Tak trochu jiná dovolená I.

     Když v červenci Ema přijela z prázdninového pobytu u druhé babičky, její dojmy byly tak velké, že je chce umocnit ještě pobytem u babičky druhé. Jenomže my s mužem máme jen jeden týden společné dovolené, kterou strávíme ve Vysokých Tatrách, a tak zpočátku nevíme, jak ten týden u nás Emičce dopřejeme. Předpověď počasí mi nahrává, proto jí slíbím, že si ji vezmu na týden na chatu. Je mi jasné, že budu muset změnit plány, a že zvelebování zahrady, se kterým jsem o své singl dovolené počítala, budu muset odložit na neurčito.

Možná si na sebe tak trochu pletu bič, ale týden před dovolenou navrhuji synově přítelkyni, že by na pár dní mohly přijet na chatu i její holky.

,,Nechceš si to ještě rozmyslet?“ ptá se mě můj muž. ,,Přece jenom tři děti jsou víc, než jedna Ema, a budeš s nimi celý týden sama.

,,Nechci. Jednak jsem to slíbila a jednak se na to těším. Bude to prostě taková jiná dovolená."

Den první

     Ani nevím, jak se nám všechny ty věci do auta nakonec vešly. Přesto, že Ema u nás začala prázdniny o den dřív a vybalili jsme ji už v pátek večer, tašky dalších dvou děvčat zaberou v autě celý zavazadlový prostor. Vždyť bez takových nezbytností jako je lego, petshopáci, plyšáci, omalovánky a různé hry, by nebyly prázdniny u babičky dokonalé.

Přesto, že letošní léto a naše absence na chatě čisté vodě v bazénu moc nepřeje, můj muž nenechal nic náhodě. Proto můžou všechny tři holky naskákat do bazénu hned, jak na místo přijedeme.

,,Kdo chce opéct rohlík?“ ptá se Ellenka, když můj muž ještě před odjezdem do práce rozdělá v krbu  a společně si opečeme buřty.

,,Já, já,“ zvedá ruce Ema i Amálka, a tak děda na roštu obrací buřty a Elli rohlíky.

Jestli jsem si myslela, že voda holky utahá a s plnými bříšky večer zalehnou a budou spát, byla jsem na omylu. 

Dojmy ze společného pobytu, i třiceti stupňové vedro v podkrovní společné ložnici udělá své, a holky usínají až pozdě večer.

Den druhý

     Vloni se mi to nepodařilo ani jednou. Časná ranní koupel v bazénu je pro mě něco tak výjimečného, že ani nemůžu uvěřit tomu, že v sedm hodin ráno, když všechny tři holky ještě spí, se fakt koupu. Je to za východu slunce, po horké noci a před tropickým dnem tak osvěžující. Již méně osvěžující je pro mne, a hlavně mou peněženku, návštěva obchodů ve vsi. Děvčata potřebují to či ono a vyhovět všem třem je nakonec nejen nákladné, ale i zábavné. Domů si kromě sušenek, nezdravých pochutin, limonád a žvýkaček neseme i propriety na holčičí prázdninovou bojovku, kterou se nejstarší Elli chystá pro Emu s Amálkou připravit.

Celý den tak padají otázky: ,,Babi, a kdy už bude ta bojovka?“

I když na ní Elli usilovně pracuje, podaří se nám ty dvě vypustit do terénu až v podvečer.

Když uvidí fáborky značenou cestu, s výkřiky: ,,Támhle je další a támhle taky“, po ní vystřelí jak splašené, a jen stěží se mi podaří je zastavit, abych jim sdělila, že u modrých je vždy čeká nějaký úkol. Dělají dřepy, skáčou žabáka, zpívají písničky, vyjmenovávají pohádkové postavy.

,,Vodník Kamenec zaklel převozníka a ten teď nemůže z lodi ven. Nastupte k němu na loďku, svezte se s ním po rybníku a tím ho vysvobodíte.“ Zní poslední úkol, a pak už jen zbývá na zahradě najít ukrytý poklad. Když je poslední indicie zavede k pískovišti, místo podrobnějšího pátrání koukne Ema zběžně dovnitř a prohlásí: ,,A je tu prd!“ K poslední odměně v podobě vytoužených reflexních slizů je tak musíme nasměrovat a vrazit jim lopatky k vyhrabání pokladu, přímo do ruky.

Mohlo by se zdát, že s koncem podvečerní holčičí prázdninové bojovky skončí i den.

Jenomže ty holky v sobě snad mají jaderný reaktor. A já si tak s druhým večerem své netradiční dovolené uvědomuji, že tenhle týden budou dny proklatě dlouhé.

,,Když nemůžete usnout, tak počítejte velbloudy.“ radím Amálce a Emě, když spánek nepřichází.

,,A jaký, babi? Vždyť tady žádný nejsou…“ řekne vážně Emča.

Amálka, Elli i já vyprskneme smíchy a můžeme s uspáváním začít znovu.

Den třetí

     Já, která i o víkendu a dovolené vstává nejpozději v šest ráno, dnes ,,zaspím“. Oči otevírám v půl osmé a rychle, dřív než se vzbudí i děvčata, se nořím do bazénu.

Děkuji Bože za toto opravdové léto!

     ,,Babi, půjdeme zase nakoupit?“ ptá se Amálka u snídaně.

,,No asi budeme muset, protože jste už všechno snědly.“ odpovím.

,,Hurááá!“ je slyšet jásot všech tří holek.

Mohlo mě napadnout, že jeden sliz pro každou z děvčat nestačí. Jedna barva je totiž nuda, a tak to vypadá, že díky slizománii, vykoupíme u místního Vietnamce všechny zásoby různobarevných slizů.

     Uskutečnění realizace chodníčku pro bosé nohy je pro tento týden jak dělané. Holky se zabaví jak jeho výrobou, tak chůzí po něm. Když připravím místo, položím netkanou textilii a ohraničím ho dlaždicemi, Ema s Amálkou nosí šišky a jehličí spadané pod naší borovicí. Já pak nanosím břidlici, naštípaná polínka a kačírek, a Elli to vše vyrovná do chodníčku.

Hotový chodník přejdu jako poslední, při každém došlapu se kroutím bolestí a nechápu, jak to ty holky mohly bez větších problémů přeběhnout. Asi budu muset trénovat, protože přejít přes borové šišky je pro mě nadlidský úkol.

     ,,Budeme číst pohádku, babi?“ ptá se večer Ema. ,,Jo,jo“, poskakuje nadšeně Amálka.

Beru do ruky knížku Jakub a Jáchym s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, opřu se na rozložené posteli o zeď a každá z těch menších děvčat si sedne vedle mě. Ellenka poslouchá a baví se reakcemi těch dvou.

,,Ahoj, já jsem Jáchym a jak se jmenuješ ty?“ čtu a ukážu při tom na Emu.

,,Ema.“

,,A ty?“ ptám se Amálky

,,Amálka.“

,,Jestli se chceš podívat k nám domů, zmáčkni tlačítko a řekni: cililink!“

Na stránce s obrázkem dveří a tlačítkem se najednou sejdou dvě ručičky a obě holky nahlas řeknou: ,,Cililink!“

Abych nezapomněla…

,,Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“

Antoine de Saint Exupéry

To by bylo, aby se mi to po téhle dovolené opět nevybavilo…