NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 18. října 2016

Letím

Procitám ve chvíli, kdy vrzne stará babiččina postel. Babička vstává!
,,Babičko?“, ptám se ospale.  ,,Půjdeme nakoupit?“     
,, To víš, že půjdeme,“ odpovídá babička a šourá se ke dveřím v dlouhé flanelové košily.    
Půjdeme nakoupit!
Vyskočím z postele a vklouznu do bačkůrek. Děda ještě spokojeně oddychuje na gauči.
Budit ho nebudeme. Nakoupit půjdeme s babičkou sami.
Když vejdu do kuchyně, už je oblečená. Pomůže s oblékáním i mě, vezme síťovku a můžeme vyrazit. Když jdeme dolů ze schodů, držím se jí za ruku. Vyjdeme před dům a pokračujeme po chodníku, z kopečka dolů. Po pravé straně oplocený dvůr, po levé hlavní silnice.
Dneska to musím zkusit. Určitě to bude legrace. Pouštím babiččinu ruku a rozbíhám se.
Babička se lekne: ,, Henrieto, stůj!“       
Zastavit to ale nejde. Teď už ne!
Utíkám, rychleji a rychleji. Z kopce dolů to jde samo. Mám pocit, že letím. A já letím!
I přesto, že se moje dětské nožičky dotýkají země. 
Babiččin hlas se vzdaluje:,, Henrieto, nevběhni do silnice!“    
Když se pod kopcem zastavuji, babička mě dobíhá. Musela mít o mě strach. Chytá mě za ruku a už ji nepustí.
Se smíchem přistávám zpátky na zem. Můj let končí.
To byla jízda!



Abych nezapomněla…,
že když chci alespoň na chvíli vzlétnout, musím najít odvahu odrazit se.

4 komentáře:

  1. Nádherné...Také jsem chvíli letěla.Děkuji.Verka

    OdpovědětVymazat
  2. Odpovědi
    1. No...ne tak často, jak bych si přála:-) Díky Mončo.

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta