Šumava...já Ti to říkal!

Když se mě můj muž v pátek večer ptá, co podnikneme o víkendu, mám trochu obavy mu svou dávnou touhu sdělit.

Mou lásku k milované Šumavě se mnou totiž nesdílí.

Pro mě je to jeden z nejkrásnějších koutů naší země, panenská příroda, kopce, lesy, louky, pastviny a kraj s minimálním osídlením, což podtrhuje kouzlo této oblasti.

Pro něj jsou to jen kopce, odkud se v zimě nedostaneš a všude je to dál než daleko.

A tak opatrně vyslovím to jméno: ,,Vydra. Řeka Vydra.“

A protože je zeměpisně vzdělán a udělal by pro mě všechno na světě, je mu jasné, že pojede na Šumavu.

,,Chci Ti ukázat, že Šumava nejsou jen nekonečné kopce“, říkám mu.

,,Kolem Vydry je to po rovině.“

Přikyvuje, ale přesto v jeho očích zahlédnu letmý stín nedůvěry.

Jedeme na Šumavu!

Antýgl má být naším výchozím bodem, proto zastavíme na parkovišti nedaleko tohoto vyhlášeného kempu.

Když spatřím Vydru, srdce se mi rozbuší. Je přesně taková, jakou si ji pamatuji z dětství.

Čistá, klidná, líně se převalující přes kameny a nabízející ledové osvěžení v parném dnu.

Obrovské balvany trčící z koryta řeky budí respekt a vyvolávají touhu vylézt na ně a chvíli spočinout v jejich středu.

Na Čeňkově pile navrhuji mému muži, který už nejspíš věří tomu, že Šumavou lze jít i po rovině, že bychom mohli zpět do Antýglu dojít přes Srní. Po druhém břehu řeky Vydry.

Nalákám ho na místní vyhlášenou Slunečnou cukrárnu, kde se můžeme občerstvit.

A tak souhlasí.

Možná jsem se ale před tím měla podívat do mapy a oprášit si znalosti o vrstevnicích.

Nebyla bych tak v pravé poledne, za plného svitu slunce překvapena tříkilometrovým pochodem částečně po silnici, a pořád do kopce. Výš a výš.

V tu chvíli si pod rouškou potu a zchvácenosti uvědomuji, že můj příslib klidné procházky po rovině, vzal za své.

A tak se snažím odvést pozornost a nadšeně se nahlas rozplývám nad krajinou.

Můj muž kroutí hlavou, mé nadšení evidentně nesdílí a v jeho pohledu čtu:

,,Šumava. Já Ti to říkal!“

Šumavu se mi dnes nejspíš úplně obhájit nepodařilo.

Jenomže mě ty výhledy do krajiny prostě za tu dřinu stojí!

Božské dezerty Slunečné cukrárny profil tohoto kraje nepatrně vylepší, stejně tak zpáteční cesta, která vede částečně z kopce a částečně po rovině.

Kolem výběhu vlků za Srním jenom procházíme. Obáváme se, že symbol vozíčkáře na šipce k výběhu znamená, že odsud nemusíme odejít po svých.

Ke Klostermannovu mostu, kde máme přejít na druhou stranu Vydry procházíme opravdovým šumavským rájem, kde místní atmosféru dokreslují roubené chaloupky.

Moje srdce se nachází na vrcholu blaha.

Jen jsem zvědavá, jestli se mě můj muž i příští týden zeptá:

,,Tak co podnikneme o víkendu?“

Abych nezapomněla…,

vždyť on si tu Šumavu jednou zamiluje!