NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

středa 28. prosince 2016

Štědrovečerní

Ještě než ráno otevřu oči, uvědomím si to rozprostírající se bílé světlo a nezvyklé ticho.
Už jsem zapomněla, že večer padal sníh. Uvidím ho až při pohledu z okna čtvrtého patra.
Je na střechách aut, na zemi, na stromech, všude.
Z kuchyně nejsou slyšet obvyklé zvuky rachotícího nádobí, puštěného rádia, ani hovor rodičů.
Zničeho nic mě zašimrá v žaludku a já si uvědomím, proč je dnešní ráno jiné, než všechny ostatní.
Je Štědrý den!
Rychle si nazuji bačkory a ještě v pyžamu vyběhnu z dětského pokoje. Taťka sedí u kuchyňského stolu, dojídá snídani a čte noviny. Proběhnu kolem něj do obývacího pokoje, kde mě hned mezi dveřmi ovane vůně čerstvého jehličí. Vůně vánočního stromečku. Stojí tam nazdobený a rozsvícený, jako každý rok, na stejném místě, vedle dveří do ložnice rodičů. Přicházím blíž a nechávám se unést tím zvláštním pocitem, který mám jen jedinkrát v roce. Pocitem neobvyklého vzrušení a neurčitého očekávání. Na stromečku opět vidím ty staré známé ozdoby. Sněhuláka s černým kloboukem, červený, zelený a stříbrný rampouch, panenku sedící v zasněžené polokouli, červeného panáčka se špičatou čepicí, obrovské barevné koule a stříbrný zvoneček, nejdůležitější ozdobu Štědrého dne.
Na tenhle zvoneček večer zazvoní Ježíšek…
Ponořená do vánoční euforie si ani si nevšimnu, že mamka v obýváku připravuje cukroví na sváteční stůl a malý bráška sedí vedle mě na koberci a kouká na stromeček se mnou.
Dopoledne se ponořím do pohádkového světa s Pyšnou princeznou, Princeznou se zlatou hvězdou na čele a Popelkou. Mé oči neustále těkají od televize ke stromečku. Mamka s taťkou v kuchyni připravují bramborový salát na štědrovečerní večeři.
Čas se neuvěřitelně vleče a tak si odpoledne s bráškou krátíme tím, že ležíme pod stromečkem a hledáme ozdoby.
,,Sněhulák“, tiše řeknu a bráška usilovně hledá.
Pak vstane a ukáže na ozdobu sněhuláka.
,,Teď já“, řekne a přemýšlí.
,,Zelený rampouch“, zvolá a hledám zase já.
A tak to jde, dokud nás to neomrzí.
Konečně se začne stmívat a všichni se svátečně oblékneme. Šimrání v žaludku se opět vrací. 
Přichází i babička s dědou. Před večeří taťka otevírá v obýváku okno, aby mohl Ježíšek vletět dovnitř. Večeříme bramborový salát a řízky z kapra. Žaludek mám sevřený a tak nemohu sníst všechno, co mám na talíři. Čekání na Ježíška je taak dlouhé… 
Konečně se tatínek jde podívat do obýváku, jestli už u nás byl. 
Zvoneček zvoní a já s bráškou, jeden přes druhého, běžíme ke stromečku, pod kterým je hromada dárků. Nervozita z očekávání se mění v obyčejné dětské štěstí!



Abych nezapomněla…,
že čekání na Ježíška, je nejvzrušující zážitek z dětství.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta