První Pálavský

   Už se nemohu dívat na úžasné fotografie z místa, které jsem nikdy nenavštívila, a které je tak fotogenické. Už nemohu dále snít o tom, že vyjdu pálavské kopce, rozhlédnu se do širé krajiny, budu míjet nekonečné lány vinic. Už nemohu svou touhu vidět ten všemi opěvovaný kraj, potlačovat.

Co na tom, že jsou zrovna Velikonoce a měla bych péct tradiční velikonoční pokrmy, uklízet a barvit vejce. Ale kdy jindy než v tomto čase jarního rozpuku se vydat ven do přírody. 

Poprvé, a po tomto rozhodnutí možná ještě mnohokrát, hodlám změnit status Velikonoc.

Jedeme na Pálavu.

Díky opravdu chladnému počasí je taška s věcmi na tři dny poněkud objemnější než obvykle, ale ráda nenechávám nic náhodě. Vyrážíme v sobotu v sedm hodin ráno. Jsme s mužem rozhodnuti, že nebudeme absolvovat nejistou jízdu po dálnici, pojedeme přes Jihlavu, Moravské Budějovice a Znojmo, a budeme se kochat.

Nakonec se kocháme se tak, že ve Znojmě přehlédneme objížďku a v Pohořelicích zase odbočku na Pasohlávky, kde se máme ubytovat. Blouděním se nám sice nepatrně nabourává časový plán, ale na obědě v Krčmě U Císařské cesty jsme nakonec včas.

   ,,Tak mi ukaž, kam vůbec jdeme“, říká mi můj muž, když ho přinutím zaparkovat v Mikulově.

,,Do jeskyně Na Turoldu, kolem Kočičí skály až na Tabulovou horu.“

Jeho povzdech beru jako výraz očekávání dech beroucích zážitků.

Možná jsem si měla lépe prostudovat jeskynní otevírací dobu, možná mi mohlo dojít, že 31. března jsou ještě všechny jeskyně uzavřené. Nejsme ale sami, kdo se u vchodu do jeskyně Na Turoldu domáhá skrze železná vrata vstupu. Návštěvníků je zde navzdory chladnému počasí poměrně dost.

Když se manželovy povzdechy mění cestou na Tabulovou horu v hlasité funění, dochází mi, že jsem asi přecenila jeho elán, který po tři a půl hodinové cestě autem možná trochu vyprchal. Stoupání od jeskyně na Turold, ale musíme překonat. Pak už je to zase z kopečka a ke Kočičí skále dojdeme po rovince, lemované nekonečnými vinicemi. Vinná réva ještě oddychuje, ale již je vinaři připravena na jaro. Jen někde se ještě pracuje a na zemi kolem rostlinek se povalují právě ostříhané, již nepotřebné výhony. Při obdivu přesných zákrytů vinné révy si uvědomuji, že vinice vidím poprvé v životě.

Kočičí skálu nelze minout, navzdory svému strachu z výšek se drápu nahoru a doufám, že se mi tam hrůzou neroztřesou nohy. Zvládám to, ale raději se nedívám přímo pod sebe, ale rozhlížím se do dálky. Do dálky, která nabízí nekonečný pohled na jihomoravský kraj.

To ale ještě netuším, co nás čeká na Tabulové(Stolové ) hoře. Výstup je ještě o něco náročnější než cesta na Turold, ale jsem hnána neutuchajícím nadšením.

Dech se mi zatají hned jak vystoupám nahoru. Dlouhé minuty stojím na té skalní tabuli, na tom skalním stole a rozhlížím se. Nedovedu si představit, že by mé oči viděli ještě dál, než kam dohlédnou z tohoto místa. Přecházím kolem dokola a nedokážu určit, který výhled je ten nejúchvatnější. Ten na vinice, linoucí se pode mnou nebo ten na zbytky pískovcových skal? Ten na město Mikulov, se Svatým kopečkem v dáli nebo ten na Novomlýnské nádrže?

Toto má být vrcholem dnešního výšlapu a podle plánu se máme vydat stejnou cestou zpátky. To bychom ale nesměli zahlédnout trosky Sirotčího hrádku. To místo má z Tabulové hory takové kouzlo, že si ho nechceme nechat ujít. Terén je náročnější, zřícenina stojí na pískovcových skalách, takže povrch je místy kluzký a jeden krátký úsek přímo do Hrádku je ve zdi jištěn řetězem, díky kterému se dostávám až nahoru. Znovu se nadechuji, dýchám, funím a srdce se může štěstím rozskočit.

   Mikulov láká a my, jako bychom toho neměli dost, parkujeme v jeho centru. Chci vidět tu vinařskou metropoli, já nevinař toužím poznat místo, kde se kvalitní víno platí zlatem. Když v zámecké zahradě i na ulici potkávám už několikátého člověka se skleničkou vína v ruce, nenápadně kývnu na manžela. Pokrčí rameny a usměje se: ,,No, tady je to asi normální, dáš si taky?“ A tak na Velikonočním jarmarku vezmu zavděk svařeným vínem a hudbou, která se line z pódia mikulovským náměstím.

Abych nezapomněla…

„Já jsem pro to, přátelé, abychom se napili. Je nesporné, že víno zavlažuje duši, a přitom uspává každé trápení, tak jako mandragora uspává lidi, a probouzí veselou náladu, tak jako olej oživuje oheň... Když do sebe budeme lít víno v jednom kuse jako do sudu, budou brzy vratké tělo i rozum... Kdežto když nám ho budou číšníci podávat často, ale v malých pohárcích jako rosičku... stoupne nám sice také do hlavy, ale nebude to žádné násilí, spíš takové povzbuzování, které nás přivede do povznesené nálady.“
Sókratés