NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 8. srpna 2016

Expedice Tatry 2016, den první

Do Vysokých Tater mě manžel lákal několik let. Od roku 2005 do roku 2010 tam jezdil pomáhat likvidovat škody způsobené orkánem Kyril a měl pocit, že Tatry prostě musím zažít. Pořád ale bylo něco důležitějšího než jet na dovolenou. Až letos byl ten správný rok, a tak jsme se do Tater vypravili. Musím připustit, že na letošní dovolenou ve Vysokých Tatrách budu vzpomínat určitě víc, než na tu loňskou, kdy jsme štukovali obývák a pokládali podlahu.

Jedeme na Slovensko

Nervozita je znát už od rána. Balíme posledních pár věcí a nosíme je do auta. Ještě nakrmit Kima, zalít kytky a můžeme vyrazit.
Po deseti kilometrech od domova přijíždíme ke značené objížďce. Je to manželovo již třetí ,,Já se z toho zblázním“ od rána. Poprvé, když o sebe vrzaly dvě balení Dobré vody v kufru, podruhé, když mu ostřikovače neostříkly přední okno hned napoprvé a potřetí, když jsme přijeli k objížďce. Věřili byste, že profesionální řidič vjede do slepé ulice jenom proto, aby se přesvědčil, že je opravdu slepá?
Cestou po Čechách se těším ze slunečného počasí, které se ale na Moravě změní na chladné a deštivé. U Velkého Meziříčí je na dálnici několikakilometrová kolona. Konečně nejsme na dálnici nejrychlejší.
Na 151. kilometru přijíždíme k nehodě, která byla příčinou kolony. Konečně jedeme a zanedlouho sjíždíme z dálnice u Slavkova. Na oběd zastavujeme v Motorestu Samota před Buchlovicemi.

Zahrada u Motorestu Samota
Na hranicích se Slovenskem jsme ve 13:20. Na první benzince za hranicemi kupujeme elektronickou dálniční známku, a teď už hurá k Tatrám! Překvapuje mě, jak je slovenská dálnice celou cestu prázdná. Žádné kolony, žádná omezení.  Krajina na Slovensku je úžasná. Kolem dálnice samé kopce a hodně přírody.
Ze Žiliny do Popradu pro mě už začíná být cesta úmorná. Záda bolí a nevím, jak si sednout. A těším se na Tatry! Jelikož ale celou cestu prší, začíná mě Denis připravovat na to, že dnes je možná ještě neuvidím. Když přijíždíme k Liptovské Mare, odkud již bývají vrcholky velehor vidět, je jasné, že dneska bohužel uvidím jen mraky. Ani v Popradu to není lepší. Tyhle kopce pod mlhou mají být ty pověstné Vysoké Tatry?

Kde by mohl ten Lomnický štít být?

Penzion Pažický ve Staré Lesné, kde máme rezervované ubytování je zastrčený uprostřed čisté přírody. Jsem nadšená. To je přesně to, co jsem chtěla. Přijíždíme sem v 16.45. Právě jsme absolvovali devítihodinovou cestu!
Ubytujeme se a vybalíme věci, dáme si večeři a podnikáme krátkou procházku. Záměr byl původně na delší prohlídku okolí, ale majitel penzionu nám dává přečíst vyhlášku o nebezpečnosti vycházení večer, kvůli napadení medvědem. Promiň, Mončo, Ty jsi mě varovala a já si z toho dělala srandu. Takže jako fakt, jsou tu medvědi a chodí až k penzionům. Takže procházka krátká( ne že bychom se báli), sprcha, káva a v osm hodin už jsme v posteli. Denis usíná téměř okamžitě(ta objížďka mu dala zabrat) a já píšu…
Těším se, že zítra uvidím Tatry!

Abych nezapomněla...,
že někdy je potřeba nechat toho druhého vjet do slepé ulice, aby se sám přesvědčil, že touhle cestou to prostě nepůjde.
 









Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta