NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 3. ledna 2017

Proč neřídím

Na svůj řidičský průkaz jsem se těšila už od šestnácti let. Za volantem jsem poprvé seděla ve stejném věku. Bylo to na Šumavě, v jedné zapomenuté vesnici na konci světa. Taťka mi půjčil osahat si volant a řadicí páku a ošlapat pedály. Jela jsem na dvojku po příjezdové cestě k chatě, kde jsme byli s rodiči na dovolené. První rozjezd jsem zvládla s přískoky, další už bez nich. Zkušební jízdu jsem si za rok zopakovala ještě jednou na stejném místě, tentokrát se zařazením i třetího převodového stupně.
Když jsem potom o šest měsíců později dělala závěrečné zkoušky v autoškole, zkušební komisař se mě zeptal, jestli už jsem někdy neřídila. Popřela jsem to s obavou o taťkovu pověst. 
A tak jsem konečně dostala svůj řidičský průkaz.
Přibližně ve stejné době svou autoškolu dokončila i moje mamka, která do té doby řidičák neměla. Nezřídka proto docházelo k situacím, kdy jsme se spolu doslova přetahovaly o klíčky od auta.

Dnes neřídím. 
Za volantem jsem neseděla několik let. 
Říkám si, že tak šetřím životní prostředí, rodinný rozpočet a pěší chůzí si upevňuji zdraví. 
Ve skutečnosti jsem postupně stále s častějšími výpadky v řízení, ztratila sebejistotu, odhad i reakce. Když jsem byla po delší době nucena sednout za volant, protože si manžel zapomněl řidičák v práci, cesta k lékaři dopadla tak, že mi byl po příjezdu naměřen tak vysoký tlak, že mě chtěli okamžitě hospitalizovat. Od té doby proto raději řízení přenechávám těm, které to baví, umí to a berou to jako každodenní součást svého života.
Já se z bodu A do bodu B přesouvám částečně po vlastních, a částečně hromadnou dopravou.
Za to bez starostí o auto a bez křečovitého svírání volantu.
Bez neustálého těkání očima od zpětných zrcátek k přístrojové desce a zpět.
Bez ztuhnutí nohou po každé, když mě, nebo protijedoucí vozidlo někdo nebezpečně předjíždí.
Bez bušení srdce na každé křižovatce.
Starost mám tak maximálně o to, aby mi neujel autobus, očima těkám po ubíhající přírodě, nohy mi tuhnou nanejvýš z dlouhé chůze a srdce se mi rozbuší, když cestou pozoruji pasoucí se srnky.

Abych nezapomněla...,
aby mi řidičák nepropadl, loni v létě jsem si nechala udělat nový.
Kdyby náhodou…

4 komentáře:

  1. :-) se zážitky s kocháním se u srnek samoš beru, ale to řízení, to bys měla zase nastartovat. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dvacet let jsem nosila řidičský průkaz v kapse, šíleně jsem se bála, šíleně.
    V 47letech jsem šla zpátky do autoškoly na jízdy. Pak jsem si koupila nové auto a mám za 2roky najeto 20tisíc kilometrů....takže celý život v MHD a na prahu další půlky života jako řidič, no a neměnila bych, nikdy už.
    Kdyby náhodou...nikdy není pozdě!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt jo? Tak to jsi dobrá!
      Já s tím strachem a nejistotu léta bojovala a když jsem to vzdala, ulevilo se mi. Jsem si vědoma toho, že je to v hlavě a že bych klidně jela, kdybych věděla, že budu na silnici sama. Což samozřejmě nikdy nebudu...Leda, že bych byla noční jezdec:-))
      H.

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta