Jeho sto osmnáct dní

Vždycky jsem tvrdila, tvrdím a pravděpodobně i tvrdit budu, že předsevzetí jsou k ničemu. Neznám nikoho, kdo by dodržel jakékoliv, které si dal ať s příchodem nového roku nebo kdykoliv jindy. K větám typu: ,,Od příštího měsíce držím dietu, až oslavím narozeniny, tak přestanu pít pivo, od ledna nekouřím", jsem velmi skeptická, ať už je vysloví kdokoliv.

Zjistila jsem totiž, že daleko efektivnější než předsevzetí je odhodlání. Pravdou ale je, že k němu často potřebujeme nějaký impuls. Někdy to může být nová známost, vyhecování se s kamarádkou nebo kamarádem a někdy třeba moment, kdy se vrátíte od lékaře s receptem na statiny v ruce.

Jo, člověka to určitě zaskočí. JEHO to aspoň zaskočilo. Čekala jsem, že nad tím mávne rukou a stejně tak jako léky na vysoký krevní tlak, bude poslušně polykat i ty na zvýšený cholesterol, a jeho neutěšená životospráva pojede dál ve svých zajetých kolejích. Jenomže se stalo něco, co možná ani sám nečekal. Na jeho dveře zaklepalo ono výše zmíněné odhodlání.

A ON? ON mu otevřel. A ba co víc, pozval ho dál.

Prakticky ze dne na den přestal jíst pečivo, uzeniny, máslo a svůj denní přísun jídla rozdělil do pěti dávek, obohacených o čerstvou zeleninu a ovoce. Začal snídat ovesné kaše, vepřové maso vyměnil za kuřecí a krůtí, a místo sladkých sušenek uspokojovaly jeho chuť na sladké ořechy v medu.

Do svého mobilního telefonu si nainstaloval krokoměr a denní limit kroků si nastavil na šest tisíc.

Začal chodit do fitness centra a najal si trenéra!

Dnes je to přesně sto osmnáct dní!

Sto osmnáct dní, během kterých udělal 959 930 kroků a ušel tak 672 kilometrů.

Celých sto osmnáct dní, kdy ze svého odhodlání nepovolil ani o píď.

Sto osmnáct dní, kdy šel deko po deku s váhou dolů, a dnes je již o patnáct kilo lehčí.

A to je prosím pěkně můj muž, dámy a pánové!

Ano ten, se kterým již bezmála třicet dva let tvořím nesourodý pár, ten, který mě místo valentýnkou bez skrupulí obdaruje stravenkami, a neváhal by mě dokonce prodat jako zlato. Je to ON, kdo mi nabízí kapesník k vysmrkání, když si postěžuji, že mi nejdou rýmy, a který i po tolika letech ve společné domácnosti neustále tápe v kuchyni.

A protože si ho ráda veřejně dobírám a zveřejňuji jeho nedokonalosti i úsměvná chlapská tvrzení, teď je myslím čas na jeho satisfakci.

Protože nad tím co dokázal on, já jen tiše valím oči.

Abych nezapomněla…

Dveře, které nikam nevedou, je potřeba zavřít, ale ty, za kterými čeká odhodlání je asi fajn otevřít dokořán.