Druhý Pálavský

   ,,Co je to za blbej zvyk, v neděli ráno mlátit do bronzu“, vzpomíná můj muž na hlášku Marka Vašuta ve filmu Román pro ženy, když zjistí, že bydlíme na bývalé faře a v těsné blízkosti se nachází kostel sv. Anny. 

V neděli ráno nás ale žádné rány do bronzu nebudí a Penzion svaté Anny v Pasohlávkách je hezký a útulný. Vstávám časně a jdu přes ulici koupit snídani, abychom mohli co nejdříve vyrazit do Mikulova. Do toho Mikulova, kde jsem včera obdivovala zámek, starobylé uličky, podloubí a zákoutí, a který mi připomněl, že česká a moravská městečka jsou prostě krásná.

   Jestli včera byla zima, tak dneska je tuplovaná. Sedm stupňů a silný vítr nám cestu na Svatý kopeček zrovna neulehčuje. Zimní vybavení se dnes rozhodně hodí, ale nahoře je paradoxně lépe. Ale možná se nám rozproudila krev při pohledu shora na Mikulov, při pohledu do kraje a zase na ty nekonečné vinice. A hele, támhle je Tabulová hora!

Když obejdeme Svatý kopeček a vydáme se dál směrem k Pálavě, na konci cesty na nás čeká neuvěřitelný výhled na zatopený vápencový lom u Mariánského mlýna.

   Zpátky do Mikulova se vracíme, abychom se tam setkali s částí rodiny, prošli Velikonoční jarmark, koupili pár suvenýrů, poslechli moravské písně a občerstvili se v útulném, leč malém bistru Kuk. 

Syn s přítelkyní a děvčaty nám dělají společnost i potom, co se vracíme z Lednice, kde zcela neplánovaně absolvujeme úžasnou prohlídku místního skleníku. Nejenže je to místo, kde se konečně ohřejeme, ale když vejdu, mám pocit, že se ocitám v ráji. Chybí mi tady už jenom zpěv cizokrajných ptáků. Rostliny jsou zde ve skvělé kondici, všechno se zelená a já bych zde vydržela hodiny. Jenomže chceme ještě dojít k Minaretu a to je pořádný kus cesty. Jestli jsme si mysleli, že tu budeme sami, spletli jsme se. Přesto, že je zima, Lednický areál, který se dnes poprvé po zimě otevřel, je plný turistů. Ani jeden z těchto návštěvníků dnes ráno při pohledu z okna neřekl: ,,Hele táto, hele mámo, nikam nejdu, podívej, jak je tam hnusně“. Ani jednoho neodradila zima, nedal přednost teplu domova, ale vydal se otevřít sezónu do Lednice.

   Že se o tomto víkendu ocitnu v Židlochovicích mě ani ve snu nenapadlo. V plánu nebyly, ale nechávám se vést. První zastávka v tomto městě se moc nevydaří, jelikož obora, kterou chceme navštívit je z důvodu rekonstrukce sítí a zahrady do října uzavřená. Rozcestník u zámku ukazuje na rozhlednu Akátová věž Výhon, a tak se vydáváme za město, kde se na nejvyšším bodě tyčí rozhledna postavená z akátového dřeva. Jelikož už samotný pohled nahoru na rozhlednu otáčí mé nervové buňky naruby, ani se ji nepokouším zdolat. Výhled do kraje je nádherný i zpod rozhledny, a tak je mi velkou ctí, tento kraj zcela neplánovaně poznat.

 

  

Ani na Velikonoční pondělí nikdo časně ráno nemlátí do bronzu, dokonce ani koledníci nejsou slyšet, nejsou vidět. Penzion opouštíme v době, kdy se nad vodou probouzí slunce a kačeny mají na břehu Novomlýnských nádrží ještě zobáky schované pod křídly. Vítr je tak silný, že vlny naráží do břehů a ta nekonečnost vodní plochy ve mně vyvolává pocit malosti. Cesta kolem vody je chladná, ale odrážející se slunce na hladině slibuje hezký den. Uvědomuji si, že procházka kolem vody z Pasohlávek až k Aqualandu Moravia je o tomto víkendu tou poslední. Uvědomuji si, že až se vrátíme do penzionu, čeká mě balení tašek a dlouhá cesta domů. A tak, když přes vodu spatřím Pálavu, opět vzdechnu. Tentokrát je to ale povzdech loučení.

Abych nezapomněla…

Já se tam vrátím.

Já se tam určitě vrátím!

Ale ještě nevím, kdy😊.