budeme spokojeni.

Projdeme tímto otevřeným a upraveným úsekem, vstoupíme do porostu, kde lavičky končí a jediná cesta vedoucí kolem říčky Stropnice se najednou stává nezáživnou.

Dokud se před námi neobjeví prostranství, kde se koryto řeky rozšiřuje.

Vodopád, který burácí po skále a dopadá do říčky, kolem sebe rozstřikuje drobnou mlhovinu. 

Krásné, ale se stoletým dubem bohužel jediné místo, které trasu Terčiným údolím oživuje.

Když si při zpáteční cestě chceme zajít na oběd, v penzionu Lázničky i Hamr se dozvídáme, že vaří až od dvanácti. Nic pro časné turisty jako jsme my.

Opouštíme tedy údolí a jedeme směrem na Novohradské hory.

Ten kostel prostě nejde přehlédnout. Tyčí se vysoko nad údolím a naše zvědavost nás přivede až k němu, do Dobré Vody. Místo je plné turistů, kteří nás míjí s plastovými barely, demižony a lahvemi v rukách. Všichni míří ke kostelu, zpod jehož spodní části vytéká pramen vody s léčivými účinky. Když vstoupím dovnitř kostela, zastaví se mi srdce a přestávám dýchat. Takovou nádheru bych si nepředstavila ani v těch nejkreativnějších snech.

Poutní barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie mne přinutí sednout si do lavice a mlčky se dívat na chrámovou loď, kazatelnu i varhany a děkovat za náhodu, která zajistila, že nesedím v Tereziině údolí v restauraci, ale jsem zde.

Dojet až nahoru na Žofín se nám rozhodně vyplatilo. Silnice tady končí, dál už vede jen lesní cesta, po které dojdeme pěšky až k Žofínskému pralesu. Možná jsem si naivně myslela, že v pralese bude zpřístupněná alespoň krátká jeho část. Ale vrata jsou zavřená a vzrostlé i popadané stromy jsou ponechány přírodě. V Novohradských horách je prý nejčistší vzduch v celém Česku. A tak zhluboka dýchám a můj muž mi vypráví o tom, jak bych se sem za minulého režimu nepodívala, protože tato oblast byla vojenským prostorem a byla nepřístupná. Jsem tedy ráda, že nyní je tomu jinak a já můžu vnímat tu krásu kolem sebe.

Kvalitní čerstvé jídlo a milou obsluhu nám poskytne restaurace v nádherném penzionu Lesovna kousek od Žofínského pralesa a já tak mohu tento jednodenní výlet nakonec prohlásit za úspěšný.

Abych nezapomněla…,

co údolí neposkytne, hory doženou.