NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

čtvrtek 20. září 2018

Jak se princ Vícechtěl se zlou potázal


   Byl jednou jeden úrodný kraj. V tom kraji hodně svítilo slunce, i vláhy bylo dostatek. 
Vinice dávaly vinařům víno, sady zase sadařům jablka a hrušky. V zahradách zelináři každý rok sklízeli čerstvou zeleninu a zemědělci měli na polích dostatek brambor, obilí i krmení pro svůj dobytek. V tomto kraji se měli všichni dobře.
   Jednou však tudy projížděl princ Vícechtěl. Umanutý jedináček, syn krále Mocislava a královny Zlatomily.
,,Zde, v tomto prosluněném kraji chci mít své rozlehlé letní sídlo, pastviny pro mé arabské plnokrevníky, a zde budu na nekonečných polích pěstovat mou zázračnou zlatonosnou plodinu,“ prohlásil, když uviděl tu krásu kolem. 
Slezl z koně a rozpřáhl ruce: ,,Vykupte pozemky, zrušte vinice, vykácejte sady, vypleňte zahrady, zaorejte pole!“ nařídil svým kancléřům, zaúkoloval sluhy. 
Ti okamžitě začali jednat a v kraji objížděli vinaře, sadaře, zelináře a zemědělce s nabídkou zlata za půdu. Jenomže v tomhle kraji nebyli lidé hloupí, a dokázali si spočítat, že žádné zlato jim úrodnou půdu nenahradí. A dobře věděli, že je potřeba tento dar Země zachovat i pro příští generace. 
Vzepřeli se proto princi a odmítli svou půdu prodat.
   Rozzuřený princ vyhrožoval nátlakem, a když jako pomstu nařídil vyplenit veškerou jejich úrodu, člověk šel prosit přírodu o pomoc. A protože v tomto kraji bylo o přírodu pečováno, vyhověla. 
Poslala svou armádu, aby společně s místními lidmi prince ze svého kraje nadobro vyhnali. 
Ptáci rozklovali stany královského ležení, včelí roje útočily na princův vojenský doprovod, motýli divokým máváním křídel rozehnali koně. Dobytek, který zemědělci vypustili ze stájí, hnal prince i s jeho družinou daleko za hranice.
   Tento úrodný kraj se tak díky zdravému rozumu a sepětí člověka s přírodou, podařilo zachovat.






Abych nezapomněla...,
možná je to pohádka. Možná ne.


úterý 18. září 2018

Cvak, maminky musejí mít auto a narozeninový dort


Pondělí, 10.9.2018
,,No to snad nemyslíš vážně…“ zděsí se můj muž, když večer přijdu do ložnice a v každém podpaží si nesu jednu háčkovanou baletku.
,,Chceš jednu půjčit na spaní?“ zeptám se a obě si něžně přitisknu ke tvářím.
,,Ne,“ protočí panenky a hodí zadkem.
To je dobře. Aspoň mám obě pro sebe. 

Úterý, 11.9.2018
Je to jako když otočíš knoflíkem.
Cvak! A signál wifi je definitivně pryč.

Středa, 12.9.2018
,,Babi, a co jsi měla za auto, když jsi byla maminka?“ ptá se mě Ema, když mě s dcerou vezou do práce.
,,Já? Žádný, Emičko.“ odpovím. ,,My měli s dědou jenom jedno auto a s tím jezdil děda do práce.
Ema vykulí oči a nevěřícně se na mě podívá: ,,Ale babi, maminky, co mají děti pšece musejí mít auto.“

Čtvrtek, 13.9.2018
,,Víš co by mě Emičko zajímalo?“ ptám se Emy, když mi neustále při rozhovoru s dcerou skáče do řeči.
,,Jestli ta tvoje pusinka taky někdy zůstane chvíli zavřená…“
Ema se na mě omluvně podívá, rozhodí ručkama a s hlavičkou na stranu rozesmátá odpoví:
,,No, to myslím, že asi nezůstane, babi…!“

Pátek, 14.9.2018
Kolikrát ještě povečeřím na balkoně?
Kolik víkendových snídaní tam bude možných bez toho, abych se třásla zimou?
Nevím. Ale zatím to jde.
Léto nekončí, muškáty mají znovu na květ.
I přesto, že všude okolo vidím dýně, vřesy a chryzantémy.

Sobota, 15.9.2018
Nečekám, že bude tak těžký.
Proto, když mi ho dcera položí na ruce, klesnou mi pod jeho tíhou dolů. Automaticky se pokrčím v kolenou a vyrovnám váhu.
K autu ho donesu jen na půl cesty a vyčerpaná, ho jako štafetu předávám zpět dceři.
V autě mi ho položí na nohy a já doufám, že než ho dovezeme domů, nezdřevění mi.
Hlavně se mu nesmí nic stát.
Musím ho udržet v rovině, a přitom se ho nesmím dotknout.
Aby, až ho budeme Emě předávat byl stále takhle dokonalý.
Narozeninový dort.

Neděle, 16.9.2018
,,Tak jdeme,“ vyzvu manžela cestou z toalety, když ho načapám na chodbě Ikey, jak požitkářsky sedí uprostřed lavice, na jediném místě s polstrovaným opěradlem na hlavu.
,,Ne!“ odpoví energicky. ,,Ty jsi ráno říkala, že tohle je můj den a že si můžu dělat co chci. A já tu teď chci sedět.“
,,No tak fajn,“ řeknu. ,,Tak já se jdu zatím porozhlédnout po těch polštářích do obýváku.“
Než vejdu do nákupního prostoru, zahlédnu za sebou černé triko a džínové kraťasy. To mu to posezení moc dlouho nevydrželo.
Ale tak co… je to jeho den.


Abych nezapomněla…,
,,Muž dokáže každou ženu dostat tam, kde ho ona chce mít.“
Neznámý autor


pondělí 10. září 2018

Kamarádky, andělé existují a výprava za vůní bylin


Pondělí, 3.9.2018
S jednou z nich jsem osm let seděla na základní škole v jedné lavici.
S tou druhou jsem trávila prázdniny u babičky, později i volný čas.
Že se v pubertě spojíme všechny tři dohromady byl momentální nápad, který vyšel.
I když nás později na čas rozdělily rodinné povinnosti, vždycky jsme o sobě věděly.
Dlouhá léta se scházíme dvakrát do roka na dobré jídlo, kávu, pokecat.
Dnes je naše setkání výjimečné.
Je mimo běžné termíny, a jsme domluvené prakticky ze dne na den.
Jedné z nás už je totiž padesát.

Úterý, 4.9.2018
Vlastně jsem už zapomněla, jaký mám u každé Brownovy knížky problém s tou jeho počáteční omáčkou.
A tady u té název knihy napovídá tomu, že Počátek se povleče až do konce…No to se mám na co těšit.

Středa, 5.9.2018
Není kam spěchat. Úložní doba ještě nekončí a já jsem si jistá, že jsem nikde nic neobjednávala. A tak je tu možnost, že jde o omyl a balík, který na mě čeká na poště, půjde i s jeho neznámým obsahem zpět. Když však na zásilce vidím jméno odesílatele, rychle na poště podepisuji převzetí a nedočkavě spěchám domů. Ema s Anežkou k nám přijdou zrovna ve chvíli, kdy balíček rozbalím a vykouknou na mě dvě úžasné háčkované baletky s levandulovými paličkami. Ema popadne obě postavičky a Anežka se poskakováním a hlasitým povykem domáhá jedné z nich.
Tolik radosti v jedné chvíli…Andělé existují.
Díky Zdeni!

Čtvrtek, 6.9.2018
,,Emi, jak ti to šlo na gymnastice?“ ptám se Emy, když jí s dcerou odpoledne vyzvedávám.
,,Dobže. Když jsem dělala holubičku, tak jsem si udělala mezeru, aby mě nikdo nekopnul.“ odpoví Emča.
,,No tak to jsi šikovná, tak tě to tam bavilo,“ konstatuji.
,,Hm, bavilo. A babi, víš co má Laurinka? Obží náplast na tváři, protože tam má velkýho černýho beďara!“
,,No prosímtě…“ zapochybuji.
,,No fakt, žikala mi to.“ přesvědčuje mě Ema.
Otázkou ale je, jestli ty dvě treperendy vůbec vědí, co je to beďar…

Pátek, 7.9.2018
Když jsem o Velikonocích opouštěla Pálavu, věděla jsem, že se do tohoto kraje ještě vrátím. Pálavské vinobraní mi přišlo jako dobrá příležitost. A tak, ač ne typický vinař, jsem opět tady, abych si třeba i tu sklenku vína dala. Ale hlavně, abych viděla Pálavu na vrcholu její úrodnosti, protože o Velikonocích byla teprve v raném rozpuku

Sobota, 8.9.2018
Přesto, že do Čejkovic je to z Mikulova více jak padesát kilometrů, říkám si, kdy jindy tam zajet, když ne teď. Kdy jindy to vidět na vlastní oči a cítit na vlastní nos.
Odskočit si z Pálavského vinobraní do Sonnentoru byl opravdu dobrý nápad.
Užívám si exkurzi, nákup, procházku v zahradě svaté Hildegardy i posezení v kavárně. Nasávám všudypřítomnou vůni bylin a vůbec se mi odtud nechce.

Neděle, 9.9.2018
Být v Mikulově a nevyšlápnout si na Svatý kopeček beru jako hřích.
Proto ještě před odjezdem domů nazouvám turistické boty a těch sedm set metrů do kopce si prostě neodpustím. Když potkávám dámy se žabkami na nohách a sklenkou vína v ruce, přemýšlím, díky čemu bych si asi cestou nahoru rozsekala hubu dřív.
Jenomže já mám pevnou obuv a nezastřený pohled.
Alespoň do té doby, než se dojmu u těch panoramat nad Mikulovem…


Abych nezapomněla…,
,,Ty hele, jak jsme v tom amfíku mohli dřív vydržet  celej den?“ ptá se mladý muž s ročním dítětem v náručí svého kamaráda, když oba dva v mikulovském amfiteátru poslouchají Tonyu Graves.
,,Ty vole,“ odpoví kámoš. ,,Asi proto, že si chlastal a neměl si dítě.“


čtvrtek 6. září 2018

Tak trochu jiná dovolená II.


Den čtvrtý
     ,,Babi, já z toho autobusu vidím celý svět!“ říká nadšeně Ema, když všechny společně cestujeme do čtrnáct kilometrů vzdáleného města, a já si uvědomím, jak ta dětská představa světa je od té naší dospělé, naprosto odlišná.
     Na představě společně stráveného dne se ale shodneme. Na farmářském trhu naše řady posílí dcera s Anežkou, a tak se ulicemi města šíří nebezpečné uskupení tří generací, čítající šest ženských.
Po návštěvě dětského hřiště, kde se nám tu nejmenší podaří dostatečně vyčerpat tak, že usne v kočárku, se vypravíme do Skřítkova hledat mezi pohádkovými postavičkami ukryté skřítky. Já zůstávám s Anežkou venku a s kočárkem jezdím úzkými uličkami Starého města. Ten kostel obejdu jednou, dvakrát, potřetí. ,,Při vstupu do věže si připravte drobné,“ stojí na ceduli u jeho zadního vchodu. Dívám se vzhůru a vím, že já po těch schodech nikdy nevystoupám. Přitom pohled shora na náměstí, historické jádro i jeho přilehlé uličky by mohl být tak fascinující. Ale já se raději dívám vzhůru.
Skřítci nejspíš nejstarší Elli příliš neuspokojí a více ji láká vedlejší vchod do Strašidelného podzemí. Ten, kdo se nechá zviklat je moje dcera a vydává se s ní po schodech dolů do tmavého prostoru. Když obě dvě z podzemí vyděšeně vyběhnou, jsem ráda, že jsem tam Emu s Amálkou s nimi nepustila.
Po společném obědě a dobré zmrzlině sedáme opět do autobusu a vracíme se zpět na chatu.
     Odpoledne propadám slizománii a společně s holkama hňoucám, patlám, natahuju a kroutím tu zázračnou hmotu. A protože ani dnes si děvčata cestou od autobusu neodpustila návštěvu obchodu  místního Vietnamce, dochází mu další z žádaných artiklů. Tetování.    
Improvizované Ellenčino tatoo studio je večer narvané k prasknutí, tvoří se fronty. První Amálka, která by nejraději měla potetované celé tělo, druhá Emička s představou potetovaného levého ramene různorodými obrázky a nakonec já, nechajíce se doslova ukecat k polepení svého stárnoucího těla alespoň dvěma malými motýlky.
A tak mám svoje první tetování v životě.

Den pátý
     Dopolední vyostřený dětský spor o figurku koníka si žádá radikální řešení. Je potřeba více koní. Proto nezbývá než doufat, že naše oblíbená prodejna je jimi zásobená. A protože majitel nejspíš moc dobře ví, co dnešním dětem třeba, o hodinu později již Ema s Amálkou ve společné hře s koňmi, rodí hříbě.
     Za celý týden jsme takhle rychle zahradu neměly uklizenou. Hrozba bouřky a zvedající se vítr nás donutí přestat hňoucat slizy a kombinovat jejich barvy, a zvedá nás ze židlí. Společně po zahradě sbíráme vše, co ty dvě malé roztahaly. Několikery boty, spoďáry, ručníky, plavky, ponča, hračky. Bouřka se sice nekoná, ale konečně zahrada zase vypadá jako dřív, a my s Elli můžeme připravit večerní bojovku, která bude tentokrát ve znamení pěti smyslů. Ellenka rozmístí po zahradě zapálené čajové svíčky a vytvoří z nich trasu. Já po stanovištích zrak, sluch, čich, hmat a chuť rozvěsím fáborky. Když se setmí, dovedu Emu a Amálku k první svíčce a pak už musí cestu hledat sami. Na stanovišti zrak hledají mezi kamínky ukryté předměty, sluch si otestují tím, že zopakují to, co jim Elli na dálku pošeptá, čichem poznávají svoje sprchové gely, hmatem určují šišku a větvičku smrčku, a nakonec ochutnají ostružinu, malinu a banán. Obě si vedou moc dobře. Celá bojovka má podle nich ale jednu velkou chybu: ,,Co? To už je koneeec? To byla nějaká krátká bojovka…“ diví se obě a zklamaně se jdou chystat do postele. Dnes konečně usínají před desátou.

Den šestý
     Když mi ráno zvoní mobil, rychle po něm sáhnu a hovor přeruším. Rozhlédnu se po místnosti a zjistím, že děvčata ještě spí. Až potom zjistím, že už je půl deváté. Nepamatuji si, kdy já naposledy spala takhle dlouho.
     ,,Ciao Italiano!“ zvolám, když se po krátké dovolené v Itálii znenadání, bez ohlášení objeví synek s přítelkyní. Amálka s Elli je nadšeně vítají a těší se z přivezených dárků. ,,Tak ukaž jak po tom týdnu vypadáš?“ prohlíží si mě synova přítelkyně a když zjistí, že jsem to přežila bez úhony, předává mi úžasné dárky plné italské atmosféry. S jejich příjezdem si konečně naplno uvědomuji, že naše dívčí dovolená dnes končí. Nezbývá než posbírat všechny odložené dětské věci, sbalit zavazadla, zavzpomínat na to, jak jsme celý týden díky krásnému počasí mohly snídat venku v pyžamu, a i po večerním mytí v něm běhat po zahradě. Jak jsme si venku čistily zuby a venku se i myly, jak jsme každý večer četly knížky, hrály pexeso, domino, a z postele pozorovaly měsíc. Jak jsme starými rohlíky chodily krmit ryby na nedaleký rybník a vodníkovi nosily hrnečky na dušičky, a jak ho Amálka z Kamence přejmenovala na HRdlořeza, protože má přece u sebe ty HRnečky…

Abych nezapomněla…,    
díky letošnímu létu čtyři holky vědí, jaké to je snídat na verandě v noční košili, večer před spaním v ní běhat po zahradě, mýt se venku za tújemi a čistit si zuby pod smrčkem.


pondělí 3. září 2018

Poprvé, až mi vnučky budou číst pohádky a pátek se zakyslou příchutí


Pondělí, 27.8.2018
Poprvé ho spatřím na jedné vesnické taneční zábavě. Je středem pozornosti, takže si ho vlastně ani nejde nevšimnout. A když mě vyzve k tanci, souhlasím.
Poprvé mě vezme za ruku v kině. Za jiných okolností bych z mladého, neodolatelného Mela Gibsona, který hraje ve filmu Bounty hlavní roli, nespustila oči. Ale zkuste slintat na plátno, když vás na prvním rande drží za ruku nový objev.
Poprvé mě políbí ve výtahu, když mě doprovází domů. Jeho rty jsou plné a měkké, a já…
jsem ztracená.
Poprvé…Tečka. Tečka. Tečka.

O ruku mě požádá jen tak mezi řečí, a aby tomu dodal na důležitosti, zatáhne mě rovnou na matriku vyjednat termín svatby.
Když za pár týdnů zjistím, že jsem těhotná, zatáhnu na matriku já jeho.
K posunutí původního termínu na dřívější.
Své ANO si tak řekneme dvacátého sedmého srpna tisíc devět set osmdesát osm.
Přesně před třiceti lety.

Úterý, 28.8.2018
Sakra!
To už tady jednou bylo.
Starting problem!
Já: ,,Houstone máme problém. Windows PROBLEM!.“
Houston: ,,A máš zazálohováno?!
Já, chytajíce se za hlavu: ,,Ne!“
Houston: ,,Nepoučitelným zbývá jenom čekat, jestli starouš naběhne. A pak buď děkovat starým dobrým technologiím nebo si rvát vlasy.“
Já, s flashkou v ruce: ,,Naběhni prosím, naběhni, hned vše zazálohuji.“
Po deseti minutách s velkým výdechem zasouvám flashku do portu.

Středa, 29.8.2018
Do Českého Ráje jsem se zamilovala v září, roku 2016.
Na ten prodloužený víkend nikdy nezapomenu.
Bylo nádherné počasí a pískovcové skály vydávaly neobyčejnou energii, jakou něco, co zde vzniká miliony let, jen může vydávat.
Tomu, kdo nyní tyto skalní útvary posprejoval, bych nejradši urazila obě ruce.

Čtvrtek, 30.8.2018
,,Mami a za kolik dní půjdu do školy?“ ptá se Amálka maminky.
,,Za tři,“ odpoví P. a začne počítat na prstech. ,,Pátek, sobota, neděle a v pondělí už půjdeš.“
Amálka se na ni zkroušeně podívá a chytne se jí za ruce.
,,Ty se bojíš?“ zeptám se. ,,A čeho, ve škole tě paní učitelka naučí psát, počítat i číst. A až pojedeme příště na prázdniny na chatu, tak nám už budeš večer číst pohádky ty…“
Amálka se na mě se zájmem podívá, vypadá, že už se na to těší, a snad alespoň na chvíli přestává mít ze školy obavy.
Že jí ale čeká ještě dlouhá cesta, jí pro jistotu říkat nebudu.

Pátek, 31.8.2018
Ten zápach cítím v kuchyni už několik dnů.
Ačkoliv jsem místnost již několikrát převrátila vzhůru nohama, dodnes se mi nepodařilo identifikovat původce toho nakyslého aroma.
Podezírám souseda z uskladněného kysaného zelí ve sklepě pod námi, sousedku se zaneseným odpadem o patro výš, Anežku, která mohla někam ukrýt zbytky jídla.
,,A nemůže to být od toho, jak ti o víkendu vytekla do lednice ta smetana?“
Ptá se mě můj muž dnes večer, když si vzpomene na mé hlasité sobotní klení.
,,Nemůže. Z lednice to není, tu jsem důkladně vymyla.“ odpovím bezradně.
Jenomže si v tu chvíli neuvědomím, že kelímek se zvrhl na polici s odtokovým žlábkem a smetana natekla i do něj. Posléze na motor lednice, kde se téměř celý týden úspěšně a teplem motoru zkyslá smetana, odpařuje.
Páteční večer tak trávím za odtaženou lednicí, s hadrem v ruce a zakyslým výrazem ve tváři.

Sobota, 1.9.2018
Září se tváří
v kalendáři,
jakoby nic.
Tak bude hic?
Nebo déšť, zima a mraky?
Což nebylo by špatné taky,
po horkém létu, bez vzteku,
zalezli bychom pod deku.

Neděle, 2.9.2018
Předpověď na dnešní den vůbec není příznivá.
Zataženo na celém území, déšť.
Pro naši rodinnou, dlouho dopředu domluvenou akci to nevypadá na ideální podmínky.
S deštníkem kolem stánků s botami mokrými od trávy ochutnávat rozmáčené pokrmy na F.O.O.D. PIKNIKU v pražské Ladronce, není zrovna to, co jsem si představovala.
Ale někdy se vyplatí předpověď počasí ignorovat, věřit slunci a jít si za svým cílem.
A pak si věří i slunce a vykoukne přes mraky, aby se podívalo na nepřebernou nabídku různých druhů kávy, makronek, cupcakes, ochutnalo štrůdl, marmeládu, pravé gelato, avokádové speciality, a paprsky polechtalo všechny, kdo právě sedí před pódiem a sledují vaření v přímém přenosu.
I já ochutnávám zdravé i méně zdravé, tradiční i netradiční pokrmy, které prostřednictvím oka osloví mé chuťové buňky. Něco mne nadchne, něco méně, přichází i zklamání. To největší v podobě rolované zmrzliny, kdy nápad se jeví jako skvělý, ovšem zmrzlinový základ, do kterého se přimíchávají vybrané ingredience, je chemický koktejl s pachutí na jazyku.
Zato tatarák ze sušených rajčat na opečeném toastu je pro mne vítězem celého dne.
Proto se nenápadně, několikrát vracím ochutnávat.


Abych nezapomněla…
Tečka. Tečka. Tečka.

čtvrtek 30. srpna 2018

Tak trochu jiná dovolená I.


     Když v červenci Ema přijela z prázdninového pobytu u druhé babičky, její dojmy byly tak velké, že je chce umocnit ještě pobytem u babičky druhé. Jenomže my s mužem máme jen jeden týden společné dovolené, kterou strávíme ve Vysokých Tatrách, a tak zpočátku nevíme, jak ten týden u nás Emičce dopřejeme. Předpověď počasí mi nahrává, proto jí slíbím, že si ji vezmu na týden na chatu. Je mi jasné, že budu muset změnit plány, a že zvelebování zahrady, se kterým jsem o své singl dovolené počítala, budu muset odložit na neurčito.
Možná si na sebe tak trochu pletu bič, ale týden před dovolenou navrhuji synově přítelkyni, že by na pár dní mohly přijet na chatu i její holky.
,,Nechceš si to ještě rozmyslet?“ ptá se mě můj muž. ,,Přece jenom tři děti jsou víc, než jedna Ema, a budeš s nimi celý týden sama.
,,Nechci. Jednak jsem to slíbila a jednak se na to těším. Bude to prostě taková jiná dovolená."

Den první
     Ani nevím, jak se nám všechny ty věci do auta nakonec vešly. Přesto, že Ema u nás začala prázdniny o den dřív a vybalili jsme ji už v pátek večer, tašky dalších dvou děvčat zaberou v autě celý zavazadlový prostor. Vždyť bez takových nezbytností jako je lego, petshopáci, plyšáci, omalovánky a různé hry, by nebyly prázdniny u babičky dokonalé.
Přesto, že letošní léto a naše absence na chatě čisté vodě v bazénu moc nepřeje, můj muž nenechal nic náhodě. Proto můžou všechny tři holky naskákat do bazénu hned, jak na místo přijedeme.
,,Kdo chce opéct rohlík?“ ptá se Ellenka, když můj muž ještě před odjezdem do práce rozdělá v krbu  a společně si opečeme buřty.
,,Já, já,“ zvedá ruce Ema i Amálka, a tak děda na roštu obrací buřty a Elli rohlíky.
Jestli jsem si myslela, že voda holky utahá a s plnými bříšky večer zalehnou a budou spát, byla jsem na omylu. 
Dojmy ze společného pobytu, i třiceti stupňové vedro v podkrovní společné ložnici udělá své, a holky usínají až pozdě večer.

Den druhý
     Vloni se mi to nepodařilo ani jednou. Časná ranní koupel v bazénu je pro mě něco tak výjimečného, že ani nemůžu uvěřit tomu, že v sedm hodin ráno, když všechny tři holky ještě spí, se fakt koupu. Je to za východu slunce, po horké noci a před tropickým dnem tak osvěžující. Již méně osvěžující je pro mne, a hlavně mou peněženku, návštěva obchodů ve vsi. Děvčata potřebují to či ono a vyhovět všem třem je nakonec nejen nákladné, ale i zábavné. Domů si kromě sušenek, nezdravých pochutin, limonád a žvýkaček neseme i propriety na holčičí prázdninovou bojovku, kterou se nejstarší Elli chystá pro Emu s Amálkou připravit.
Celý den tak padají otázky: ,,Babi, a kdy už bude ta bojovka?“
I když na ní Elli usilovně pracuje, podaří se nám ty dvě vypustit do terénu až v podvečer.
Když uvidí fáborky značenou cestu, s výkřiky: ,,Támhle je další a támhle taky“, po ní vystřelí jak splašené, a jen stěží se mi podaří je zastavit, abych jim sdělila, že u modrých je vždy čeká nějaký úkol. Dělají dřepy, skáčou žabáka, zpívají písničky, vyjmenovávají pohádkové postavy.
,,Vodník Kamenec zaklel převozníka a ten teď nemůže z lodi ven. Nastupte k němu na loďku, svezte se s ním po rybníku a tím ho vysvobodíte.“ Zní poslední úkol, a pak už jen zbývá na zahradě najít ukrytý poklad. Když je poslední indicie zavede k pískovišti, místo podrobnějšího pátrání koukne Ema zběžně dovnitř a prohlásí: ,,A je tu prd!“ K poslední odměně v podobě vytoužených reflexních slizů je tak musíme nasměrovat a vrazit jim lopatky k vyhrabání pokladu, přímo do ruky.
Mohlo by se zdát, že s koncem podvečerní holčičí prázdninové bojovky skončí i den.
Jenomže ty holky v sobě snad mají jaderný reaktor. A já si tak s druhým večerem své netradiční dovolené uvědomuji, že tenhle týden budou dny proklatě dlouhé.
,,Když nemůžete usnout, tak počítejte velbloudy.“ radím Amálce a Emě, když spánek nepřichází.
,,A jaký, babi? Vždyť tady žádný nejsou…“ řekne vážně Emča.
Amálka, Elli i já vyprskneme smíchy a můžeme s uspáváním začít znovu.

Den třetí
     Já, která i o víkendu a dovolené vstává nejpozději v šest ráno, dnes ,,zaspím“. Oči otevírám v půl osmé a rychle, dřív než se vzbudí i děvčata, se nořím do bazénu.
Děkuji Bože za toto opravdové léto!
     ,,Babi, půjdeme zase nakoupit?“ ptá se Amálka u snídaně.
,,No asi budeme muset, protože jste už všechno snědly.“ odpovím.
,,Hurááá!“ je slyšet jásot všech tří holek.
Mohlo mě napadnout, že jeden sliz pro každou z děvčat nestačí. Jedna barva je totiž nuda, a tak to vypadá, že díky slizománii, vykoupíme u místního Vietnamce všechny zásoby různobarevných slizů.
     Uskutečnění realizace chodníčku pro bosé nohy je pro tento týden jak dělané. Holky se zabaví jak jeho výrobou, tak chůzí po něm. Když připravím místo, položím netkanou textilii a ohraničím ho dlaždicemi, Ema s Amálkou nosí šišky a jehličí spadané pod naší borovicí. Já pak nanosím břidlici, naštípaná polínka a kačírek, a Elli to vše vyrovná do chodníčku.
Hotový chodník přejdu jako poslední, při každém došlapu se kroutím bolestí a nechápu, jak to ty holky mohly bez větších problémů přeběhnout. Asi budu muset trénovat, protože přejít přes borové šišky je pro mě nadlidský úkol.
     ,,Budeme číst pohádku, babi?“ ptá se večer Ema. ,,Jo,jo“, poskakuje nadšeně Amálka.
Beru do ruky knížku Jakub a Jáchym s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, opřu se na rozložené posteli o zeď a každá z těch menších děvčat si sedne vedle mě. Ellenka poslouchá a baví se reakcemi těch dvou.
,,Ahoj, já jsem Jáchym a jak se jmenuješ ty?“ čtu a ukážu při tom na Emu.
,,Ema.“
,,A ty?“ ptám se Amálky
,,Amálka.“
,,Jestli se chceš podívat k nám domů, zmáčkni tlačítko a řekni: cililink!“
Na stránce s obrázkem dveří a tlačítkem se najednou sejdou dvě ručičky a obě holky nahlas řeknou: ,,Cililink!“


Abych nezapomněla…
,,Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“
Antoine de Saint Exupéry

To by bylo, aby se mi to po téhle dovolené opět nevybavilo…


pondělí 27. srpna 2018

Proklatě dlouhé dny, chodník pro bosé nohy a jak dítě vidí celý svět


Pondělí, 20.8.2018
,,Vodník Kamenec zaklel převozníka a ten teď nemůže z lodi ven. Nastupte k němu na loďku, svezte se s ním po rybníku a tím ho vysvobodíte.“ Zní poslední úkol, a pak už jen zbývá na zahradě najít ukrytý poklad.
Mohlo by se zdát, že s koncem podvečerní holčičí prázdninové bojovky skončí i den.
Jenomže ty holky v sobě snad mají jaderný reaktor. A já si tak s druhým večerem své netradiční dovolené uvědomuji, že dny budou proklatě dlouhé.
,,Když nemůžete usnout, tak počítejte velbloudy.“ radím Amálce a Emě, když spánek nepřichází.
,,A jaký, babi? Vždyť tady žádný nejsou…“ řekne vážně Emča.
Amálka, Elli i já vyprskneme smíchy a můžeme s uspáváním začít znovu.


Úterý, 21.8.2018
Uskutečnění realizace chodníčku pro bosé nohy je pro tento týden jak dělané. Holky se zabaví jak jeho výrobou, tak chůzí po něm. Když připravím místo, položím netkanou textilii a ohraničím ho dlaždicemi, Ema s Amálkou nosí šišky a jehličí spadané pod naší borovicí. Já pak nanosím břidlici, naštípaná polínka a kačírek, a Elli to vše vyrovná do chodníčku.
Hotový chodník přejdu jako poslední, při každém došlapu se kroutím bolestí a nechápu, jak to ty holky mohly bez větších problémů přeběhnout.
Asi budu muset trénovat, protože přejít přes borové šišky je pro mě nadlidský úkol.


Středa, 22.8.2018
,,Babi, já z toho autobusu vidím celý svět!“ říká nadšeně Ema, když všechny společně cestujeme do čtrnáct kilometrů vzdáleného města, a já si uvědomím, jak ta dětská představa světa je od té naší dospělé naprosto odlišná.

Čtvrtek, 23.8.2018
Dopolední vyostřený dětský spor o figurku koníka si žádá radikální řešení.
Je potřeba více koní. Proto nezbývá než doufat, že prodejna našeho Vietnamce je jimi zásobená. A protože on nejspíš moc dobře ví, co dnešním dětem třeba, o hodinu později již Ema s Amálkou ve společné hře s koňmi, rodí hříbě.

Pátek, 24.8.2018
,,Ciao Italiano!“ zvolám, když se po krátké dovolené v Itálii znenadání objeví synek s přítelkyní. Amálka s Elli je nadšeně vítají a těší se z přivezených dárků. ,,Tak ukaž jak po tom týdnu vypadáš?“ prohlíží si mě synova přítelkyně a když zjistí, že jsem to přežila bez úhony, předává mi úžasné dárky plné italské atmosféry.

Sobota, 25.8.2018
Asi bych měla říct: ,,Konečně doma!“
Jenomže mě čeká několik praček prádla a u domu více jak tři týdny neudržovaná zahrádka. Blog stagnuje, a protože jsem snad poprvé v pondělí nepustila ven týdeník, pár dobrých duší už si o mě začíná dělat starosti.
Takže…Konečně doma!

Neděle, 26.8.2018
Tu igelitku plnou různých věcí, kterou mi před časem dal táta v jednom ze svých záchvatů rozdávačnosti, jsem bez většího zkoumání uložila k nepotřebným věcem.
Kdyby mi neodešel tyčový mixer, kterým jsem s pomocí jednoho z jeho příslušenství mlela mák, asi bych si na ni nejspíš nevzpomněla.
Dnes ji ale otevírám s velkou nadějí.
Je tam!
Ruční mlýnek na mák po babičce.


Abych nezapomněla…,
nelezla jsem po horách, neobdivovala hrady, zámky, jeskyně ani krásná města. 
Tato dovolená byla totiž o něčem úplně jiném. 


sobota 25. srpna 2018

Letmé letní ochlazení, Lavender a lodí na Orlík


Pondělí, 13.8.2018
Výhodou je, že tu práci v práci, která se díky mé dovolené nahromadila, za mě stejně nikdo neudělá. Takže teď můžu odpočatá a plná dojmů zase všechnu tu nabytou energii věnovat firmě.

Úterý, 14.8.2018
Přišlo jsi náhle.
Přišlo jsi k radosti všech a s tebou přišel déšť.
I když jsi bylo krátké, půda a rostliny se zaradovaly, pookřály, kapky vláhy se roztančily na listech.
Dnes odcházíš a opět nás necháváš na pospas horkému létu.
Letmé letní ochlazení.

Středa, 15.8.2018
Tahle kvítka v barvě lila,
velmi se mi zalíbila.
Sázím je tak kolem, všude.
Radosti z nich hodně bude.
Také vůně jedinečné,
štěstí z květů ať je věčné.
Za více místa pro květ,
za krásnou vůni pro svět,
za to se člověče per,
to vzkazuje ti lavender.

Čtvrtek, 16.8.2018
,,Babi, já mám doma po Ellence červený šaty, do kterých dorostu.“ Chlubí se Ema, když vyjmenovává vše, co po sestřenici dostala.
,,A Emi, mě by ty šaty nebyly?“ ptám se. ,,Mohla bych je nosit, než do nich dorosteš.“
,,To ne babičko, oni totiž mají táákhle dlouhý rukávy.“ Odpoví Emča a rukama naznačí délku rukávů až přes prsty u rukou.
To dá přece rozum, že s takhle dlouhými rukávy by babička chodit nemohla.

Pátek, 17.8.2018
Před čtrnácti dny jsem balila do Tater, dnes balím na chatu.
,,Nechceš si to ještě rozmyslet?“ ptá se mě můj muž. ,,Přece jenom tři děti jsou víc, než jedna Ema. 
A budeš s nimi celý týden sama.
,,Nechci. Jednak jsem to slíbila a jednak se na to těším. Bude to prostě taková jiná dovolená."

Sobota, 18.8.2018
,,Babi, víš, že já jsem ještě nikdy lodí nejela?“ říká Ema, když se loď objeví v přístavišti.
,,Babi, to je tak príma, to je moje první jízda lodí,“ pokračuje, když brázdíme vlny ze Zvíkova na Orlík. Nadšení neutuchá ani u Žďákovského mostu, a tak to vypadá, že tenhle výlet pro ni bude nezapomenutelný.

Neděle, 19.8.2018
Ani nevím, jak se nám všechny ty věci do auta nakonec vešly. Přesto, že Ema u nás začala prázdniny o den dřív a vybalili jsme ji už v pátek večer, tašky dalších dvou děvčat zaberou celý zavazadlový prostor. Vždyť bez takových nezbytností jako je lego, petshopáci, plyšáci, omalovánky a různé hry, by nebyly prázdniny u babičky dokonalé.


Abych nezapomněla…,
,,Nejhorší na dovolené je to, že jí nejvíc potřebujeme, když jsme právě po ní.“
Eugen Gerstenmaier

Doufám, že mě se tento citát po příštím týdnu týkat nebude.

pondělí 13. srpna 2018

No sbohom rodino, skok na Skok a dovidenia Slovakia


Pondělí, 6.8.2018
,,Janko, ty jsi nezabalil vreckovky?“ ptá se žena svého muže, kterou míjíme cestou na Popradské pleso. ,,Tak zabalil lebo nezabalil?“ Naléhá na muže a přehrabuje se v batohu.
,,No sbohom, rodino, ja som nezabalil vreckovky…“reaguje její manžel a než to stačí naplno schytat, kolemjdoucí paní jim věnuje balíček papírových kapesníků.

Úterý, 7.8.2018
Nikdy jsem horám nebyla blíž než u vodopádu Skok. Sevřená v údolí skal se sevřeným srdcem. A protože bych při výstupu nad vodopád, kde je cesta jištěná řetězy, zcela určitě měla sevřené i půlky, raději zůstávám dole a nasávám tu energii odtud.

Středa, 8.8.2018
Po každodenních túrách po slovenských horách si chceme dopřát oddychový den na Spišském hradu. Co na tom, že výstup k němu absolvujeme za plného slunce a je asi stejně vyčerpávající jako cesta z Hrebienku na Skalnaté pleso.
Oddychový den prostě začne až na ten kopec vyfuníme.

Čtvrtek, 9.8.2018
Ačkoliv to je nejnáročnější, a hlavně nejdelší túra celého týdne, plním si tak předsevzetí, které jsem si dala před dvěma roky. A sice, že na Zelené pleso musím znovu. Tenkrát jdeme od Bielej vody přes Šalviový prameň a stejnou cestou zpět. Nyní vycházíme z Tatranské Lomnice a vracíme se přes Štart pod Skalnatým plesem. Naše síly a připravenost prověří nejen délka trasy, ale i počasí. Počáteční vedro náhle vystřídá bouřka a silný déšť, který ustává až v podvečer. 
A přesto je to pro mě to nejlepší zakončení našeho pobytu v Tatrách.

Pátek, 10.8.2018
Po probdělé noci, kdy nohy bolí od kotníků po kyčle, a kdy kočka rozvalující se v mojí posteli přede tak silně, že nemůžu spát, se brzy ráno pokouším sbalit kufr. Mourovatá Whirpoole, která k nám večer přišla na pokoj přes balkon, zmizela s rozedněním, a zanechala po sobě jenom pár chlupů na prostěradle. Ještě před snídaní jdu ke Studenému potoku, který se čtrnáct dnů před naším příjezdem nekontrolovaně rozvodnil, ale nyní si spořádaně bublá v nově vytvořeném korytu. Loučím se pohledem na protékající vodu, loučím se pohledem na štíty hor tyčící se nad lesem.
Ale sbohom neříkám.
Říkám dovidenia.

Sobota, 11.8.2018
,,Babi, tak mi ještě něco vyprávěj,“ škemrá Ema, když dočteme pohádku a už má po obědě spát.
,,A co kdybys vyprávěla ty mně?!“ řeknu a lehnu si k ní.
,,Tak jo. O Červené Karkulce,“ odpoví a začne: ,,Byla jedna holčička a ta si hrála venku s kamarádkou. Když pšišla domu, na stole uviděla dort. ,,To ale není dort pro tebe,“ žekla jí maminka, to je pro babičku, protože je nemocná. Babi, ale poslouchej to, ještě nemůžeš spát, to ještě není konec,“ odbočí Ema, když vidí, že se mi zavírají oči. Silou vůle je držím otevřené, dokud Emča nepřejde při vyprávění k pasáži, kdy se vlk po babičce chystá pozřít i Karkulku: ,,Teď už můžeš, babi ty oči zavžít, protože už bude konec,“ dovolí Ema a já se v ten okamžik propadám do odpoledního spánku.
Doma.

Neděle, 12.8.2018
Mohla jsem se koupat v moři, mohla jsem se povalovat na pláži.
Mohla jsem obdivovat krásy Říma nebo Paříže, mohla jsem poznávat svět.
Moje srdce ale patří turistice a horám, a tak si nedokážu představit krásnější dovolenou než tu, kdy můžu celý týden, den, co den zdolávat kopce i sama sebe.
A klanět se při tom matce přírodě.



Abych nezapomněla…
,,Příroda je chrám, kde si můžeme odpočinout, kde můžeme nabrat sil pro další pouť naším životem.“
Daniel Janů


pondělí 6. srpna 2018

Vedro v Čechách, dva roky blogu a balím kufry.


Pondělí, 30.7.2018
,,To je děsně úmorný, to vedro,“ řekne sousedka, sedne na kolo a jede na hřiště hrát volejbal.

Úterý, 31.7.2018
Nevím, jak je s úrodou rajčat spokojený soused, který ta svá s vidinou velkého výnosu umístil vedle mých. Já už navařila lečo i Slunce v břiše, měli jsme rajčatový salát. Rajčat je stále tolik, že nezbývá než k úmornému vedru ještě přitopit sporákem a zavařit je.
Tak jaký je mezi mnou a naší sousedkou vlastně rozdíl?

Středa, 1.8.2018
Za normálních okolností bych si vlastně ani nevzpomněla, co bylo prvního srpna před dvěma roky. Dneska to vím moc dobře. Henrieta zveřejnila svůj první příspěvek.
A druhé narozeniny blogu se rozhodnu s mými věrnými čtenáři tak trochu oslavit.

Čtvrtek, 1.8.2018
Je to…romantický.
Vtipný.
Sexy.
Je to…šílený.
Bláznivý.
Přehnaný.
Líbilo se mi to poprvé, líbí se mi to podruhé.
Mamma Mia! Here We Go Again.

Pátek, 2.8.2018
Tak jo. Ten kufr se mi nakonec zavřít podařilo. Vypadá to, že mám zabaleno podstatně víc věcí než můj muž, který si hodlá do Tater sbalit jenom troje trenky.

Sobota, 3.8.2018
,,Babi a máte tam v hotelu na tý dovolený bazén?“ ptá se mě večer Ema, když mi volá do Vysokých Tater.
,,To nemáme, Emičko. My bydlíme s dědou v penzionu u lesa, tady je jenom potok, který teče z hor,“ odpovím.
,,Aha. A jsou tam nějaký zvížátka?“ vyzvídá dál Ema.
,,A víš, že jo. Jsou tu dvě kočičky a pejsek. Dřív tu mívali i kačenky, ale vloni přišel k penzionu medvěd a odnesl je i s dřevěnou boudou, kde spinkaly.“
,,Fakt?“zeptá se Ema bez většího zájmu a jde se s maminkou dívat na Jurský park.
To jí potom nějaký tatranský medvěd nemůže rozházet…

Neděle, 4.8.2018
Jak překonat fobii z výšek?
Jít ze Skalnatého plesa po zelené turistické značce, která vede dolů po sjezdovce.
Odrovnat si kotníky a kolena tak, že musíte jít z toho šíleného kopce i pozadu.
A ve stanici Štart se dozvědět, že jde další bouřka.
Bez mrknutí oka zaplatím dvanáct éček za jednoho a jsem ráda, že se do Tatranské Lomnice vezu kabinkou.
Dolů se ale pro jistotu nekoukám.


Abych nezapomněla…,
jestli Ema v pěti letech přežila Jurský park, pak nevím, proč bych já neměla přežít jízdu lanovkou.


středa 1. srpna 2018

Dva v jednom


     Možná je to tím rokem dva tisíce šestnáct, který rozhodil misky vah a naložil celé naší rodině více na tu horší stranu. Možná se potřebuji odreagovat, možná si potřebuji něco dokázat, možná, že spouštěčem k rozhodnutí založit si vlastní blog je prachobyčejná potřeba konečně vylézt ze své ulity. Den, kdy přichází na svět název blogu Abych nezapomněla, stvořím i Henrietu. Už dopředu vím, že bude odvážnější, otevřenější, vtipnější a možná i drzejší než je skutečná Jindřiška. Ale cítím, že ji potřebuji a mám ji ráda ještě dřív, než ji podepíšu pod svůj první článek.
     Přesně před dvěma roky, prvního srpna dva tisíce šestnáct vybírám šablonu na BLOGSPOTu a nahrávám první příspěvek blogu. Jsem rozrušená a na poslední chvíli ještě zaváhám. Opravdu to chci udělat? Opravdu chci, ač pod přezdívkou, sdílet svůj život s cizími lidmi? Holky se ve mně ještě chvíli dohadují, ale právě narozená Henrieta je plná života a odhodlání, a tak pomalu ani nepostřehnu, že právě ona zmáčkne to tlačítko ,,publikovat.“
     Od té doby se hodně změnilo. Články o vzpomínkách na dětství vystřídal týdeník ze současnosti, recepty z Henrietiny kuchyně dostaly nový kabát, přibyly verše. Doba, kdy jsem marně vyhlížela každičký komentář a utěšovala se tím, že blog píšu přece jenom hlavně pro sebe, je pryč. 
Komentářů je pod každým příspěvkem tak akorát, abych na ně stačila odpovídat. Jsem vděčná za každičký z nich. Někdo zastává názor, že blogům již odzvonilo, že Instagram je ten pravý prostor pro sdílení. Nebráním se mu, využívám ho, a některé příspěvky na něm sdílím. Ale blog mi připadá přece jenom více osobní. Díky blogu jsem, ač pouze virtuálně, poznala spoustu skvělých lidí. A to je pro mě nejvíc.
     A proč tento článek vlastně přichází na svět? Chci, aby byl poděkováním vám vše, kteří mi pomáháte tento blog utvářet. Vydat článek je sice fajn, ale teprve komentáře a diskuze pod ním mu dávají tu pravou lidskou příchuť sounáležitosti. Poděkování patří všem bez rozdílu. Za poslední dva roky jsem díky vám o mnoho bohatší.
     Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem bych trochu té radosti vrátila zpět k vám. Rozhodla jsem se, že nechci generovat náhodně, chci udělat radost tomu, kým mi byla nejvíce nadělena, tomu, kdo je mému srdci blízký a tomu, kdo můj blog navštívil nejčastěji.

     První radost bych ráda věnovala Simoně z blogu U Blondýny.
Tenhle člověk má neuvěřitelný dar tvůrčího psaní a co víc, nebojí se veřejně nazývat věci pravými jmény. Mnohokrát se u jejích příspěvků nasměji, rozčílím se, i zapláču. A u Simony jsem si jistá, že když se mnou nebude souhlasit, vpálí mi to pěkně od plic. A právě otevřenost, upřímnost je to, čím mi dělá u mě na blogu radost. Nezastírám, že můj úsudek možná ovlivňuje i skutečnost, že věnovala spoustu času tomu, aby převrátila můj blog vzhůru nohama a mohla mi tak ve svém rozhovoru pokládat otázky šité přímo na míru. To ego je děsná věc…
Simčo, u tebe si nejsem jistá, jestli se ti radost, kterou naděluji úplně hodí, tipuji tě na jiný druh dekorací, ale snad to nebude úplně mimo mísu a snad se ti někam mezi orchideje a kočičáky nakonec hodí😊.

     Druhá radost poputuje k člověku s velkým srdcem. Ač jsem se s ním nikdy osobně nesetkala, moje intuice mi říká, že to tak prostě je. Zdeňka z blogu Zdenička je pro mne čistá duše, jejímž rukám by se měl postavit pomník. Tolik krásy, co dokáží vytvořit jsem nikdy neviděla. Každý její komentář mě pohladí po duši a dokáže mě i v náročném dni zastavit.
Zdeni, věřím, že se ti bude drobná radost ode mě líbit a budu ti moci tímto způsobem poděkovat. Zůstaň taková, jaká jsi. Ryba rybě😊.

     Třetí radost nechávám na statistice, která neomylně hlásí, že můj blog za dva roky jeho existence nejčastěji navštívila Ála z blogu Štěstí v mém životě. Alenka je neuvěřitelně činorodý člověk s velkou rodinou a se srdcem na pravém místě. Její role aktivní babičky je mi velmi sympatická a obdivuji její zapálení se pro každou činnost.
Álo, tobě se jistě má drobná radost jako poděkování hodí, ať už ji budeš mít doma nebo třeba ve své úžasné venkovní kuchyni.

     Ačkoli se často řídím pravidlem třikrát a dost, tentokrát udělám výjimku. Nemůžu radost nevrátit také člověku, který téměř každé pondělí čeká na to až vyjde můj týdeník a zpravidla ho komentuje mezi prvními. I když poslední dobou ses trochu pohoršila, Stáňo…😊.
Stáňa z blogu Veverkoviny je mi sympatická nejen tím, že miluje turistiku a je pro mne zdrojem skvělých turistických tipů, ale hlavně svou upřímností. Když naservíruji na blog super zdravý pokrm, ona neváhá v komentáři napsat, že tohle by nejedla. Stáňa je člověk, u kterého jsem si jistá, že za všech okolností mluví pravdu a nic nepřikrášluje. A toho si velmi cením.
Stáňo, stejně jako u Simony si nejsem jistá, jestli radost ode mě bude pro tebe ta pravá. Vím, že si na dekorace tohoto typu moc nepotrpíš, ale třeba tento symbol domova upíchneš někam na chalupu.


      Radosti v podobě domečků je ruční výroba. Proto je každý jedinečný. Ačkoliv můj truhlář má plné ruce jiné práce, domečky pro vás bez mrknutí oka na mé přání vyrobil.
Děkuji ti synku. 

Aby si tyto radosti našly své adresáty, prosím obdarované o adresy na můj e-mail: abych.nezapomnela@gmail.com. Zároveň prosím o trpělivost, rozesílat budu až se vrátím z dovolené.

     Kdybych měla radostí celou nůši, všechny bych je mohla rozdat. Mám zde totiž celou armádu dobrých duší. Děkuji vám všem, kteří reagujete na mé články, děkuji i těm, kteří jen tiše čtou. 
Dva roky uběhly jako voda a já doufám, že mi zachováte přízeň, je mi tu s vámi moc dobře.

                                                              VELKÉ DÍKY VŠEM! 
                                                                           Vaše
Abych nezapomněla…
,,Přátelé jsou jako hvězdy. I když je nevidíš, víš, že existují.“
Antoine de Saint - Exupéry

pondělí 30. července 2018

Pšece to nevzdám, zase ty domněnky a dokonalá matka


Pondělí, 23.6.2018
,,Asi za týden Smokey zemřel. Celá rodina se večer sešla na zahradě, kde Ethan vykopal velkou díru. Zabalili kocourovi tělo do deky, položili ho do jámy a zasypali hlínou. Ethan pak zapíchl kousek dřeva vedle kopečku mokré zeminy a pak si s mamkou poplakali. Já do nich přitom šťouchal nosem, abych jim připomněl, že ke smutku nemají důvod. Já jsem byl pořád s nimi, čilý a fit. 
Kromě toho jsem byl daleko lepší kamarád než Smokey.
Příští den, když mamka s páníčkem odjeli do školy, jsem se vypravil na zahradu a Smokeyho vyhrabal. Docela dobrou mrtvou kočku je přece škoda strkat do země.“
W. Bruce Cameron, Psí poslání

Úterý, 24.6.2018
,,Vždyť ty trháš samý mrňouse, Emi. Musíš vybírat ty větší mrkvičky,“ radím Emě, když spolu ze země vytahujeme mrkev. ,,Hele, takovýhle,“ ukážu jí jednu již pěkně narostlou.
Emě se několikrát za sebou povede utrhnout jen nať a mrkev zůstává v zemi.
,,Uff, mně to moc nejde, babi,“ povzdechne si.
,,Tak to nech, já si je vytrhám,“
,,To ne, babi, pšece to nevzdám,“ odpoví Ema a urputně se snaží vytáhnout další mrkev.

Středa, 25.6.2018
,,Jste nějaký nepřipravený,“ rýpne si do mě a do dcery při zavařování okurek synek.
Kdybychom si totiž s dcerou nevytvořily každá jinou domněnku o tom, kolik kilo okurek budeme letos nakládat a raději se domluvily, možná by nám ten ocet nedošel.
Na druhou stranu sousedka, která si vytvořila domněnku o tom, že octa spotřebuje celé balení a dostatečně se zásobila, nám díky ní nakonec vytrhla trn za paty.

Čtvrtek, 26.6.2018
,,Vím, ještě je týden čas, ale už pomalu dávám na papír věci, které budeme potřebovat do Tater“, říkám do telefonu manželovi. ,,A taky jsem došla k závěru, že to bude dost časově našlapaný, když přijedeš až v pátek večer, den před odjezdem. Kdy si stihneš zabalit?“
,,Prosímtě, ty troje trenky mám zabalený hned,“ odpoví s jistotou.
On si asi pořád ještě neuvědomuje, že nejede na víkend na chatu, ale na týden do hor…

Pátek, 27.6.2018
,,No oblíkej se, jedem,“ vypadne z manžela hned jak vstoupí v podvečer do dveří a ještě si ani nestačí po týdnu v práci vybalit tašku.
,,A kam?“ divím se
,,Neptej se, uvidíš.“
Tohle mi jako už teď bude dělat pořád?

Sobota, 28.6.2018
Na návštěvu keramických trhů v Bechyni jsme si s mužem nevybrali ani vhodnou dobu ani počasí. Přijet do Bechyně až v deset dopoledne fakt nebyl dobrý nápad. Hned po příjezdu do města totiž strávíme dobrou půlhodinu hledáním volného parkovacího místa, které je mimochodem od náměstí, kde se trhy konají, pěkný kus cesty. Když do centra dění dorazíme již dostatečně zpruzelí popojížděním po městě a následným pochoďákem na přímém slunci, zděsíme se množstvím lidí. 
Jak se dostanu ke stánkům? Ptám se sama sebe a nedobrovolně jdu s davem tam, kam ani nechci. 
Můj muž naštěstí potká známého, takže se této atrakce s radostí vzdává. Rychle ukořistím jeden sádelňák, zápichy ke kytkám a již v částečném rozkladu prchám pryč.

Neděle, 29.6.2018
Ta restaurace je narvaná k prasknutí. Marně se s mužem rozhlížíme po lokále a očima hledáme dvě volná místa.
,,Hele, támhle zrovna někdo platí,“ všimnu si a ukážu k nedalekému šestimístnému stolu. 
Když k němu přijdeme a chystáme se usednout, starší dáma držící jednu z židlí za opěradlo se na nás oboří: ,,Tady sedíme my!“
,,Já myslela, že jste zrovna platili…a nevadilo by vám, kdybychom si k vám přisedli?“ zeptám se.
,,Ne,“ odpoví žena energicky a chystá se spolu s manželem a synem usednout ke stolu. Bereme to jako souhlas. Tříčlenná rodinka, hned jak za halasného dohadování předvede škatulata hejbejte se, usedá též. Číšník je u nás téměř okamžitě, a tak si všichni můžeme objednat.
To, co následuje, mi ale vezme chuť k jídlu. Syn se neomaleně pustí do své matky kvůli držené židli u stolu, u kterého ještě platili jiní hosté svůj oběd, a jasně jí dává najevo, že se za ní stydí, a že už s ní nikdy nikam nepůjde. Z jeho úst padají na její adresu urážky a sprostá slova. Stará paní mlčí a ani otec se jí nezastane. Nechává syna, aby na veřejnosti neomaleně urážel svou matku. Mám chuť toho hulváta, který evidentně ve svých čtyřiceti letech ještě pokrytecky využívá mama hotelu, upozornit na to, že ten, koho tady veřejně a nahlas uráží je jeho matka. Možná udělala drobný přehmat, ale pořád je to člověk, který ho porodil, vychoval, naučil ho mluvit, v noci k němu vstával, běhal s ním po doktorech.
Copak už na to zapomněl?


Abych nezapomněla…
,,Dokonalá matka, miluje i spratka“
Halina Pawlowská

pondělí 23. července 2018

,,Jedny hodinky, prosím," tři tečky a velký palec


Pondělí, 16.7.2018
,,Mozek je obdivuhodný orgán. Začne pracovat sotva ráno vstaneme a nepřestane, dokud nepřijdeme do práce.
Robert Lee Frost

Úterý, 17.7.2018
Ty chlapce míjím v místě, kde obvykle stávají svědkové Jehovovi. Možná podvědomě přidám do kroku, ale i přesto se mi snaží podstrčit nějaký politický pamflet a chrlí na mě něco o petici. ,,Nechci, nechci,“ říkám a jdu si za svým.
Dnes mám totiž důležitý úkol. Musím koupit dárek Amálce, která měla svátek, a protože jde v září poprvé do školy, dostane hodinky.
Když mě nedaleko hodinářství náhlý popud přinutí prohmatat si hlavu, jestli jsem si na ní nezapomněla odložené brýle na čtení, pobaveně se usměju sama nad sebou.
A hned potom jdu koupit ty hodinky.
Do lékárny.

Středa, 18.7.2018
Když profesor na střední škole udělá za matematickým příkladem tři tečky, zeptá se studentů: ,,Ví někdo, proč jsou ty tečky zrovna tři?“ Ve třídě to zašumí, studenti se dívají jeden na druhého. Podprůměrní se tváří, jako by ve třídě nebyli, průměrní kroutí hlavou a premianti hasí své zavařené mozkové závity. Přitom jsou přesvědčeni o tom, že řešení mají na dosah.
,,Tak nikdo?“ zeptá se profesor. ,,Ani Vy, Hodku?“ Třída, včetně nejlepšího studenta Hodka zavrtí hlavou.
A profesor vítězoslavně předhodí řešení: ,,Protože dvě jsou málo a čtyři moc!“

Čtvrtek, 19.7.2018
Že jedeme v srpnu do Vysokých Tater jsem se na blogu pochlubila proto, že nejsem pověrčivá. Asi bych ale měla začít být. Protože v noci na dnešek rozvodněný Studený potok vyplavil Starou Lesnou. Tři sta evakuovaných osob ve mně nevyvolává pocit, že zrovna ten náš penzion, stojící v této lokalitě, bude v pohodě.

Pátek, 20.7.2018
Když ostatním je teplo, já jsem v ponožkách a mikině.
Když jiní funí vedrem, já si libuji v příjemné teplotě.
Dneska ale to příliš teplé počasí nesedí ani mně.

Sobota, 21.7.2018
Možná nás měl varovat zvedající se vítr, možná jsme si měli všimnout, že ačkoliv je podzim ještě daleko, ze stromů padá listí.
Obloha se zatáhne zrovna ve chvíli, když se sokolníkovi podaří přesvědčit výra velkého, že ten pes už je pryč, a že se tedy nemá čeho bát.
Sova párkrát přeletí na hlavami sedících dětí, a pak se spustí studený liják. Dav valící se z hradu vezme útokem jediné dva přístřešky na prvním nádvoří. Mokrá těla se lepí jedno na druhé a obléhání provizorního útočiště končí až s mírnějším deštěm, kdy odvážnější část návštěvníků prchá lesem na parkoviště ke svým autům.
Středověké slavnosti na hradu Choustník tak pro letošek končí.

Neděle, 22.7.2018
,,Babi, nevíš, po kom mám tak velký palec u nohy?“ ptá se mě Ema a prohlíží si u mě na klíně svoje chodidla.
,,Vím“, odpovím bez rozmýšlení, zvednu nohu a zahýbám palcem. ,,Po mně.“
Ema se zadívá na můj palec a zhodnotí jeho velikost: ,,Hmm, to asi jo. To ho musím mít po tobě, když jsem tvoje vnučka, viď?! A babi, co mám po dědovi?“
,,Po dědovi jsi Emičko hrozně upovídaná,“ odpovím s jistotou, šlehnu po dědovi okem a ten s vědomím toho, že mám pravdu, jen pokrčí rameny.


 Abych nezapomněla…,
,,Mlčení vyžaduje spoustu energie, protože místo mluvení přemýšlíte.“
Cecelia Ahern


neděle 22. července 2018

Královna a slunečnice


     Když se král s královnou vrací z odpolední vyjížďky na svůj zámek, míjejí pole plné slunečnic. Královna seskočí z koně, nadšeně obdivuje jejich krásu a vyřkne přání:
,,Takovou květinu bych chtěla mít na zámku, králi.“
     Když se král koncem léta se svou družinou vrací z lovu, vzpomene si na královnino přání. 
Všimne si, že se květiny změnily, že jejich středy jsou plné černých semen. Seskočí z koně, vydloubne z jedné slunečnice semínko a uloží ho do pouzdra na svém opasku. 
Když uplyne bezmála půl roku a královna slaví narozeniny, dostává od krále nevšední dárek. V krabičce vykládané zlatem leží na sametovém polštářku semínko slunečnice. ,,Copak je to, drahý?“ ptá se královna. ,,Nech to zasadit do země a uvidíš,“ odpoví král. 
Královna si nechá zavolat zahradníka, ale nedbá jeho rady zasít semeno na slunce do zámecké zahrady. Touží ho mít na nádvoří, přímo pod okny své ložnice. Každé ráno radostně pozoruje, jak rostlina roste, mění se, až jednoho dne vykvete. Královna je nadšená a běží políbit krále. Splnil jí přání, které téměř před rokem vyřkla u slunečnicového pole.
     Jenomže nádvoří je plné stínů, a tak slunečnice marně den co den hledá slunce, které potřebuje ke svému životu. A protože se jí ho nedostává, začíná pomalu chřadnout. Posmutní i královna a viní zahradníka ze špatné péče o květinu. Ten se však brání: ,,Má paní, vzpomeňte si, semínko slunečnice jsem radil zasadit do zámecké zahrady, na slunce. Bez něj je Vaše slunečnice nešťastná. Každý potřebuje ke spokojenému životu něco jiného. Vy společnost, tanec, vyjížďky na koních, já květiny, stromy a les. Slunečnice slunce. Když každému s láskou dopřejeme, co potřebuje, nikdy nebude chřadnout. Bude šťastný a my s ním.“


Abych nezapomněla…
Královnina láska ke květině je veliká, proto nechá slunečnici přesadit do zámecké zahrady a dopřeje jí slunce. Tímto krokem učiní šťastnou květinu i sebe. Jak prosté.


čtvrtek 19. července 2018

Cesta do Harrachova


Místo vysněné cesty k moři, jede Emička na dovolenou do Harrachova. Když mi to dcera oznámí, zamlží se mi oči touhou. Harrachov je místo, které chci už dlouho navštívit, toužím vidět Mumlavský vodopád.
   Zpočátku to vypadá, že nám není přáno. Jako by nestačilo, že je můj muž celý týden pracovně mimo domov, na nadcházející svátky Cyrila, Metoděj a Jana Husa má opět pracovat. Ve středu původní plán na cestu do Harrachova za dětmi tedy definitivně pohřbívám a začínám plánovat program sama pro sebe. Cyril a Metoděj mne nakonec zavedou do svého rodného města, které si potom, co dovezu tátovi oběd, celé projdu. Na Jana Husa mám odvážnější myšlenky. Vypravit se vlakem do Českého Krumlova. Zrovna, když spřádám časový plán, můj muž volá, že druhý svátek oslavíme společně. Tak fajn, pojedeme na chatu, myslím si.
   Jenomže někdy ráno všechno změní a když mi zvoní telefon, zpočátku si myslím, že je zase všechno jinak. A ono vlastně je, ale tak nějak líp: ,,Za hodinu jsem doma, tak se sbal, jedeme za dětma do Harrachova“, slyším na druhé straně.
Protože vím, kolik toho můj muž za poslední tři dny odřídil, nechce se mi věřit tomu, že přesedne z kamionu do osobáku a pojede bez odpočinku další dvěstě čtyřicet kilometrů. S balením věcí tedy otálím a jsem přesvědčená o tom, že až přijede domů, ještě to probereme. Při příchodu se nejdříve trochu diví, že nenarazil v předsíni na sbalené tašky, ale pak mu dochází, že jsem se ještě nepřepnula do režimu cestování. Chopí se tedy iniciativy a začíná si balit věci a mě nařizuje sehnat ubytování na jednu noc. Kdyby tak tušil, jaký to bude problém…Když je svědkem mého neúspěšného telefonování po penzionech, je odhodlán jet i tak s tím, že najdeme něco až tam. Takový dobrodruh já ale nejsem. Nakonec se zadaří a dvě postele se v Harrachově přece jenom najdou. Můžeme tedy vyrazit na cestu.
   První zastavení máme na Mladoboleslavské dálnici, kde si dáme něco malého k jídlu a opravíme prasklou žárovku ve světle auta. Pak už jedeme na jeden zátah, jenom, když projíždíme kolem Českého ráje a pod skalním hradem Malá skála, kocháme se výhledem.
Penzion Rotunda stojí vedle té nejfrekventovanější ulice v Harrachově, z pokojíku taky zrovna nepřechází zrak, ale nestěžujeme si. Jsme rádi, že budeme mít kde hlavu složit. K Mumlavskému vodopádu se vydáme hned, jak se převlékneme a objednáme si na další den snídani. Cesta vede rušnou ulicí, prakticky jdeme s davem. Kolem silnice je nespočetné množství restaurací a obchodů se sportovním zbožím a upomínkovými předměty. Dále jdeme okolo rozestavěných apartmánů a kolem hornického muzea. Když se před námi otevře výhled na vodopád, jsem nadšená. Ta padající voda mě fascinuje, po chvíli si ale uvědomuji, jak je jí zoufale málo. Že vodopád by měl burácet daleko víc a vodu rozstřikovat do dálky. I tak několik minut nehnutě pozoruji ten živel a nechávám se unášet silou okamžiku. A můj muž čeká opodál, až se moje duše nakrmí.




   S dětmi se sejdeme ve sportovním areálu, kde Ema jezdí s tatínkem ze sjezdovky na motokárách a dovádí na atrakcích. A Anežka, která teprve před pár dny udělala své první samostatné kroky, trpělivě vyrovnává stabilitu na travnaté ploše pod sjezdovkou. Stojíme prakticky pod Černou horou, která se tyčí do výšky a když si představím, že na ten příšerně strmý kopec jeli i s dětmi odpoledne lanovkou, je mi zle. Večer procházíme tou klidnější částí Harrachova kolem bobové dráhy a překrásných penzionů, v klidném a krásném údolí řeky Mumlavy. Večeře stojí nekřesťanské peníze, stejně tak jízda na bobové dráze, i pivo, které si večer chlapi dají v restauraci u lanovky na Čertovu horu. Vysokohorská přirážka je zde patrná na každém kroku.


   Vypadá to, že otěže má stále v rukou můj muž, protože druhý den rozhodne, že překročíme hranice a pojedeme do Polska. Hned po snídani si sbalíme věci a uvolníme pokoj, abychom s pár zlotými v kapse přejeli státní hranici. Ukazatel na Wodospad Kamienczyka nás nasměruje na parkoviště, kde se od obsluhy dozvíme, že s dětským kočárkem se k vodopádu nedostaneme. Anežka jde tedy do šátku a její maminka tak absolvuje půl hodinovou túru po kamenité cestě do kopce se spícím miminem na břiše. Wodospad Kamienczyka je o dost delší než tem Mumlavský, ale vody má i on velmi málo. Přesto je to úžasný zážitek, stejně tak výhled, který se nám seshora naskytne na polskou stranu Krkonoš. Emičce se zmrzlinou, a mužské části výpravy s kávou v ruce. A protože chceme víc, sjedeme autem ještě o pár kilometrů níže, k Wodospadu Szklarki, k němuž je cesta příjemnou procházkou téměř po rovině.




Náš pobyt po návratu z Polska zakončíme dobrým obědem v harrachovském wellnes hotelu David. Emička je smutná, že s mužem odjíždíme, ona má s rodiči před sebou ještě jeden den pobytu.
   Jestli si myslím, že na konci našeho výletu přeberu otěže a cestou domů přinutím manžela, aby mi zastavil v Českém ráji, a alespoň jedním prstíčkem si sáhnout na skálu, jsem na omylu. Striktně se drží svého harmonogramu. Vypadá to, že se snaží na stará kolena nějak prosazovat, a to se mi vůbec nelíbí. Kam se najednou ztratilo to jeho pověstné: ,,Jak řekneš, tak bude…?!“
A tak a jediné místo kde mi zastaví je Jičín, město Cipíska, Manky a Rumcajse.
Strávíme zde procházkou po náměstí a přilehlými uličkami asi hodinku, a pak už jedeme rovnou domů. Do Českého ráje tak budu muset zase jindy.


 Abych nezapomněla…,
#jetodlouhy #nikdotonebudecist