NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 14. května 2018

Krtek a autíčko, recept na rajčata a zamiluj se jinde.


Pondělí, 7.5.2018
Nastává jedno z mých nejoblíbenějších období.
Vybírám v zahradnictví letničky, sázím, přesazuji, obměňuji květenu a šíleně si to užívám.
Než zjistím, že jsem tři truhlíky s celkem jednadvaceti letničkami osázela obráceně.
Převislé květiny na stranu vnitřní a směrem k zalévacímu otvoru a vzpřímené na stranu vnější.
Zbývají dvě věci. Buď se budu na bohatý převis dívat ze strany bytu, a dvakrát denně přistavím k balkonu žebřík, abych mohla truhlíky zalít zvenku, nebo musím všech jednadvacet sazenic přesázet.
Z pochopitelných důvodů volím tu druhou variantu.
Otázkou je, kam zmizelo to moje prvotní nadšení…

Úterý, 8.5.2018
Luštěniny, obilniny, zeleniny…
To je pořád jenom samá zdravá strava a ejhle!
Stačí si udělat den pro sebe, zajet do rodného města a zaplout do jedné malebné historické hospůdky, abych zjistila, že mám apetit i na anglický rostbíf…

Středa, 9.5.2018
,,Babi, tak já ti budu číst krtka, jo?! Říká Ema v posteli, když ji přemlouvám, abychom v šest hodin ráno ještě nevstávaly“.
Vezme knížku, listuje a ,,čte“:
,,Krtek a autíčko. Tady je autíček, červené, zelené modré, že se to nevejde na obrázek.
Když se v autech můžou vozit pejskové, tak proč se v autech nemůžou vozit krtkové?
Vozil bych se, žídil bych a točil bych volantem.
Ahoj myško. Ahoj krtku, co budeš dělat? Budu točit volantem, tomu myši nerozumí. Kdybych netlačil tuhle plechovku, tak by to nebylo tak těžké a bylo by to coby dup.
Proč nechceš jet autíčko? Tútú, teď si musím sám žíkat tútú. Proč mě zlobíš?
To jsou pneumatiky! Jednu si dám kolem krku a čtvrtou a pátou si dám do tlapek.
Karlík! Rozbil auto! Tak krásně jezdilo, ale Karlík, když jsme ho našli, utíkal s kladívkem. Utíkal s kladívkem, a to se nikomu nelíbilo, že rozbíjel hračky.
On ty auta ničí a to takhle frčí a on ty hračky rozbíjí a to se nám nelíbí, co on má svoje štěstí, na na na na nana.
Tak já ti poradím krtku, žíká myška. A když už věděl, kam jít, měl hezký autíčko.
Děkuji pane ježábe.
Nebojte, já už vám nebudu stát v cestě, já už pojedu.
Ahoj pejsku. Musíš nejdžív se rozhlídnout napravo a pak nalevo a pak pšejít.
Autíčka už svítí a podívejte krtek si taky svítí na cestu, aby nenaboural.
Tady budeš bydlet se mnou autíčko.
Dobrou noc autíčko, dobrou noc, krtku.“

Čtvrtek, 10.5.2018
,,Babi, pojď se taky sklouznout“, přemlouvá mě Ema, abych s ní šla na klouzačku na dětském hřišti.
,,To nejde, Emičko, ta klouzačka je na mě moc malá“, snažím se odmítnout.
,,To nevadí, tak si na ní lehneš…“ 

Pátek, 11.5.2018
,,Hele, jak to děláš, že máš každý rok takovou úrodu rajčat?“ ptá se soused, který každoročně bojuje se svou neúrodou.
,,Co to máš za odrůdu? Jo Tornáda…a nějaký německý? A kde je kupuješ? Na trhu, aha…
V čem je pěstuješ? Jo v barelech…a jakou tam dáváš zem? Kompostovou namíchanou se substrátem, hmmm. Hnojíš to něčím? Granulovaným hnojem? A prosímtě, zalejváš to jednou nebo dvakrát denně? A co je tohle za speciální pásku, kterou ty rajčata vyvazuješ?“
Tak teď už ví všechno. I pásku na vyvazování jsme mu koupili. Tak doufám, že se mu letos rajčat urodí konečně dostatek.
Jedno jsem mu ale neřekla…že si se svými rajčaty každý večer při zalévání povídám…

Sobota. 12.5.2018
,,Tak jsem měl takový divný telefonát“, říká syn, když jsme u něj s mužem na návštěvě.
,,Ty taky? Já taky“, odpovím. ,,Mě někdo volal z oddělení podvodů s kreditními kartami a snažil se ze mě vymámit, jaké transakce jsem v poslední době platební kartou dělala. A že prý jsem svojí kartou zaplatila v nějakém hotelu za chlapa na zavolanou…“
,,Mě zase volal nějaký chlápek, proč pořád volám jeho přítelkyni“, přidá se můj muž. ,,A nenechal si vymluvit, že jí vůbec neznám.“
,,No a mě“, konečně se dostane ke slovu syn, ,,mě zase volali ze sdružení nájemníků, že si na mě někdo stěžoval, že jsme moc hluční při sexu a že si máme dát na obličej třeba polštář“.
Potutelného usmívání synovy přítelkyně a její dcery, si při líčení těchto podivných telefonátů všimnu jen okrajově. Když však propukne v nezadržitelný smích, je mi jasné, že tyto tři telefonní hovory budou mít nejspíš společného jmenovatele.
A taky že jo. Novou aplikaci v telefonu!

Neděle, 13.5.2018
,,Emičko a jak víš, že se do tebe Matýsek zamiluje?“ ptám se Emy, když nám všem jen tak mimochodem u stolu sdělí, že její a Matýskovo dítě se bude jmenovat Sofinka.
,,Babi, on má pro mě prstýnek. Má ho ve školce, v šatně v sáčku.“
,,A jak víš, že je pro tebe?“, vyptávám se dál.
,,No protože je tam napsáno Emička a na druhým je napsáno Laura.“
,,No, počkej“, řeknu udiveně. ,,On má dva prstýnky? Jeden pro Lauru a druhý pro tebe? A co když se do Matýska zamiluje Laura?“ nedám Emče pokoj.
,,Ale babi, Laurinka viděla, že jsme si s Matýskem dali v první čídě pusu a já jí prostě žeknu, aby se do něj nezamilovala! Ať se zamiluje do Lukáška!“


Abych nezapomněla…
tak mi připadá, že my dospělí si ten život děláme zbytečně složitý…


pondělí 7. května 2018

Žbluňk!, sto padesát osm a hadí uzel


Pondělí, 30.4.2018
To příznačné ŽBLUŇK!, ani neslyšíme. Jenom vyděšený Emin pláč. Jako by nestačilo, že se na chatě v tom našem bazénku utopilo už několik ježků. Teď tam ještě spadne Ema. Naštěstí po nohou, takže pláč, který se rozléhá okolím je spíše z vyděšení. Na obrátkách ještě nabere, když z ní sundávám promáčené šaty.
,,Emičko, proč pláčeš, nic se nestalo, maminka má pro tebe suché oblečení.“
,,Když jáááá chciii tyyyy šaaatyyyyy“, řve Ema a já si uvědomím, jak je ten dětský svět bezstarostný. Dítě se nezabývá, jako dospělí případnými následky, dítě je naštvané, protože kvůli tomu pitomýmu bazénu, který mu stál v cestě teď musí sundat své oblíbené šaty.

Úterý, 1.5.2018
Knihu Čtyři dohody mám přečtenou od předu dozadu i odzadu do předu.
Představení Čtyři dohody mám na youtube shlédnuté několikrát.
Spoustu let toužím po tom, vidět ho na živo.
Nebyla příležitost, nebyl čas, byly překážky, nebyla vůle pro to udělat maximum.
Když dnes večer volá známá, že má na zítra volný lístek, zaváhám jen chvilku, abych to vyřešila organizačně. Naše sny se prostě plní.
Blbý je, že kvůli tomu, abych já Čtyři dohody viděla, musel si někdo jiný zlomit nohu.

Středa, 2.5.2018
,,Proč nejedou? Jeďte!“ troubí dcera na křižovatce na auta před sebou, která, ač mají zelenou, z křižovatky neodjíždějí.
Té ženy si všimneme až když ji auta před námi konečně objedou a ona se nám vrhne před přední kapotu. Opilá či zfetovaná, potácející se ze strany na stranu, pláče a naznačuje, že ona se neuhne.
Bojíme se pohnout s autem, aby nám pod něj neskočila. Někteří odvážnější, možná proto, že ženu nevidí, nás objíždějí.
Já, poprvé v životě raději volám 158.

Čtvrtek, 3.5.2018
Jestli si myslíme, že dnešní holčičí odpoledne ve městě zakončíme domácí zmrzlinou a kávou, tak to se s dcerou šeredně pleteme.
V naší oblíbené kavárně je tak natřískáno, že jen zpovzdálí pozorujeme, jak zmrzliny těch příchutí, na které jsme si myslely, mizí z vaniček.
To musí jít všichni na zmrzlinu zrovna ve čtvrtek?

Pátek, 4.5.2018
Tak toho jsem se bála.
Až přijde den, kdy se ráno budu cítit hůř, než vypadám.

Sobota, 5.5.2018
,,Ty jsi se zbláznil, nedám přece za jarní boty čtrnáct stovek…“, říkám manželovi v obchodě s obuví.
,,No bóže, tak stojí čtrnáct set. Když se ti líbí, tak si je kup“. Oponuje a přinutí mě si je vyzkoušet.
,,Mohu Vám nějak pomoci?“ slyšíme za zády hlas prodavačky.
,,Ne, děkujeme“, odmítne ji můj muž. ,,My se tady u toho budeme chvíli hádat a k tomu nepotřebujeme žádné svědky“.
Načež prodavačka s pochopením pokývá hlavou a mlčky se vzdálí.

Neděle, 6.5.2018
Hadí uzel je prý jeden z nejpevnějších uzlů.
Ten, co syn dnes našel smotaný v trávě, se v ruce rozmotal poměrně rychle.
A sám. 


Abych nezapomněla…
,,Ty jsi podivné zvíře“, řekl mu konečně. ,,Tenké jako prst…“
,,Ale jsem mocnější, než prst krále,“ řekl had.
Malý princ
Antoine de Saint Exupéry

úterý 1. května 2018

S kůží na trh, aprílová pokuta a milionové ponožky


Pondělí, 23.4.2018
Když ráno přiložím ke spodnímu víčku tužku na oči a chystám se jako vždy jedním tahem udělat čáru, zarazím se. Jestli nechci vypadat jako mýval, musím si druhou rukou spodní víčko, sice nepatrně, ale přesto…natáhnout.
Kde se tady sakra vzal ten materiál navíc? Jestli se nepletu, tak ten tu ještě včera nebyl.
Prodám levně šest milimetrů čtverečních jemné lidské kůže.
Značka: Spěchá.

Úterý, 24.4.2018
Někdo to považuje za módní výstřelek, někdo za cestu, jak ulevit přírodě, jiný za možnost, koupit potraviny na váhu levněji. Bezobalových obchodů přibývá, jak ve městech, tak na internetu. Já mám ten svůj již více než rok a musím bez obalu říct, že mi to bez obalu vyhovuje.

Středa, 25.4.2018
,,Proč máš Denyho?“ položím otázku směrem na bráchu, sotva vstoupí do dveří s taťkovým psem. Než stačí odpovědět, zděšeně vyhrknu: ,,Co je s tátou?“
Na životě miluju tu jeho rozmanitost.
Tak co se posere dneska?

Čtvrtek, 26.4.2018
Pohořelice. Jejich název mohl vzniknout podle nějakého blízkého pohoří. Možná zde v minulosti hořelo, nebo jejich obyvatelům hoří líce.
Každopádně si název tohoto města budeme s mužem dlouho pamatovat. A to nejen proto, že jsme tady o Velikonocích, cestou do Pasohlávek bloudili.
Pokuta za překročení rychlosti z prvního dubna, kterou dnes najdu ve schránce, je zde černá na bílém.
Jedině, že by to byl apríl…

Pátek, 27.4.2018
,,Normálně jí dáš v šest hodin 210 mililitrů mlíka, položíš jí do postýlky a ona usne.“ Instruuje mne dcera ohledně uspání Anežky.
No jo, ale Anežce to asi zapomněla říct. Proto si ještě v devět hodin večer hraje v obýváku a odmítá jak mlíko, tak spánek.
,,Babičko, to je dobže, že máme konečně čas sami pro sebe, viď…“ říká Ema, když v půl desáté večer to mimino konečně usne.

Sobota, 28.4.2018
,,A co bys dělal ty, kdybys byl milionář,“ ptám se muže, když na silnici míjíme Dodge RAM a on mi vypráví o člověku, který si ho nechal dovézt z Ameriky.
,,Kupoval by sis taky drahá auta nebo co bys dělal?“
,,Já?“ odpovídá bez rozmyšlení. ,,Přestal bych prát ponožky a rovnou bych je vyhazoval“. 
Někdo by asi přece jen milionářem nikdy být neměl…

Neděle, 29.4.2018
Když ve středu odvezli tátu do nemocnice, myslela jsem si, že bude za pár dní zpátky doma.
Dnes ale opět procházím tím zelenajícím se a kvetoucím parkem, ve kterém by za normálních okolností byla radost posedět. Nebýt zrovna tam, kde se nachází. V nemocnici.



Abych nezapomněla…
když najdu vrásky, tátu odvezou do nemocnice, přijde pokuta , dítě nespí a manžel ještě rozhází miliony v ponožkách, nemůžu říct, že to byl zrovna nejšťastnější týden😊.



středa 25. dubna 2018

Stopa psí


Tahle psí stopa nikdy nezanikla a nikdy nezanikne. 
A dnes, díky výzvě, kterou vyhlásila Blondýna na svém blogu, zde zanechává svůj otisk.

Když je jednou holka z města,
kam zavedla ji rodná cesta,
není nárok, aby tady,
na vodítku byl pes Bady,
kterého si vysnila.
,,Psa? Ty jsi se zbláznila…“
řekli spolu máma, táta.
Nezažije se psem ,,hakuna matata".

Jenže z holky je už žena,
láskou zvířat políbena.
A když děti o psa prosí,
přivede jim černé ,,cosi“.
Batolí se, kudrnatí,
všechny plány rázem zhatí.
Probouzí však lásku, cit,
když v rodině je pudl Brit.
Co na tom, že všechno ničí,
táta s mámou na něj křičí:
,,Sedni, dej pac, přines, lehni,
tady zůstaň a už se nehni!"

K výchově psa dlouhá cesta,
zjišťuje tak holka z města,
která sen si splnila,
když psa do života pustila.
Místo v srdci se tak plní,
Brit si blahem v noci vrní,
když spí vedle paničky.
Ach...jak voní psí pacičky,
které stopu zanechaly
a srdce lidí pošlapaly.
Navždy!


Abych nezapomněla…
,,Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe."
Josh Billings


pondělí 23. dubna 2018

Modřencová, stres odmítám a kámen kam se podívám


Pondělí, 16.4.2019
Vykvetl dnes modře,
aby dělal dobře,
na srdci i na duši,
modřenec, jenž netuší,
jakou radost dělá.
,,A že jsem tak smělá…,
kolik květů vlastně máš?“
,,Možná, že je spočítáš…“

Úterý, 17.4.2018
,,Stres? Odmítám!“ kategoricky odpoví můj šéf před časem lékaři, když se ho ptá, jestli není ve stresu?
Tak proč tady nekoordinovaně pobíhá z místnosti do místnosti, snaží se vyřešit deset věcí najednou a pro sprosté slovo nejde daleko?
Pane doktore, jestli on Vám nelhal…

Středa, 18.4.2018
,,Kolik jim je?“ ptá se veterinářka, když přineseme naše tři králíky do ordinace na očkování.
,,Montymu sedm, Adiagovi bude sedm v červnu a Kimovi v září“, odpovíme s dcerou lékařce.
,,Hmm“, pokývá hlavou. ,,To už jsou docela starý“.
Starý…zní mi v uších a nechci si její slova za žádnou cenu připustit.

Čtvrtek, 19.4.2018
Včerejší slova veterinářky dnes náhle nabývají na významu.
Veterinární pohotovost, injekce a čekání.
U zase…

Pátek, 20.4.2018
Otevírám Hanu na straně 233 a zjišťuji, že je přede mnou poslední část.
Ta část knihy, na kterou se tolik těším a zároveň z ní mám obavy.
Já, Hana má odkrýt důvody Hanina podivínství, nedůvěry k lidem a jejích osobních démonů.
Já, Hana má být zpovědí mladé ženy, která prošla koncentračním táborem.
Očekávám utrpení, očekávám emoce.

Sobota, 21.4.2018
Když ráno vidím tu hromadu kamínku, kterou máme s mužem dneska na zahradě rozvozit, přepadá mě beznaděj. Ruce začínají bolet ještě dřív, než vezmu do ruky netkanou textilii, která přijde pod kačírek.
Jsou chvíle, kdy si sáhnu na dno svých sil.
To, když slunce praží jako uprostřed parného léta a já přenáším jeden kýbl s kamením za druhým.
To, když cítím opálená záda, ale přesto stále sehnutá, rovnám kačírek podle svých představ.
Kámen sem, kámen tam…

Neděle, 22.4.2018
Černou rýži jsem si koupila částečně ze zvědavosti a také proto, abych měla změnu k mé oblíbené basmati a jasmínové. Že je nazývána superpotravinou, která mimo jiné obsahuje nejvíce antioxidantů ze všech rýží, se ale dozvídám až později. V zeleninovém rizotu a v kombinaci s rýží basmati je výborná.
Co na tom, že to má být rychlá večeře s přípravou do deseti minut a přitom černou rýži vařím více jak půl hodiny. Na dobré jídlo se vyplatí si počkat.


Abych nezapomněla…
Ema v týdeníku tentokrát není.
Sežral ji dinosaurus😊.



neděle 22. dubna 2018

Druhý Pálavský


   ,,Co je to za blbej zvyk, v neděli ráno mlátit do bronzu“, vzpomíná můj muž na hlášku Marka Vašuta ve filmu Román pro ženy, když zjistí, že bydlíme na bývalé faře a v těsné blízkosti se nachází kostel sv. Anny. 
V neděli ráno nás ale žádné rány do bronzu nebudí a Penzion svaté Anny v Pasohlávkách je hezký a útulný. Vstávám časně a jdu přes ulici koupit snídani, abychom mohli co nejdříve vyrazit do Mikulova. Do toho Mikulova, kde jsem včera obdivovala zámek, starobylé uličky, podloubí a zákoutí, a který mi připomněl, že česká a moravská městečka jsou prostě krásná.




   Jestli včera byla zima, tak dneska je tuplovaná. Sedm stupňů a silný vítr nám cestu na Svatý kopeček zrovna neulehčuje. Zimní vybavení se dnes rozhodně hodí, ale nahoře je paradoxně lépe. Ale možná se nám rozproudila krev při pohledu shora na Mikulov, při pohledu do kraje a zase na ty nekonečné vinice. A hele, támhle je Tabulová hora!




Když obejdeme Svatý kopeček a vydáme se dál směrem k Pálavě, na konci cesty na nás čeká neuvěřitelný výhled na zatopený vápencový lom u Mariánského mlýna.


   Zpátky do Mikulova se vracíme, abychom se tam setkali s částí rodiny, prošli Velikonoční jarmark, koupili pár suvenýrů, poslechli moravské písně a občerstvili se v útulném, leč malém bistru Kuk. 
Syn s přítelkyní a děvčaty nám dělají společnost i potom, co se vracíme z Lednice, kde zcela neplánovaně absolvujeme úžasnou prohlídku místního skleníku. Nejenže je to místo, kde se konečně ohřejeme, ale když vejdu, mám pocit, že se ocitám v ráji. Chybí mi tady už jenom zpěv cizokrajných ptáků. Rostliny jsou zde ve skvělé kondici, všechno se zelená a já bych zde vydržela hodiny. Jenomže chceme ještě dojít k Minaretu a to je pořádný kus cesty. Jestli jsme si mysleli, že tu budeme sami, spletli jsme se. Přesto, že je zima, Lednický areál, který se dnes poprvé po zimě otevřel, je plný turistů. Ani jeden z těchto návštěvníků dnes ráno při pohledu z okna neřekl: ,,Hele táto, hele mámo, nikam nejdu, podívej, jak je tam hnusně“. Ani jednoho neodradila zima, nedal přednost teplu domova, ale vydal se otevřít sezónu do Lednice.






   Že se o tomto víkendu ocitnu v Židlochovicích mě ani ve snu nenapadlo. V plánu nebyly, ale nechávám se vést. První zastávka v tomto městě se moc nevydaří, jelikož obora, kterou chceme navštívit je z důvodu rekonstrukce sítí a zahrady do října uzavřená. Rozcestník u zámku ukazuje na rozhlednu Akátová věž Výhon, a tak se vydáváme za město, kde se na nejvyšším bodě tyčí rozhledna postavená z akátového dřeva. Jelikož už samotný pohled nahoru na rozhlednu otáčí mé nervové buňky naruby, ani se ji nepokouším zdolat. Výhled do kraje je nádherný i zpod rozhledny, a tak je mi velkou ctí, tento kraj zcela neplánovaně poznat.

 


  
Ani na Velikonoční pondělí nikdo časně ráno nemlátí do bronzu, dokonce ani koledníci nejsou slyšet, nejsou vidět. Penzion opouštíme v době, kdy se nad vodou probouzí slunce a kačeny mají na břehu Novomlýnských nádrží ještě zobáky schované pod křídly. Vítr je tak silný, že vlny naráží do břehů a ta nekonečnost vodní plochy ve mně vyvolává pocit malosti. Cesta kolem vody je chladná, ale odrážející se slunce na hladině slibuje hezký den. Uvědomuji si, že procházka kolem vody z Pasohlávek až k Aqualandu Moravia je o tomto víkendu tou poslední. Uvědomuji si, že až se vrátíme do penzionu, čeká mě balení tašek a dlouhá cesta domů. A tak, když přes vodu spatřím Pálavu, opět vzdechnu. Tentokrát je to ale povzdech loučení.






Abych nezapomněla…
Já se tam vrátím.
Já se tam určitě vrátím!
Ale ještě nevím, kdy😊.


čtvrtek 19. dubna 2018

První Pálavský


   Už se nemohu dívat na úžasné fotografie z místa, které jsem nikdy nenavštívila, a které je tak fotogenické. Už nemohu dále snít o tom, že vyjdu pálavské kopce, rozhlédnu se do širé krajiny, budu míjet nekonečné lány vinic. Už nemohu svou touhu vidět ten všemi opěvovaný kraj, potlačovat.
Co na tom, že jsou zrovna Velikonoce a měla bych péct tradiční velikonoční pokrmy, uklízet a barvit vejce. Ale kdy jindy než v tomto čase jarního rozpuku se vydat ven do přírody. 
Poprvé, a po tomto rozhodnutí možná ještě mnohokrát, hodlám změnit status Velikonoc.
Jedeme na Pálavu.

Díky opravdu chladnému počasí je taška s věcmi na tři dny poněkud objemnější než obvykle, ale ráda nenechávám nic náhodě. Vyrážíme v sobotu v sedm hodin ráno. Jsme s mužem rozhodnuti, že nebudeme absolvovat nejistou jízdu po dálnici, pojedeme přes Jihlavu, Moravské Budějovice a Znojmo, a budeme se kochat.

Nakonec se kocháme se tak, že ve Znojmě přehlédneme objížďku a v Pohořelicích zase odbočku na Pasohlávky, kde se máme ubytovat. Blouděním se nám sice nepatrně nabourává časový plán, ale na obědě v Krčmě U Císařské cesty jsme nakonec včas.


   ,,Tak mi ukaž, kam vůbec jdeme“, říká mi můj muž, když ho přinutím zaparkovat v Mikulově.
,,Do jeskyně Na Turoldu, kolem Kočičí skály až na Tabulovou horu.“
Jeho povzdech beru jako výraz očekávání dech beroucích zážitků.
Možná jsem si měla lépe prostudovat jeskynní otevírací dobu, možná mi mohlo dojít, že 31. března jsou ještě všechny jeskyně uzavřené. Nejsme ale sami, kdo se u vchodu do jeskyně Na Turoldu domáhá skrze železná vrata vstupu. Návštěvníků je zde navzdory chladnému počasí poměrně dost.



Když se manželovy povzdechy mění cestou na Tabulovou horu v hlasité funění, dochází mi, že jsem asi přecenila jeho elán, který po tři a půl hodinové cestě autem možná trochu vyprchal. Stoupání od jeskyně na Turold, ale musíme překonat. Pak už je to zase z kopečka a ke Kočičí skále dojdeme po rovince, lemované nekonečnými vinicemi. Vinná réva ještě oddychuje, ale již je vinaři připravena na jaro. Jen někde se ještě pracuje a na zemi kolem rostlinek se povalují právě ostříhané, již nepotřebné výhony. Při obdivu přesných zákrytů vinné révy si uvědomuji, že vinice vidím poprvé v životě.
Kočičí skálu nelze minout, navzdory svému strachu z výšek se drápu nahoru a doufám, že se mi tam hrůzou neroztřesou nohy. Zvládám to, ale raději se nedívám přímo pod sebe, ale rozhlížím se do dálky. Do dálky, která nabízí nekonečný pohled na jihomoravský kraj.



To ale ještě netuším, co nás čeká na Tabulové(Stolové ) hoře. Výstup je ještě o něco náročnější než cesta na Turold, ale jsem hnána neutuchajícím nadšením.
Dech se mi zatají hned jak vystoupám nahoru. Dlouhé minuty stojím na té skalní tabuli, na tom skalním stole a rozhlížím se. Nedovedu si představit, že by mé oči viděli ještě dál, než kam dohlédnou z tohoto místa. Přecházím kolem dokola a nedokážu určit, který výhled je ten nejúchvatnější. Ten na vinice, linoucí se pode mnou nebo ten na zbytky pískovcových skal? Ten na město Mikulov, se Svatým kopečkem v dáli nebo ten na Novomlýnské nádrže?







Toto má být vrcholem dnešního výšlapu a podle plánu se máme vydat stejnou cestou zpátky. To bychom ale nesměli zahlédnout trosky Sirotčího hrádku. To místo má z Tabulové hory takové kouzlo, že si ho nechceme nechat ujít. Terén je náročnější, zřícenina stojí na pískovcových skalách, takže povrch je místy kluzký a jeden krátký úsek přímo do Hrádku je ve zdi jištěn řetězem, díky kterému se dostávám až nahoru. Znovu se nadechuji, dýchám, funím a srdce se může štěstím rozskočit.





   Mikulov láká a my, jako bychom toho neměli dost, parkujeme v jeho centru. Chci vidět tu vinařskou metropoli, já nevinař toužím poznat místo, kde se kvalitní víno platí zlatem. Když v zámecké zahradě i na ulici potkávám už několikátého člověka se skleničkou vína v ruce, nenápadně kývnu na manžela. Pokrčí rameny a usměje se: ,,No, tady je to asi normální, dáš si taky?“ A tak na Velikonočním jarmarku vezmu zavděk svařeným vínem a hudbou, která se line z pódia mikulovským náměstím.






Abych nezapomněla…
„Já jsem pro to, přátelé, abychom se napili. Je nesporné, že víno zavlažuje duši, a přitom uspává každé trápení, tak jako mandragora uspává lidi, a probouzí veselou náladu, tak jako olej oživuje oheň... Když do sebe budeme lít víno v jednom kuse jako do sudu, budou brzy vratké tělo i rozum... Kdežto když nám ho budou číšníci podávat často, ale v malých pohárcích jako rosičku... stoupne nám sice také do hlavy, ale nebude to žádné násilí, spíš takové povzbuzování, které nás přivede do povznesené nálady.“
Sókratés