Jak jsem proflákla zničenou košili, s plnou polní a proti proudu

Pondělí, 15.1.2018

,,Jak jako ukousal košili?“ Ptá se se zděšeným výrazem ve tváři můj muž, když mu čtu úterý svého týdeníku, který zrovna hodlám publikovat.

Úterý, ve kterém píšu, že mu díky našemu Kimovi chybí kus košile.

,,Tu kostkovanou?“ Ujišťuje se nevěřícně.

Nevím, jestli mám dělat jakoby nic a plynule přejít ve čtení do středy, nebo vše přiznat.

Věděla jsem, že to musí přijít, přesto jsem doufala, že třeba program v televizi bude v tu chvíli zajímavější a on nepostřehne z týdeníku všechno.

TOHLE ale rozhodně postřehl. Běží do šatny a jde se podívat na dílo zkázy, které mi naštvaně přináší až pod nos.

,,Tak hlavně taky zkontroluj ten můj oblek“, říká když mi mává před obličejem zničenou košilí.

,,Až mě budeš dávat do rakve, abys nezjistila, že mám u kalhot ukousaný nohavice.“

Úterý, 16.1.2018

Vím moc dobře oč tu běží,

když ráno trochu více sněží,

když dopoledne padá sníh,

do tváře se vkrádá smích.

V poledne, když taje,

smutek v mysli zraje.

Když zaprší však odpoledne,

zklamáním ksicht rázem zbledne.

Středa, 17.1.2018

,,To jsem tu rychle, viď!?“ Pochválím se, když vyběhnu z domova a usednu k manželovi do auta.

,,No, to jo“, odpoví neuznale. ,,Vždyť ses měla jen obout a oblíknout si bundu. Já jsem stačil odemknout garáž, vyjet s autem a zavřít garáž.

Že jsem radši nemlčela. Teď by ještě mohla přijít přednáška o plné polní…

,,Tebe by nevzali na vojnu“, pokračuje pán tvorstva. ,,Tam bys za deset minut musela stát na buzerplace s plnou polní!“

A to jsem se chtěla jenom pochválit…

Čtvrtek, 18.1.2018

,,Babičko, já mám po Davídkovi lyže“, nadšeně mi sděluje Ema, jakmile se objevím ve dveřích.

,,Vážně? A co s nimi budeš dělat, Emičko?“ Ptám se, naoko nechápavě.

,,No pšece lyžovat. A už se můžu taky koulovat,“ odpoví Emča a přinese mi ukázat nové, lyžařské rukavice.

Ema se chystá na hory.

Pátek, 19.1.2018

Pátek je fajn, protože je to poslední den pracovního týdne.

V pátek den utíká rychleji.

V pátek se zdá, jako by bylo méně práce, telefony zvoní jen sporadicky, e-mailová schránka se nepřeplňuje.

V pátek se každý zabývá myšlenkami na víkend.

Pojedeme ven, pozveme někoho k nám?

Nebo budeme jen tak přežívat, odpočívat u televize, s knihou?

Je potřeba udělat velký nákup?

Nebo budeme improvizovat z toho, co je doma?

Jo! Budu přežívat, odpočívat, improvizovat!

Sobota, 20.1.2018

Když mi večer cinkne v mobilu upozornění na příchozí e-mail, automaticky ho otevřu.

Jak se mi však před očima objeví adresa odesílatele – e-mail mojí před pár lety zemřelé maminky, na vteřinu se mi zastaví srdce.

Na tu vteřinu, kterou potřebuji k tomu, abych si OPĚT uvědomila, že její e-mail používá táta.

Neděle, 21.1.2017

Někdy, když si chceme cestu zkrátit se stane, že si ji naopak prodloužíme.

Někdy může být náročnější a plná překážek.

Přesto máme pocit, že přesně tudy jsme měli jít.

,,Tebe to zezačátku moc nebavilo, vidˇ?!“ Napůl konstatuji a napůl se ptám svého muže, když se vrátíme z dnešního výšlapu kolem řeky Lužnice.

,,Ne. Vůbec. Mě to začalo bavit, až když jsme zjistili, že ta zkratka do kopce asi nebude tak úplně zkratkou.“

Abych nezapomněla…

,,Řeka nemůže vyndat z koryta kameny, avšak trpělivě je sune po proudu.“

Valeriu Butulescu.