Letím

Procitám ve chvíli, kdy vrzne stará babiččina postel. Babička vstává!

,,Babičko?“, ptám se ospale.  ,,Půjdeme nakoupit?“     

,, To víš, že půjdeme,“ odpovídá babička a šourá se ke dveřím v dlouhé flanelové košily.    

Půjdeme nakoupit!

Vyskočím z postele a vklouznu do bačkůrek. Děda ještě spokojeně oddychuje na gauči.

Budit ho nebudeme. Nakoupit půjdeme s babičkou sami.

Když vejdu do kuchyně, už je oblečená. Pomůže s oblékáním i mě, vezme síťovku a můžeme vyrazit. Když jdeme dolů ze schodů, držím se jí za ruku. Vyjdeme před dům a pokračujeme po chodníku, z kopečka dolů. Po pravé straně oplocený dvůr, po levé hlavní silnice.

Dneska to musím zkusit. Určitě to bude legrace. Pouštím babiččinu ruku a rozbíhám se.

Babička se lekne: ,, Henrieto, stůj!“       

Zastavit to ale nejde. Teď už ne!

Utíkám, rychleji a rychleji. Z kopce dolů to jde samo. Mám pocit, že letím. A já letím!

I přesto, že se moje dětské nožičky dotýkají země. 

Babiččin hlas se vzdaluje:,, Henrieto, nevběhni do silnice!“    

Když se pod kopcem zastavuji, babička mě dobíhá. Musela mít o mě strach. Chytá mě za ruku a už ji nepustí.

Se smíchem přistávám zpátky na zem. Můj let končí.

To byla jízda!

Abych nezapomněla…,

že když chci alespoň na chvíli vzlétnout, musím najít odvahu odrazit se.