Znám křišťálovou studánku

Babička s dědou bydleli v obecním domě na okraji města.

Jako malá jsem u nich pobývala moc ráda a tak jsem často využila příležitosti, a přemluvila rodiče, aby mě tam nechali přes noc.

Babička uvařila krupicovou kaši, omastila ji máslem a posypala kakaem a cukrem. Talíř mi položila na štokrdle a mě posadila na malou dřevěnou židličku. Po večeři postavila dvě dřevěné židle proti sobě a na ně děda položil plechovou vaničku. Mezitím se v obrovském hrnci na kamnech ohřála voda. Byl čas na koupání. V pyžamu jsem ještě pobývala s dědou v kuchyni, protože babička v ložnici přikládala do kamen, aby mi nebyla v noci zima. Když si myslela, že pokoj je již dostatečně vyhřátý, odhodila obrovskou péřovou duchnu s pruhovaným modrobílým povlečením a uložila mě do své prochladlé postele, která voněla mýdlem a škrobem. Polštář studil a peřina, kterou mě přikryla byla ledová. Kamna byla rozpálená, ale takové teplo, na jaké jsem byla zvyklá z paneláku prostě nevydala. Moje tělíčko si tak muselo postel samo přes noc zahřát.

Přesto jsou pro mne večery a noci u babičky a dědy nezapomenutelným zážitkem.

Babička si sedla vedle postele a vyprávěla:

Znám křišťálovou studánku,

kde nejhlubší je les,

tam roste tmavé kapradí

a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít

pod javorový kmen,

ti ptáci za dne bílého,

ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké

a kolem ticho jest,

a nebesa i studánka

jsou plny zlatých hvězd.

A tak se malá žena s šedivými vlasy, laskavým srdcem a hebkou svraštělou kůží, stala mojí křišťálovou studánkou na celý život.

Abych nezapomněla...,
že i když se klepu zimou, u srdce mne může hřát.