V království bez krále, po roce do Prčic a zbytečná otázka

Pondělí, 14.5.2018

Dívka v ledu nakonec rozmrzá, stejně jako moje prvotní zklamání, které ale bohužel trvá více jak do poloviny knihy. Tání přináší rychlý spád i napětí, ale stejně rychlé je i odhalení vraha.

A co mi na této knížce asi vadí nejvíce? Absence ,,wow" efektu a to, že mi autor neposkytl více prostoru pro moji fantazii o vrahovi.

Každopádně bych ráda poznala člověka, který rozhoduje o tom, která kniha bude mít nálepku světový bestseller. Protože mi připadá, že ji má každá tuctová detektivka.

Úterý, 15.5.2018

Miluju zpěv ptáků.

Jsem blahem bez sebe, když každé ráno procitám za jemného štěbetání drobného ptactva.

Někdy jsem vzhůru dřív než oni a zaposlouchám se do ticha.

Ještě spí, ještě je brzy. A znovu usínám, abych o hodinu, o dvě později ten koncert zaslechla.

Kdo ale krucinál vypustil do sousední zahrady toho ptáka, který dvěma střídajícími se pronikavými, vysokými tóny, ruší naši ranní ptačí idylku?

Středa, 16.5.2018

Letos je to přesně o měsíc dříve než loni.

Trhám květy černého bezu na kosmatici, kterou dělávala moje babička.

Tenkrát jsem se děsně divila, proč obaluje kytky v těstě a ani mě nenapadlo je ochutnat.

Dneska nedokážu odolat a každý rok ty kytky obaluji také.

Čtvrtek, 17.5.2018

Jsi pryč pár dnů a už mi chybíš.

Tak zoufale, že se mi s tvým odchodem snad zastavila krev v žilách.

Víš, že bez tebe mi klesá produktivita práce, že mě nic nebaví a ztrácím energii?

Týden bez tebe a připadám si jak v království bez krále.

Kdybys alespoň na chvíli vykouklo a pošimralo mě svými paprsky.

Aktivovalo mé mozkové buňky a rozproudilo krev.

Je potřeba sesadit nicotu a začít opět vládnout, slunce moje!

Pátek, 18.5.2018

I když to několik týdnů vypadá, že díky mým problémům se zády se letošní ročník pochodu Praha – Prčice bude konat beze mne, dnes večer balím batoh i mé nejlepší a nejpohodlnější turistické boty.

Když jsem si je před dvěma roky kupovala do Vysokých Tater, netušila jsem, že investice tři a půl tácu, kterou jsem zpočátku vzdorovala zaplatit, se mi bohatě vrátí.

Polovina dovolené v Tatrách nám totiž propršela, ale já, ač jsem se brodila vodou, nohy měla v suchu. Zítra jdou se mnou tyhle moje holky podruhé do Prčic.

Tak snad v nich ty moje nohy došlapou až do cíle.

Sobota, 19.5.2018

Málokteré ráno v roce plánuji tak dlouho dopředu.

Málokteré ráno je tolik plné očekávání a nadšení.

To dnešní mě konečně po tolika dnech bez slunce, nabíjí.

Při pomyšlení na to, jak si prověřím své síly, odhodlání a pevnou vůli při třiceti kilometrovém pochodu do Prčic, nemohu dospat.

První krize přichází každý rok na stejném místě, přesně po osmnácti kilometrech.

Až si říkám, jestli to není jenom v hlavě.

Dobré dva kilometry jdu s vypětím sil.

Druhá krize na mne doléhá šest kilometrů před Prčicemi, ale tu překonávám až v cíli.

Cestou mě nabíjí příroda, kterou procházíme, nádherné výhledy do kraje a dvě skvělé spoluturistky s dobrou náladou.

S dobrými parťáky totiž dojdete do cíle vždycky snáz.

Neděle, 20.5.2018

,,Jakým zážitkem bys mě překvapil ty, kdybys měl takovou možnost?“ ptám se mého muže, když zahlédnu na obrazovce jak v jednom pořadu soutěžící překvapují nějakým zážitkem své blízké.

,,Tebe?!“ říká bez rozmyšlení. ,,Tím, že bych tě vzal do nějakýho velkýho zahradnictví a mohla bys to tam celý vyplejt.“

,,To jako vážně?“ ptám se překvapěně. ,,A jak jsi přišel na to, že to dělám ráda?“

,,Prosímtě, to byl jenom žert“, odpoví, svou pozornost obrátí zpět k televizi, ale vzápětí dodá: ,,Ale jestli chceš, můžu ti to klidně někde domluvit“.

Tak teď vůbec nevím, co jsem vlastně na svou otázku čekala původně za odpověď.

Abych nezapomněla…,

pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.