Letos nejspíš nezaseju, když je svět v rovnováze a jak jednou budu všudezdejší

Pondělí, 4.3.2019

Měly to být krůtí plátky s rýží basmati.

Vyšly z toho krůtí plátky s rýžovou kaší.

Někdy se to prostě nepovede.

Úterý, 5.3.2019

Den začíná na autobusové zastávce pohledem na východ slunce a pokračuje cestou do práce, kterou si záměrně prodlužuji kolem vodní nádrže. Těch pár minut, které mám k dispozici, než mi začne pracovní doba, strávím pozorováním vodní hladiny, která se ve větru rozpohybovala tak silně, že vlny naráží do břehu. Zhluboka se nadechuji a věřím, že dnešní den nemůže nic pokazit.

Ten pocit marnosti, který mě ale čeká večer, když přijdu domů, nelze ignorovat.

S každým kamenem z okrasné části mé zahrádky, který narychlo odstraňuji, s každou rostlinou, kterou vykopávám, s každou sazenicí jahody, kterou ze záhonu přemisťuji i s balem do nádoby, s každou dlaždicí a obrubníkem, který musí pryč…se ten pocit marnosti prohlubuje. Všechna moje práce je v háji. Každý kámen jsem musela vzít několikrát do ruky, než jsem ho usadila, každé rostlině jsem pečlivě vybírala místo. Teď vše leží na hromadě, část zahrady je zplanýrovaná a zeleninový záhon? Ten vezme za své až přijede technika. Havárie kanalizačního potrubí, které vede pod zahradami si totiž žádá okamžitý zásah.

Letos nejspíš nezaseju.

Středa, 6.3.2019

,,Hele babi, já nemám další zub,“ ukazuje mi Ema a poodhrne spodní ret.

,,No vidíš, a byla u tebe Zoubková víla?“ ptám se.

,,Byla a napsala mi dopis. Mami, řekni to ty,“ otočí se na maminku.

,,V dopise bylo napsáno,“ říká maminka. ,,Milá Emičko, podívej se na stoleček, máš tam dárek a příště si ukliď pokojíček, jinak si tady v tom nepořádku polámu křídlo.“

Údivem otevřu ústa a podívám se na Emu: ,,Vážně? A už jsi si ten pokojíček uklidila?“ zeptám se.

Ema zakroutí hlavou a odpoví: ,,Ještě ne, až mi vypadne další zub.“

Čtvrtek, 7.3.2019

Když musím dnes ráno vyřídit velmi nepříjemný pracovní e-mail, který mi tak trochu bere vítr z plachet, na chvíli zapochybuji o tom, jestli dělat svoji práci, jak nejlépe umím a snažit se vyjít zákazníkovi za každou cenu vstříc, je vlastně dost.

Pátek, 8.3.2019

Já to věděla!

Věděla jsem, že se ta špatná zkušenost z předchozího dne musí něčím vyvážit.

Po včerejší sprše nelichotivých poznámek se dnes na mou hlavu snáší od jiného zákazníka slova chvály, blahopřání k MDŽ a jako bonus…květina.

No není to fajn, když je svět v rovnováze?

Sobota, 9.3.2019

,,Mohla bych Tě poprosit, abys mi zítra až pojedeš pro tátu dojel do Neputovní pražírny pro kávu?“ ptám se svého muže, sedícího vedle mne na pohovce.

,,Já jsem tam chtěla dojít dneska, když jsme byli ve městě, ale nějak jsem na to zapomněla. Já mám tu hlavu nějakou pitomou,“ povzdechnu si. ,,Nevím, jak se chci dožít stovky, když v osmdesáti třeba už ani netrefím domu.“

On, aniž by zvedl oči od televize lehce pokývá hlavou a procedí mezi zuby: ,,Zase budeš všudezdejší.“

Neděle, 10.3.2019

Chápu, že po čtrnácti dnech náročné práce na Slovensku má nárok na drobné vrtochy, ale s jízlivou poznámkou, že z krůtího vývaru, který jsme měli dnes k obědu cítí peří, to opravdu přehnal.

Abych nezapomněla…

pán bude asi gurmán.