Jak to bude s týdeníky, když dítě najde řešení a žbluňk!

Pondělí, 29.1.2018

Obětovala jsem tomu neděli.

Zrušila naplánovaný turistický výlet na Kozí Hrádek.

Nevařila jsem, nežehlila, neuklízela.

Pracovala jsem na rozepsaných článcích, dokončovala recepty.

,Dnes sice publikuji týdeník, ale jeden recept se ještě na blog vejde,‘ říkám si dnes večer, když si prohlížím své včerejší dílo.

Vešel by se.

Jenomže to bych nesměla zjistit, že fotky pokrmů, o kterých jsem si byla jistá, že existují, prostě nejsou.

Takže znovu…uvařit, nafotit, sníst.

A až potom vydat!

Úterý, 30.1.2018

Dnes je to právě rok, co vyšel můj první týdeník.

Nežádoucí účinky, hra na hnučku a doba ledová, četlo pouhých dvacet jedna čtenářů.

Naproti tomu současně nejčtenější týdeník Příliš mnoho dědů,tradice, která se dědí a ,,máš tady dítě“, má nyní sto devadesát přečtení.

No to WOW!

Je to velmi motivační, i když občas jsou chvíle, kdy mám pochybnosti o tom, jestli týdeník vůbec vyjde.

Slova nenacházím a věty se skládají do podivných souvětí, se kterými nejsem spokojená. 

Leckdy chybí inspirace i myšlenky, nebo únava paralyzuje mozkové závity.

Doufám, že takových chvil bude co nejméně a já dám s týdeníky další rok.

Uvidíme…

Středa. 31.1.3018

,,Tak víš co?“, chlácholím smutnou Emu, když už musí jít domů a ještě jsme si ani ,,požádně nepohrály“. ,,Až půjdu zítra od autobusu, tak si pro tebe přijdu a půjdeš k nám!“

Emičce se rozzáří oči.

,,Sakra!“ Uvědomím si náhle. ,,Nepůjdeš. Já jdu zítra po práci ke kadeřnici“.

Emičce oči pohasnou.

Snažím se rychle něco vymyslet, kombinuji, plánuji, předpokládám, zavrhuji a nakonec slibuji:

,,Když stihnu dřívější autobus, tak tě vyzvednu a půjdeme k nám, ale když pojedu až tím druhým, tak přijdu k vám a pohrajeme si chvíli u vás.

,,Ne, babi, počkej“, přeruší můj hlasitý tok myšlenek Emča.

,,Já mám nápad. Prostě žekněš paní kadežnici ať chvátá… Že musíš jít za Emičkou…“

No jasně! Jak to, že to dítě vždycky najde tak rychle to nejjednodušší řešení!?

Čtvrtek, 1.2.2018

Jde o to, poslechnout rady.

Jde o to, se rozhodnout, sebrat odvahu, potlačit svou nedůvěru.

Jde o to, porazit strach a obavy. 

Sebrat se a jít.

Jít na vyšetření, na kterém jsem měla být už dávno.

Abych zjistila, že můžu dál žít svůj život bez obav!

Pátek, 2.2.2018

Jak jsem na něj jenom mohla zapomenout.

Strávili jsme spolu tolik krásných chvil.

Byl mi oporou v době nemoci, dělal, co mohl, aby mi zlepšil náladu.

Kdykoliv jsem se na něj podívala, dostavila se radost, probouzel ve mně něhu.

A neskutečně krásně voněl.

Bylo opravdu těžké se s ním rozloučit.

Proto jsem mu poskytla kousek země mezi vřesy a šiškami.

Když dnes nakouknu pod šišky, zahlédnu ho.

Své tělo vystrkuje ven příliš brzy, ale je tam.

Můj ,,utajený hyacint“ z loňska.

Sobota, 3.2.2018

Jak to, že jsem zůstala sama doma, když mám tak velkou rodinu?

Sama v bytě, sama ve městě, sama se sebou.

Jak to, že z deseti lidí, zůstává najednou jeden jediný?

Všichni jsou na horách a mužská polovina na plánovaném zákroku v nemocnici.

Důvod osamění jedné ženy.

Osamění, které si užívá.

Vstává pozdě, a když se jí muž přes whatsapp zeptá, jak teď všechno, co si naplánovala stihne, konečně si to uvědomí!

Ona nemusí stihnout VŮBEC NIC!

Neděle, 4.2.2018

Na tom mostku přes potok poprvé stojím asi v osmi letech.

Zábradlí je tenkrát pouze na jedné straně, stejně se ho ale nedržím.

Fascinuje mě vysoký železniční most nade mnou.

Voda kapající z nejvyššího bodu jeho oblouku, působí jako zaklínadlo.

Zvedám hlavu, zakláním ji a koukám se nahoru.

Kap, kap, kap…

Žbluňk!

Probere mě až ledová voda v potoce.

Táta leze do potoka, aby mi pomohl na břeh, mamka mi půjčuje svůj bílý svetr, který mám až pod kolena a dlouhé rukávy mi plandají podél těla.

Pokaždé, když vstoupím na ten mostek, vzpomenu si.

Přesto tomu pohledu nahoru nikdy neodolám.

Ale dnes se už raději přidržuji zábradlí.

Abych nezapomněla…

dívej se vzhůru, ale přidržuj se zábradlí.