Vánoční svátky všemi smysly

Můj plán na letošní Vánoční svátky byl jasný. Užít si je v pohodě a klidu v rodinném kruhu a v přírodě. Těšila jsem se, jak vyrazím do lesa nebo na nějakou menší pěší tůru, uvařím si něco dobrého z nové kuchařské knihy, kterou jsem dostala pod stromeček a budu vychutnávat chutě Vánoc všemi smysly.

Ucítím vůni lesa a čerstvého vzduchu i vůni zrovna uvařeného jídla. Užiji si pohled na krajinu,

i společnost přátel a rodiny.

Když mě v noci z dvacátého druhého na dvacátého třetího prosince začalo pálit v krku, myslela jsem, že to bude jen obyčejná rýma. Proto jsem ještě den před Štědrým dnem upekla dvě vánočky a dva jablečné štrůdly, uvařila rybí polévku a večer s manželem připravila bramborový salát.

24. prosince jsem však pravidelnou návštěvu hřbitovů, našich dědečků, přátel a kostela, absolvovala již s teplotou. Štědrý večer pak byl plný kýchání a posmrkaných kapesníků. O tom, že bych si vychutnala smaženého kapříka a bramborový salát, nemůže být ani řeč. Můj čich a chuť otupěly nemocí. Na Štěpána jsem sice ještě rodinný oběd pro jedenáct lidí uvařila, ale pak jsem definitivně ulehla.

Nos ucpaný rýmou nic necítí, a tím pádem ani chutě není, uši jsou zalehlé. Vánoční svátky si tak vychutnávám pouze smysly, které mi zbyly. Hmatem po klávesnici notebooku nebo po stránkách knihy, zrakem po monitoru, knize či televizní obrazovce. Často během dne i tyto smysly utlumím spánkem.

Místo plánovaného pobytu v přírodě se ven dívám oknem z postele, kde vidím pouze zataženou oblohu a sousední dům.

Místo vaření podle nové kuchařky, vařím čaj.

Místo společnosti rodiny a přátel si vychutnávám společnost teplé postele.

Přemýšlet o tom, jestli jsem virus chytla v obchodě, kde jeden chlápek opakovaně kýchal nebo od naší vnučky, která byla nemocná týden před tím, už asi nemá smysl.

Asi to tak prostě mělo být.

Abych nezapomněla…,

že veškeré plány… jsou na nic!