Pokořená rozhledna

,,Byl jsi někdy na Blaníku?“ Ptám se muže v pátek večer, když v mapě hledám cíl víkendového turistického výšlapu.

Nadšeně se ke mně otočí a odpoví: ,,Byl! Tam jsme dělali…“.

,Jak jinak‘, napadne mě. Zeptejte se workoholika…

Přesto využiji jeho nadšení a navrhnu, že bychom tedy Blaník mohli v neděli zdolat.

Mé těšení nemá konce, protože vánoční turistické plány vzaly za své s náhlým zdravotním problémem mého muže. Očekávám tedy, že si tu absenci konečně vynahradím.

Parkujeme přímo pod Velkým Blaníkem, a jak bývá mým zvykem, hned zpočátku nasadím své tempo, které ale záhy ztrácím s prvním táhlým kopcem.

Nedaleké rozcestí dává na výběr ze dvou cest: pro zdatné turisty - 400 metrů strmým kopcem nahoru a pro méně zdatné - 1300 metrů pohodlnou cestou až k rozhledně.

,,Tak kterou?“ Ptám se muže, který za mnou nepatrně zaostává a tak počítám, že zvolí tu delší, méně náročnou.

,,Nahoru“, ukáže směrem do strmého kopce“. ,,Pro zdatný“, upřesní rozhodně a zadýchaně si odfrkne.

Tak nahoru!

Když náš výšlap na Blaník později vypráví známým, tvrdí, že jsem nahoru vyběhla jako gazela. 

Já ale při tom ,,vyběhnutí“ měla pocit, že vyplivnu plíce.

Každopádně se ocitáme v cíli a já jsem, ostatně jako pokaždé, postavena před rozhodnutí: 

půjdu nahoru na rozhlednu nebo počkám pod ní?

Ve prospěch pokoření rozhledny hraje fakt, že je kolem dokola celá dřevěná, a tudíž z ní během výstupu není vidět dolů. Kupuji tedy dvě vstupenky a s elánem vstupuji do jejího nitra. Velkou zradou mého odhodlání jsou ale schody, mezi nimiž vidím hluboko pod sebe. Ve druhém patře proto mé odhodlání zcela ztrácí svou sílu, nohy začínají dřevěnět a já oznamuji za sebe mému spoluturistovi, že jdu dolů. Chybou ovšem je, že on je za mnou příliš blízko a nehodlá mě ani pustit, ani se zastavit. A tak jsem jeho tělem posouvána stále výš a výš a jeho slova :,,Jdi a nedívej se dolů! Nezastavuj se, neotáčej se a jdi“ mě povzbuzují k výstupu.

A tak pokořím svou první rozhlednu v životě.

A protože i vyhlídka je kolem dokola uzavřená, jsem schopná se pokochat překrásným výhledem do kraje, a dokonce udělat i pár fotek.

Abych nezapomněla…,

rčení ,,nahoru nepoletíš, a dole tě najdem“, mě nejspíš fobie z výšek nezbaví.