Prčice 2018

   Dlouhou dobu si nechci připustit, že bych letos do Prčic nešla. 

Ale stále častější otázky mého muže: ,,Prosím tě, kam ty chceš s těmi tvými zády jít,“ mě přimějí se nad svými neustávajícími problémy zamyslet. Čtrnáct dnů před konáním pochodu tedy píšu kamarádce, se kterou každoročně do Prčic pochoduji, že je tady možnost, že záda nedám dohromady a ona půjde sama. Její optimismus a víra, že to tak nebude mi připomíná, jak ona šla jednou i s vyvrtnutým kotníkem a společně se tomu zasmějeme.

Týden před Prčicemi tak vyhrabu ze dna šuplete dávno zapomenutou cvičební pomůcku a na poslední chvíli se snažím bolesti zad a nohy eliminovat cvičením. Mé odhodlání je velké a neodrazuje mě ani manžel, který nad mým úsilím jen kroutí hlavou.

   V předvečer pochodu ten batoh nakonec balím a druhý den, v sedm hodin ráno stojím ve frontě na startu. Janu připravuji na to, že tempo bude z mé strany letos o poznání pomalejší, ale těším se jak malá holka. A protože jde s námi ještě třináctiletá Elli, která je na prčickém pochodu úplný nováček, doufám, že já nebudu jediná brzda našeho tříčlenného týmu.

   Jenomže ten pochod mi i přes počáteční bolesti neskutečně sednul. Dokonce víc, než minulý rok, kdy jsem již od rána věděla, že nejsem ve formě.

Tentokrát neztrácíme čas ani kvůli mně, ani kvůli Ellence, která s námi statečně a s dobrou náladou šlape bez přestávky patnáct kilometrů. Na hradě Borotín se stavíme pro razítko, vysypat kamínky z bot a jdeme dál. 

   První moje krize přichází každý rok na stejném místě, přesně po osmnácti kilometrech. Až si říkám, jestli to nebude v hlavě. Každopádně ji překonávám dobré dva kilometry.

   Jedinou delší zastávku máme v Červeném Újezdu, kde posvačíme a chvíli si odpočineme. Větší část trasy máme za sebou, přesto ten poslední, šesti kilometrový úsek je nekonečný. Těším se do cíle, kam úspěšně dorazíme deset minut po jedné hodině odpoledne.

   Naše tipy na barvu botičky ani jedné z nás nevyšly. Nedostáváme ani bílou, kterou tipuje Jana, ani modrou, kterou chce Ellenka, ani tyrkysovou, po které toužím já. Ta barva je taková…divně hnědá. Ale je to Elenky první, moje čtvrtá a Jany čtyřiadvacátá! prčická trofej.

Abych nezapomněla...

,,Turista vidí, co vidět chtěl."

Gilbert Keith Chesterton