NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 16. července 2018

Nevybaluj, jakou barvu má rozum a mrkvová


Pondělí, 9.7.2018
Když se mi ráno do cesty připlete cestovní taška, kterou jsem včera nestihla uklidit, vzpomenu si, co říkal můj muž, když jsem ji vybalovala: ,,Já být tebou, tak ji mám pro jistotu pořád sbalenou. Nikdy nevíš, co nás kdy napadne“.
Za normálních okolností bych to nejspíš zvážila. Ale on nejspíš zapomněl, že letos nás čekají už ,,jen“ Vysoké Tatry, kam budu potřebovat daleko víc věcí a podzimní Mikulov.
Plánovaná reoperace jeho ruky nám další cestování na čas bohužel znemožní.

Úterý, 10.7.2018
,,Babi, a kdo je ta pani s tím pánem?“ ptá se mě Ema když kouká na pohádku Nesmrtelná teta.
,,Ta paní je Štěstí a ten pán Rozum,“ odpovím.
,,Ten modrý pán je Rozum?“ ujišťuje se Emička.
,,Ano. Rozum má každý chytrý člověk. Ty jsi chytrá holčička, tak ho máš taky. Tady v hlavičce,“ poklepu jí prstem po spánku.
,,Hmm,“ pokývá hlavou a rukou se po ní pohladí, jako by si ho hýčkala.
,,A ty ho máš taky?“ zeptá se náhle.
,,Ano Emičko, já ho mám taky“, řeknu sebevědomě.
Na otázku, jakou má můj rozum barvu, jí ale odpovědět nedokážu.

Středa, 11,7.2018
,,Tati“, zvolám do telefonu. ,,Tak všechno nejlepší. Sedmdesát osm, to je krásný, ne?!“
,,To je hrozný, viď“, odpoví táta.
,,Není. Jak ti je, nepotřebuješ něco?“ zeptám se starostlivě.
,,Dobře. Nepotřebuju. Prodal jsem auto, když už nemůžu jezdit.“
,,To je dobře,“ oddechnu si s vědomím, že jeho poslední jízda, kdy vjel dezorientovaný na travnatý pruh mezi domy, mohla skončit tragicky.

Čtvrtek, 12.7.2018
,,Škrábal jsem na dveře, rozžvýkal nějaké boty a převrátil pelíšek naruby. Pak jsem objevil pytel plný oblečení. Roztrhl jsem ho tak, jak mě to kdysi naučila první matka, když jsme hledali jídlo mezi odpadky, a roztahal věci po celé místnosti. Do jednoho kouta jsem se vyčůral, do druhého vykakal. Povalil jsem popelnici a pochutnal si na zbytcích kuřete, špaget a sušenek a vylízal plechovku od ryby, která páchla jako Smokeyho tlama. Snědl jsem kus papíru, převrhl svou plastovou misku na vodu a rozkousal ji. A pak už nebylo do čeho píchnout. Nuda!“
W.Bruce Cameron, Psí poslání

Tak teď už to chápu. To roztrhané týden staré linoleum v předsíni, vyhrabaná zem z květináčů v obýváku, vytahané odpadky v kuchyni. ON nebyl nevychovaný, divoký, neposlušný pes. ON byl jako všichni ostatní. Nechtěl být sám. Tenkrát jsem se zlobila, dnes na to vzpomínám s láskou.

Pátek, 13.7.2018
Upír, Beznožec, Hubeňour, jednooký Tlusťoch, Spirálovník i Jednoručka.
Tak by se mohly jmenovat moje právě sklizené mrkve.
Podle Evropské unie nestandardní jakost.
Možná není jedna jako druhá.
Možná nevypadají jako by zrovna vypadly ze soustruhu.
Ale ta chuť!

Sobota, 14.7.2018
,,Dědo, to je pohodička, co?“ lebedí si Ema, když se nacpe na pohovku mezi mě a mého muže a nohy si přehodí přes dědovy.
,,No to je,“ zasměje se děda.
A byla. Dokud se v deset hodin večer nevzbudila Anežka.

Neděle, 15.7.2018
Ani nevím, kde se tenkrát bere ten nápad.
Jednou prostě vezmu pár větších kýblů, naplním je zemí a zasadím do nich pár sazenic rajčat koupených v zahradnictví. Umístím je ke zdi vedle domu, kam velkou část dne svítí slunce. Několik let je úroda jen tak do pusy, a když se keře konečně obsypou plody a já se těším na rajské hody, v době dozrávání začnou rajčata záhadně mizet. Několik dnů na to se mi sousedka přijde omluvit za to, že její tehdy asi čtyřletý syn mi mou úrodu několik dnů v nestřežených okamžicích systematicky očesával. Naštěstí všechna uloupená rajčata snědl, takže mě to tehdy tolik nemrzí. Dítě ví, dítě zná…


Abych nezapomněla…,
Stejně je to taková legrační záležitost, ten zdravý rozum. Když o něj člověk přijde, ani si to neuvědomí. Necítí, že by mu chyběl.
Stephen King


pondělí 9. července 2018

Sto dvacet pět, za hodinu odjíždíme a co peklo jednou zchvátí, už nikdy nenavrátí


Pondělí, 2.7.2018
,,Ve středu večer jsem doma a pak si uděláme takovou mini dovolenou. Tak naplánuj nějaký výlet,“ říkal mi můj muž včera večer, když plánoval s kolegy cestu do Polska.
Dneska večer je už ale jasné, že se vrátit nestihne.
A tak z mini dovolené bude jen obyčejný víkend.
Člověk míní, šéfové mění.

Úterý, 3.7.2018
,,Mně už jsou ty kroksy malý, babi“, říká Emča, když se u nás přezouvá do domácí obuvi.
,,Ukaž. No jo, to ti asi zase vyrostly nožičky,“ kontroluji velikost na její nožce.
,,No asi jo. Já jsem se doma měžila a víš, kolik vážím? Sto dvacet pět!“ oznámí Ema s jistotou.
,,Sto dvacet pět?“ vykulím na ní oči.
,,No! Takže proto už jsou mi ty kroksy malý. Protože jsem vyrostla.“

Středa, 4.7.2018
Možná touha po prázdninách, které nemám, možná vědomí toho, že prodloužený víkend s výletem se nekoná, mě přiměje cestovat alespoň prstem po mapě.
Nemůžu přestat hledat místa, která toužím poznat.
Nemůžu se odtrhnout od vysněného cíle.
Nemůžu se dočkat Vysokých Tater.
Přesně za měsíc už jim budu blíž.
Budu na cestě.

Čtvrtek, 5.7.2018
Když jsem zase po delší době turistou ve svém rodném městě a ocitnu se u jednoho z jezů řeky Lužnice, napadá mě, že možná každý z nás občas někdy cítí, že se v jeho životě blíží jez. 
Někdy dokonce už slyšíme tu burácející vodu a máme obavy, jestli ji dokážeme překonat. 
Když se ale na tom jezu ocitneme, zjistíme, že se dá bez větších problémů přejít.
I když se nám třeba při tom ledovou vodou zkroutí palce u nohou.

Pátek, 6.7.2018
,,Za hodinu jsem doma, tak se sbal, jedeme za dětma na dva dny do Harrachova.“ říká mi můj muž v osm hodin ráno do telefonu, když se vrací z Polska.
Chvíli přemýšlím, jestli to myslí vážně, protože za poslední tři dny najel bezmála tisíc sedm set kilometrů. Hodlá téměř na jeden zátah odřídit dalších dvě stě čtyřicet?
Pak ale začnu balit a shánět ubytování.

Sobota, 7.7.2018
,,Já přijdu do pekla…“ povzdechnu si u společného posezení  s rodinou v restauraci v Harrachově.
,,A proč, babi?“ vzbudím touto větou Emin zájem.
,,Protože nedbám na zdravou stravu a dneska jím samé dobroty, které bych neměla“.
,,A babi, to je to peklo, jak jsou tam ty čerti?“
,,Jojo, to je to samé peklo, Emičko,“ odpovím.
,,Tak tam nechoď!“ poručí rázně Ema.
,,A proč ne?“ ptám se.
,,Protože nechci abys tam šla. Kdyžtak tam jenom nakoukni, ale nechoď tam. 
Protože když tam půjdeš, tak už se nebudeš moct vrátit.“
No právě…

Neděle, 8.7.2018
Kdo ve středu říkal, že tento prodloužený víkend se žádný výlet nekoná…?¨


Abych nezapomněla…
Vodopád na dohled, duše klid nachází,
mumlám si s Mumlavou a nic mi neschází.
Překonám kameny, překonám schody,
jen lidí je zde víc, než-li je vody.


pondělí 2. července 2018

U Blondýny, chrrr grrr a budou švestky

Pondělí, 25.6.2018
Někdy se stanou věci, které nás velmi překvapí.
A většinou přijdou naprosto nečekaně.
No kolikrát za život se vám stane, že vás někdo požádá o rozhovor?
Mě se to teda ještě nestalo. Nyní mám v tomto směru své poprvé.
Proto neváhám a souhlasím, taky hlavně proto, že mě požádal člověk, kterému věřím, že to udělá dobře.
A udělal.
Děkuju za tu příležitost, mé ego se na chvíli zase povzneslo trochu výš, a navíc mě to moc bavilo. Bylo mi ctí, ocitnout se na blogu U Blondýny!

Úterý, 26.6.2018
Když dnes odcházím z nemocnice a táta mě doprovází ke dveřím oddělení, z ambulance vyjde lékař. V duchu se usměji nad tím, jak lehce zkomolí taťkovo jméno, když ho osloví. Je velmi milý a vysvětluje, že tatínka potřebuje jenom na chvíli, a pak mě bude moci zase doprovodit. Na tom doktorovi můžu oči nechat. A vůbec mě nenapadne, že bych mu zakázala mého otce léčit. 
Jenom proto, že je to černoch.
Zrovna o tom totiž čtu ve Velkých maličkostech.
Tohle setkání je opravdu dobře načasované.
Náhody prostě neexistují.

Středa, 27.6.2018
,,Babi, a víš, že se v moži dělají vlny?“ ptá se mě Ema.
,,A víš, že u može je dovolená?“ nečeká na odpověď.
Tázavě se na ní podívám a přemýšlím, proč mluví o moři, když vím, že k němu s rodiči letos nejedou.
,,No fakt,“ pokračuje. ,, Takovýhle.“ A pohybem od sebe naznačí oběma rukama vlnu.
,,A taky to tam hodně cáká. Fakt.“
Tak to vypadá, že rodiče budou muset Emě v těch Krkonoších udělat vlny alespoň v bazénu.

Čtvrtek, 28.6.2018
,,Tebe musí mít Emičko každý rád“, říkám Emě cestou v autě, když mi s maminkou vypráví, jak ji má sestřička u pana doktora ráda.
,,No, to když jsme se ve školce líbali s Matýskem, tak to mě má asi taky rád, babi.“
,,No to určitě“, potvrdím Emičce její hypotézu.
,,Ale s kým se bude Matýsek teď líbat, když už nechodíš do školky?“ ptám se netaktně.
,,Čeba s Lauro,“ odpoví s klidem Ema. ,,Ale babi, on mi žíkal, že se s ní bude líbat jenom někdy. Čeba v neděli, ve čtvrtek a v pátek. Ale babi nesměj se. Fakt! To není k smíchu. A mami, ty taky. To fakt není k smíchu“.
Zlobí se Ema, když se s dcerou smějeme tak, až v autě nadskakujeme na sedadlech.

Pátek, 29.6.2018
Proč je někdy nálada na bodu mrazu, i když venku svítí slunce?
Proč mě nic nebaví a veškerou činnost chci mít co nejdříve za sebou?
Proč se neraduji, že tátu dnes konečně pustili z nemocnice?
Proč skrývám nadšení, když se manžel vrací po týdnu domů?
Proč mi neudělá radost ani ta pistáciová zmrzlina, kterou si spolu dáme odpoledne v kavárně?
Někdy ty emoce prostě nechtějí ven a zůstávají skryté uvnitř.
Zatracený pátek!

Sobota, 30.6.2018
Ptáci už jsou slyšet, když se ráno budím, ale jinak je všude ještě klid.
Telefon je na nabíječce příliš daleko na to, abych byla schopná rozespalá vstát a podívat se, kolik je vlastně hodin.
,,Kolik je hodin?“ špitnu a ani nedoufám, že můj muž odpoví.
Líně vytáhne ruku z pod polštáře a podívá se na hodinky: ,,Pět a čtyři minuty“, řekne a ve stejné vteřině se ozve: ,,Chrrrr grrrr, chrrr grrr…“
,Tak tohle mu fakt závidím,‘ pomyslím si a hrabu se z postele, protože vím, že já už stejně neusnu.

Neděle, 1.7.2018
Sadař ze mě asi nikdy nebude. Ale ta švestka, kterou jsme sázely ještě s mamkou před čtyřmi lety, protože toužila po tom, mít ji na zahradě, má letos poprvé konečně plody.
Máma by měla radost.


Abych nezapomněla…,
že je potřeba plnit si své touhy hned.

pondělí 25. června 2018

Módní šaty, první letní den a alou do práce!


Pondělí, 18.6.2018
,,Babičko, já mám nový, bílý šaty. A jsou úplně dlouhý“, chlubí se dnes Ema, když mi dopoledne s maminkou a Anežkou přivezou domů nákup.
,,No nepovídej…a ukážeš mi je?“ hořím zvědavostí.
,,Ukážu. Ale počkej“, napíná Ema. ,,Zůstaň tady v obýváku a já si je oblíknu v pšedsíni. Protože ty šaty nemůžeš hned vidět. Ty jsou totiž módní.“

Úterý, 19.6.2018
Možná jsem nevěděla, že slepýš není had.
Stejně tak nevím, jestli levandule, která mi vykvetla na balkoně je lékařská, zubatá, širokolistá, či úplně jiná.
Pro mě je důležité, že mám radost z každého jejího květu, že když se o ní otřu, jemně zavoní, že pobyt na balkoně je pro mě díky ní zase o něco příjemnější.
Tak proč bych se vzkazem na instagramu u příspěvku se slepýšem, který mě nabádá k zopakování biologie, měla zabývat. Moje fascinace slepýšem přece teď neztratí na síle proto, že vím, že je to ještěrka…

Středa, 20.6.2018
Každé ráno mě vodil do školky, protože maminka musela pracovat.
Když mi česal culíky a dával mi na ně gumičky s beruškami, příšerně to tahalo.
Byl to on, kdo ke mně v noci vstával, když jsem měla angínu a podával mi antibiotika.
On rozhodl, že ze mě bude strojař a vrátil mě na zem, když jsem se ocitla na rozcestí v lásce.
Ještě nevím, jak to udělám, ale vím, že teď on potřebuje pomoc ode mě.
Nějak to zvládneme, tati!

Čtvrtek, 21.6.2018
Zatímco já již čtrnáctý den nedělám díky nemoci téměř nic, zahrada se má čile k světu. Netřesky sice na květ teprve nasazují, ale cuketa již kvete naplno. Letničky se rozrostly tak, že svými květy zaplnily celou nádobu a gazánie se v poledne vyhřívá na slunci, aby se večer zase uzavřela do sebe. Rajčata své plody pomalu dovádějí k dokonalosti.
Můj květ, na který jsem měla úspěšně nasazeno, opadal s předepsáním antibiotik a jediné, co mi viditelně roste je břicho a chlupy na nohou. Vyhřívat na slunci se díky lékům nemohu, zato uzavřená do sebe jsem celý den. Mé plody práce jsem místo k dokonalosti dovedla ke stagnaci.
A to je dneska první letní den!

Pátek, 22.6.2018
Alou do práce, ty nemakačenko!
Co na tom, že ještě občas kašleš, co na tom, že hlas přeskakuje…
Systém říká, že jsi zdravá! Patnáct dnů neschopnosti ti musí stačit!
Neprotestuji.
Těším se do práce, těším se na svůj starý režim, těším se ven ze zajetí čtyř stěn.
A doléčit…se budu muset za pochodu.

Sobota, 23.6.2018
,,Dobrý den.“
,,Dobrý den“.
,,Dobrý den.“
,,Jé, dobrý den, jak se máte?“
Konečně mezi lidmi.

Neděle, 24.6.2018
Nesrozumitelné mumlání se ozve hned, jak otevřu dveře z bytu na chodbu.
U vchodových dveří sedí soused a podivně se kymácí.
Když mě uvidí, pozdraví. Jazyk se mu ale v puse sotva převaluje.
,,Co tady děláš, Láďo?“ ptám se . ,,Proč nejdeš domu?“
,,Já bych šššel, ale mě neunesssou nohy…a ty schody tady…“ odpoví a máchne rukou směrem ke schodům.
,,No protože seš ožralej jako prase.“ Rozčílím se. ,,Že se na to už nevykašleš, podívej se, jakej vedeš život? Vždyť ty jsi ožralej každej den!“
,,Prrrromiň, Henrieto“. Procedí mezi zuby a zakymácí se.
,,Jdi domů, tady nemůžeš sedět, chodí tu děti.“ poroučím.
,,Já bych šel“, opakuje. ,,Ale…mě neunesssou…nohy. Dyť se podívej…jak sem hubenej“, plácne se do stehen a podívá se na kostnaté nohy, které mu od kotníků vyčnívají z pomočených kalhot.


Abych nezapomněla…,
když potřebujete dojít z hospody domů, nezáleží na tom, kolik alkoholu máte v krvi, ale na tom, jak silné máte nohy.

středa 20. června 2018

Hana

Alena Mornštajnová

,,Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení.
A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. 
Jenže co když je přesto nevinen? 
Co když je to jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?“

Některou knihu dočtete, odložíte a sáhnete po další. Některou ale nějak odložit nejde. Listujete v ní a v myšlenkách se vracíte k těm kapitolám, stránkám, větám i slovům, které vám v minulých dnech či týdnech dělaly společnost. 
A taková je Hana.
Je zvláštní, jak po přečtení této knihy nenacházím slova. Tak ráda bych napsala, jak moc se mi Hana líbila, tak ráda bych napsala, co ve mně zanechala. Žádná věta ale není tou správnou, která by to přesně vystihla. Škrtám, opravuji, až nakonec recenzi na Hanu odkládám na neurčito. Vracím se k ní až za bezmála dva měsíce po přečtení.

,,O minulosti musíme vědět co nejvíc, abychom neopakovali stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí, zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout kupředu.“

Knížka začíná poválečným příběhem dívky Miry, kdy jsou všechny rány války ještě čerstvé a teprve se začínají hojit. Jenomže to ještě nikdo z Miryiny rodiny netuší, že další rána, která poznamená jejich životy, má ještě přijít…Shodou neuvěřitelných okolností je Mira vytržena z rodiny a nepřipravená na život bez ní, se ocitá ve společnosti své podivínské tety Hany. Hany samotářky, Hany nepřátelské, Hany, žijící ve strachu, nenávisti a výčitkách.
Hana je možná jedním příběhem z mnoha. Přesto je to příběh, který nabízí pohled na dobu druhé světové války i trochu jinýma očima. Očima židovské rodiny, židovské komunity. Té, která byla před druhou světovou válkou nedílnou a samozřejmou součástí celé společnosti, a která se téměř ze dne na den ocitá na jejím okraji. Nenávist podněcovaná ze strany Hitlera se šíří českými městy. Zbabělí mají strach a židům se vyhýbají, podlí je začínají udávat. Partnerství s rozdílnou vírou se rozpadají, strach je najednou silnější než láska.
Je to lidská chyba, selhání nebo jen zoufalý čin zoufalého člověka, který pošle celou rodinu do koncentračního tábora? Je možné i po válce žít s vědomím fatální chyby která dopadla na celou rodinu? A je to opravdu vina jednoho člověka?

,,Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“


 Abych nezapomněla…,
že knížka nemusí mít nálepku světový bestseller, aby vzala za srdce.

pondělí 18. června 2018

Mezi čtyřmi stěnami, píp, píp a nevydařený Den otců


Pondělí, 11.6.2018
,,Já vím, že se antibiotikům raději vyhýbáte, ale obávám se, že vám je tentokrát budu muset předepsat,“ oznamuje mi obvodní lékařka, když ji po čtyřech dnech vlastní neúspěšné přírodní léčby navštěvuji.
,,Vždyť vy již několik dní vůbec nemluvíte, to by mohlo zanechat na hlasivkách následky,“ pokračuje nekompromisně a mě je jasné, že ode dneška budu minimálně na týden uvězněná mezi čtyřmi stěnami.

Úterý, 12.6.2018
Její pohyb je tak uklidňující.
Sem a tam, jednou pomaleji, podruhé rychle.
Zavlní se ve větru a pak na chvíli zůstane stát.
Pozoruji ten ladný pohyb záclony a přemýšlím o tom, jak ten čas, který jsem doteď nemohla dohonit, najednou nehraje žádnou roli.

Středa, 13.6.2018
Jednoho dne předtím, než měla začít škola, mě máma vzala na večeři. ,,Jsi předurčená dosahovat velkých maličkostí,“ řekla mi. ,,Jak to říkal doktor King.“
Odkazovala na jeden ze svých oblíbených citátů:
Když nemůžete dělat velké věci, dělejte velké maličkosti velkým způsobem.
,,Ale,“ pokračovala, ,,nezapomínej, odkud jsi vyšla.“

Jodi Picoultová, Velké maličkosti.

Čtvrtek, 14.6.2018
Řekla jednou kale kala:
,,Víš, že my jsme jedny z mála
s květy jako trumpeta?“
,,Tak zatroubíme do světa!“
Jenže vy dvě trumpety,
to jsou jenom klevety.
Samý lupen jenom máte,
do květu se nechystáte!“

Pátek, 15.6.2018
,,Došel bys prosím tě pověsit ven to prostěradlo?“ žádám svého muže, když dopere pračka a já se ještě necítím na to, abych to udělala.
,,Jo.“ Odpoví bez nadšení. ,,A jak se to věší? Přehodit přes šňůru?“
Vytáhnu z prádelního koše jeden cíp prostěradla, vezmu ho do ruky a do druhé vezmu ten druhý. Vysvětluji, že oba cípy přikolíkuje ke šňůře a dva protější pověsí na šňůru vedle. Prověšené prostěradlo se tak nezmačká a uschne rychleji, než kdyby bylo jenom přehozené.
Možná mají chlapi problém s tím, zapamatovat si co je cíp.
Možná moje demonstrace nebyla přesná.
Protože to prostěradlo tam visí jako kus hadru.
S cípy kdovíkde.

Sobota, 16.6.201
,,Hele, víš o tom, že ti ty nový hodinky celou noc pípají na ruce?“ ptám se ráno manžela.
,,Vím. Každou hodinu“, odpoví nadšeně.
,,A to nejde vypnout?“ zeptám se s nadějí v hlase.
,,Asi jde, ale já nevím jak,“ přiznává a hned dodá: ,,Tak zase víš, že už jsi spala hodinu, když zapípají. A když si zapamatuješ kolikrát za noc píply, budeš ráno vědět, kolik hodin jsi spala…“
No bezva, to je přesně to, co potřebuju!

Neděle, 17.6.2018
Neměj strach! Neměj strach! Neměj strach!
Můžu si to opakovat třeba stokrát.
Můžu se utěšovat, můžu se na to dívat s nadhledem, můžu to vytěsňovat.
Ale jen to té doby, než padne diagnóza.
Zítra? Pozítří? Za týden?
Tati, dnes je Den otců, dnes tátové nekolabují!


Abych nezapomněla…,
když je člověku mizerně z vlastní nemoci, neznamená to, že se nemůže cítit ještě hůř z nemoci druhého.

středa 13. června 2018

Týdeníky žijí dál


Týdeníky žijí dál! A nejen ty moje, u mě na blogu.
Co na tom, že publikováním článku Když se sejdou týdeníky jsou všechny týdeníky již zveřejněny, akce skončena. Renatu od kaštánku, kterou poznávám díky výzvě Týdeníky pro Henrietu, psaní týdeníků tak chytlo, že mi je každou neděli večer posílá na e-mail dál.
A protože Týdeník Renaty měl u mě na blogu docela velký úspěch, rozhodla jsem se, že dám Renatě s jejím svolením u mne ještě prostor.
Vybírám Renatiny dny, příhody, historky, které mě pobavily nejvíce a prokládám náhodně jejími fotografiemi.
A protože má touha přihrát si svou polívčičku je velká, nedokážu se zdržet drobných komentářů.

Hřejivá koupel
V těchto mrazivých dnech, kdy přicházíme domů s rampouchama u nosu, nám rychle mizí sůl do koupele. A tak jsem vytáhla zásoby sušeného měsíčku, levandule a chrpy. Přidala jemnou a hrubou koupelovou sůl a můžeme se zase blaženě ponořit do voňavé koupele, která uklidní mysl a prohřeje tělo.
,,Miláčku neviděl jsi ty moje čmeláčí podkolenky?“
,,Myslíš ty hrozný antierotický fusekle? Tak ty jsem viděl naposled před týdnem a doufám, že to bylo naposled.“

,,Antierotický fusekle mám taky, a ještě k tomu thermofor, který to jistí. Není nad to mít klid a nohy v teple. Ať si chlapi myslí, co chtějí“


Léčitel
Návštěva léčitele byla sice zajímavá, ale přesvědčit mou mysl o tom, že mne uhranula cizí, již nežijící osoba, a já kvůli tomu trpím na migrény, se mu nepodařilo.
No nic, ještě že mám ty čípky.

,,To já bych mu na špek asi skočila. Věci mezi nebem a zemí mě fascinují o něco víc, než čípek v zadku.“


Sen o knihovně
Helena Vondráčková sní o Vánocích bílých a já sním o tom, že budu mít knihovnu s kavárnou. Nabízím v ní domácí buchty a povídám si s lidmi o tom, jak se jim vypůjčená kniha líbila. Odmalička ráda čtu. Neumím si představit život bez rozečtené knihy. Našlo se pár knih, které mne vyloženě nebavily, ale přesto jsem je dočetla. Neumím odložit nedočtenou knihu. A pak jsou tu ty, u kterých toužím, aby měly ještě pár stránek navíc. Jednou, ještě na základní škole jsem se v knihovně začetla do knihy Lujza a Lotka a nešla jsem domů, dokud jsem jí tam nedočetla. Také miluji návštěvy antikvariátů. Líbí se mi ohmatané knihy, na kterých je vidět, že plní svůj účel. Jsou čteny.
,Jé dobrý den paní Urbanová. Tak co byl vrahem zahradník? Cože, majitelka cukrárny? Dáte si kávičku? A mám tu pro vás schovaný meruňkový chlebíček, co vám posledně tak chutnal.‘
Stando štípni mě - ach jo, pořád ještě ním.

,,Také sním. O tom, že taková knihkavárna existuje. Co třeba takové Book café? Nevím, nevím, asi si ji budeš muset Renato prostě otevřít.“


  
Spalující
Krásný slunečný den se stává ještě krásnějším, jelikož se mi podařilo přemluvit Standu, aby mi zapózoval na fotografii. S výsledkem jsem spokojená. Má přímo spalující pohled. I já cítím, jak taji.

,,Chvíli přemýšlím, jestli je to photoshop nebo skutečnost. Lidi, oni ty noviny fakt zapálili…😊“.


Jak jsem se bála
Sedím na gauči, koukám, jak krásně hoří polena v krbu a nahlas přemýšlím co všechno bych měla udělat. No jo, ale mně se nic z toho nechce. "A co se ti teda chce?"  ptá se Standa. ,,Zachumlat se pod deku a pustit si nějaký film.“
,,Hm, tak to by se mi chtělo taky.“
A tak byl film. Napínavej, strašidelnej.
To jsem se krásně bála.
,,Kam jdeš? Neopouštěj mne já se tady bojím.“
,,Já jdu jen na záchod.“
,,Já jdu s tebou.“
,,Rozsviť!“

,,Příště si radši pusťte Zázračná mláďata na ZOOMu?“😊


Jak se hasí?
Já, mých pět kolegyň a neskutečně ukecaný školitel od hasičů.
Za 15 minut jsme se dozvěděly, že má ženu, syna, ostříhanou jabloň a strašně rád dělá nudle do polévky. Proložil to jedním příběhem z místa požáru, a nakonec přišel s návrhem, že by příští školení mohlo proběhnout v hospodě. Když se za ním zavřely dveře, otočila se na nás jedna z kolegyň s otázkou: ,,A víte někdo jak se vlastně ten hasící přístroj používá?"
,,Nééé!“ odpověděly jsme sborem.
Tak snad to bude na YouTube.

,,Šest ženských. Kdo z chlapů by si rád nepošimral své ego?! Použití hasicího přístroje si natrénujete při požáru.“


Modlitba
Jdeme spát a já říkám Standovi ať se modlí za pěkné počasí na víkend.
Hned se toho chytl a začíná slovy: ,,Dobrý Bože, dej ať má příroda dost vláhy.“ A když ho obviním, že chce, aby  pršelo, dodá: ,,A stihni to do pátku, ať můžem s Rendulí na túru co nám naplánovala, jinak to s ní nevydržím.“

,,Není nad to říct tam nahoru přesné požadavky.“


Jak to Standa řekl básní
ŠPAČEK POSKAKUJE V TRÁVĚ,
SBÍRÁ HMYZ I PONRAVY,
POŘÁD SE MU HONÍ V HLAVĚ,
ABY MĚL DOST POTRAVY.

JEHO DĚTI, TY SE MAJÍ,
ŽEROU SI UŽ OD PLENEK,
RODIČE JIM DOPŘÁVAJÍ,
PLNOU NÁRUČ HOUSENEK.

A JÁ NA NĚJ SMUTNĚ HLEDÍM,
RENDULE NIC NEVAŘÍ,
NA PRDELI TADY SEDÍM,
NECHCE SE MI K OLTÁŘI.

,,No nevím Renčo, nechce se ten Standa z něčeho vyvlíknout?!“



Pivonické skály
Jak se to mohlo stát? Vyrazili jsme na 9km okruh kolem Pivonických skal a nějakou nevysvětlitelnou záhadou jsme skály minuli. Přesto, že jsme nějaký okruh prošli, skály nikde. Pravda trošku jsme sešli z cesty a malinko bloudili lesem, ale aspoň teď víme, že jsou tu lesy plné jelenů. Poznali jsme to podle trusu a vysoko uložené soli. Naše přesvědčení utvrdil i jídelní lístek v Lesovně Žofín, kde jsme si po náročné túře objednali steak z mladého jelena. Standu si jedna návštěvnice spletla s číšníkem a chtěla přinést pivo.
Zvažujeme, jestli nemá začít kasírovat.

,,A polívčička byla...Vrchní prchni na Žofíně"



Kouzelná babička
Stojíme před informační tabulí v Gmündu, když k nám přistoupí nějaká stará paní a začne na nás mluvit německy. Standa jí říká, že německy moc neumíme a ona na to: ,,Tak česky?"
No, ano česky už by to šlo. A ona spustí o tom, jak to bylo všechno po válce hrozné, co vše se dělo špatného. A nakonec řekne: ,,Ale to byla jiná generace za to vy nemůžete".
A odchází.
Ještě chvíli za ní tiše hledíme a málem čekáme, že se nám rozplyne před očima jak v nějaké pohádce.

,,Tak s touhle babčou bych si ráda popovídala. Poslouchala bych ani bych nedutala a měla bych spoustu otázek."


Káč, káč
Už jsme si mysleli, že je to přestalo bavit, ale ne. Včera dopravili myslivci první várku kačenek na rybník pod naší chalupou. Tak nás zase bude ráno budit jejich kejhání. Byli jsme se na ně podívat. Jsou tak krotké, šly nám téměř naproti. Celé léto je tu pravidelně krmí a až přijde září přijdou s flintami, obestoupí rybník a začne palba. Jelikož milé kačeny nechtějí létat, jak jsou přežrané, přivezou loď, vezmou buben a dělají cirkus na rybníku, aby je donutili zvednout se aspoň kousek nad vodu, protože divoké kachny se smí střílet jen pokud jsou ve vzduchu. Taky jíme maso, ale tento způsob lovu nám přijde přeci jen zvláštní až úchylný. A to nemluvím o tom, že nám mnohdy kulky létají přes zahradu, když si nějaká kachna splete směr a vášnivý nimrod je rozhodnut jí sejmout děj se co děj. A další věc je to, že tu díky chovu kachen vymizeli ostatní vodní ptáci, kteří tu dříve bývali v docela pestrém zastoupení.

,,Tak tohle mně neskutečně nadzvedlo ze židle. Takhle se podle mě může chovat opravdu jenom člověk. Bojíme se divoké zvěře, ale měli bychom se bát sami sebe. Opět se potvrzuje rčení, že člověk je jedinou nedokonalostí přírody. Bohužel.“


Abych nezapomněla…,
co všechno se dá zažít za 1 týden, 168 hodin, 1080 minut, 604 899 sekund.

pondělí 11. června 2018

Jako od maminky, další poprvé a tichá domácnost


Pondělí, 4.6.2018
Mohla jsem do těch jahodových knedlíků dát třeba pohankovou mouku. Mohla jsem je místo zakysankou polít jahodovým rozvarem. Ale mně se prostě některé tradiční recepty do zdravé verze předělávat nechce. Ráda si je vychutnám tak, jak je vařily naše maminky nebo babičky. A ovocné knedlíky jsou pro mě stejně jen jednou za rok.
4 střední brambory, 1 kostka tvarohu, 1 vejce, trochu soli a hrubá mouka od oka. Dávám jí co nejméně tak, aby se těsto příliš nelepilo a dobře se s ním pracovalo. Těsto naplním jahodami a pět minut povařím v osolené vodě. Na každý knedlík dám lžičku zakysané smetany, lehce posypu třtinovou šťávou a podávám na talíři po babičce.

Úterý, 5.6.2018
,,Co jsi říkal,“ ptám se po telefonu už po několikáté během hovoru svého muže, kterému je sotva rozumět a evidentně přichází o hlas.
,,Hele, já ti asi napíšu, tohle nemá cenu“, zasípá a položí telefon.
Esemeska přijde o dvě hodiny později: ,,Nějak nemluvím, jdu spát. Dobrou.“
Tak to vypadá, že to jeho nachlazení, kdy prokašlal celou noc přechází do fáze ticha.

Středa, 6.6.2018
,,Dóbrý dén, prosím dva koláče borůvkové a jednu sušenku“, hlásí Emička u pekařova stánku. Spěšně přitom otevírá svou peněženku, aby z ní vyndala padesátikorunu. Pan pekař dává její objednávku do papírového sáčku a ten ukládá do proutěného košíčku, který mu předtím Emča podala.
Na kovovou padesátikorunu jí čtyři koruny vrátí a Ema si je uloží do peněženky.
,,Děkuji. Na shledanou“, řekne, vezme si košíček a pyšně od stánku odchází.
Vždyť je to její první samostatný nákup v životě.

Čtvrtek, 7.6.2018
Možná jsem se mu neměla smát. Možná jsem si měla ty narážky o tiché domácnosti odpustit.
Protože teď to u nás opravdu na tichou domácnost vypadá.
Jsem jak jeden z těch andílků s rukama před pusou.
Nemluvím.
Ještě, že můžu psát.

Pátek, 8.6.2018
,No fajn, tak si vezmu dneska volno a přes víkend se dám dohromady.
Alespoň si dopíšu články, roztřídím fotky a ponořím se do čtení Velkých maličkostí.‘
Říkám si dnes ráno, když se necítím úplně dobře.
Jenomže s teplotou se toho zase až tolik dělat nedá.
Zase ty resty nedoženu.

Sobota, 9.6.2018
,,Baabii…“
,,Ano, Emičko“, sípám do telefonu.
,,My máme bazén.“
,,Vy máte bazén?“ divím se šeptem.
,,Jo. A je hrozně velký.“odpoví Emča s nadšením.
,,No tak paráda, až se uzdravím, tak se k vám přijdu vykoupat, jo?!“navrhuji.
,,Ale babičko, on je opravdu hrozně velký, tam nevlezeš. To tě tam bude muset děda pšendat“.
Ještě, že není ten bazén tak velký, aby si na mě museli zjednat jeřáb…

Neděle, 10.6.2018
,,Tak co, koupal jsi se?“ ptám se muže, když se vrací z chaty.
,,Jasně, dvakrát“, odpoví nadšeně.
,,Já vlastně taky“, řeknu suše. ,,Ve vlastním potu.“



Abych nezapomněla…

Moje milá nemoci,
vím i bez tvojí pomoci,
že je toho na mě moc.
Kdo se tě prosil o pomoc?!


pondělí 4. června 2018

Dobré místo, policajty do školky a ráno jako zkyslý mlíko.


Pondělí, 28.5.2018
Brno.
Brno?
Mžourám na displej telefonu, čtu esemesku od manžela a zjišťuji, že je půl šesté ráno.
Já se teprve hrabu z postele a on už ujel sto osmdesát kilometrů?
V kolik hodin proboha vstával?

Úterý, 29.5.2018
Dnes zjišťuji, že prozrazení mého receptu sousedovi na úspěšné pěstování rajčat, mu bylo patrně málo. Je přesvědčen o tom, že jádro pudla bude v místě. Ač nebydlí u nás v domě, ale v tom sousedním, neváhá svoje sazenice rajčat i s barely přemístit k našemu domu vedle těch mých. Co na tom, že musí dvakrát denně chodit s konví dobrých padesát metrů.
Dobré místo je přece potřeba něčím vykoupit.

Středa, 30.5.2018
,,Maminko, já mám teplotu“ oznámí dnes ráno Ema mamince a rozhodně dodává: ,,Takže nemůžu jít do školky.“
Třicet sedm pět hovoří za vše, a tak Emička zůstává doma.
Záhada, kterou se zdá být fakt, že teplota i bez léků klesne do půl hodiny po tom, co se rozhodne, že se školka nekoná, se vyřeší během dne. Emička vypráví mamince, jak včera paní učitelka říkala, že zavolá do školky policajty. Musí totiž vyšetřit, kdo nacákal vodu na podlahu v umývárně, když se nikdo z dětí nechce přiznat.
A ta naše holka, která si ví vždy a se vším rady, se z obavy z policejního vyšetřování sesypala tak, že dostala teplotu. A to ani tu podlahu nepocákala.
Myslím, že by asi paní učitelka měla přehodnotit svoje výchovné metody.

Čtvrtek, 31.5.2018
Na ten slastný pocit se chci nejprve připravit.
Proto si ji napřed dobře prohlédnu a než ji vložím do úst, čichnu si.
Voní létem, sluncem, čerstvostí.
Když ji konečně stisknu mezi zuby, její šťáva mi zaplavuje celá ústa.
Okamžitě se dostavuje pocit blaha.
Cítím příval energie a nezaměnitelnou, opravdovou chuť.
A rázem jedna nestačí.
Chci další.
Jahody.

Pátek, 1.6.2018
Od té doby, co jsem mu řekla, že děda byl na chatě a říkal, že na dně bazénu je usazený nazelenalý kal, není s ním řeč.
,,Nezajedeme si na rychlý kafe do naší kavárny?“ snažím se ho rozptýlit cestou na chatu.
,,Ne! Teď ne! Napřed musím dát dohromady ten bazén!“ odmítne rezolutně a uzavře se zpět do svého světa bazénového alchymisty.

Sobota, 2.6.2018 
Na datum spotřeby se můj muž podívá až po tom, co si to mléko nalije do ranní kávy: ,,Hmm, 27.5.2018,“ řekne s úšklebkem ve tváři.
Sáhnu po hrnku, že kontaminovanou kávu vyliji a uvařím mu novou, ale on je rychlejší a ochutnává: ,,Tomu nic není“, konstatuje a pro jistotu očichává ještě krabici s mlékem. ,,Čuchni si“, přistrčí mi ji pod nos.
,,Nic očuchávat nebudu“, odvrátím se. ,,Vidím na tom kafi, že to mlíko je sražený. Uvařím ti nový kafe.“ říkám nekompromisně, seberu hrneček ze stolu a kafe vyliji do dřezu. 
On naštvaně lije zbytek mléka z krabice do záchodu. 
Jeho poznámka o tom, že kdyby mlčel, měl by klid a kafe, je sotva slyšitelná.
Naštěstí.

Neděle, 3.6.2018
V bazénu je voda čiročirá, mléko v lednic nekysne.
Dnes bude krásný den.


Abych nezapomněla…
lepší zkyslý mlíko v kafi, než zkyslý úsměv na tváři.

středa 30. května 2018

Prčice 2018


   Dlouhou dobu si nechci připustit, že bych letos do Prčic nešla. 
Ale stále častější otázky mého muže: ,,Prosím tě, kam ty chceš s těmi tvými zády jít,“ mě přimějí se nad svými neustávajícími problémy zamyslet. Čtrnáct dnů před konáním pochodu tedy píšu kamarádce, se kterou každoročně do Prčic pochoduji, že je tady možnost, že záda nedám dohromady a ona půjde sama. Její optimismus a víra, že to tak nebude mi připomíná, jak ona šla jednou i s vyvrtnutým kotníkem a společně se tomu zasmějeme.
Týden před Prčicemi tak vyhrabu ze dna šuplete dávno zapomenutou cvičební pomůcku a na poslední chvíli se snažím bolesti zad a nohy eliminovat cvičením. Mé odhodlání je velké a neodrazuje mě ani manžel, který nad mým úsilím jen kroutí hlavou.
   V předvečer pochodu ten batoh nakonec balím a druhý den, v sedm hodin ráno stojím ve frontě na startu. Janu připravuji na to, že tempo bude z mé strany letos o poznání pomalejší, ale těším se jak malá holka. A protože jde s námi ještě třináctiletá Elli, která je na prčickém pochodu úplný nováček, doufám, že já nebudu jediná brzda našeho tříčlenného týmu.


   Jenomže ten pochod mi i přes počáteční bolesti neskutečně sednul. Dokonce víc, než minulý rok, kdy jsem již od rána věděla, že nejsem ve formě.
Tentokrát neztrácíme čas ani kvůli mně, ani kvůli Ellence, která s námi statečně a s dobrou náladou šlape bez přestávky patnáct kilometrů. Na hradě Borotín se stavíme pro razítko, vysypat kamínky z bot a jdeme dál. 


   První moje krize přichází každý rok na stejném místě, přesně po osmnácti kilometrech. Až si říkám, jestli to nebude v hlavě. Každopádně ji překonávám dobré dva kilometry.


   Jedinou delší zastávku máme v Červeném Újezdu, kde posvačíme a chvíli si odpočineme. Větší část trasy máme za sebou, přesto ten poslední, šesti kilometrový úsek je nekonečný. Těším se do cíle, kam úspěšně dorazíme deset minut po jedné hodině odpoledne.



   Naše tipy na barvu botičky ani jedné z nás nevyšly. Nedostáváme ani bílou, kterou tipuje Jana, ani modrou, kterou chce Ellenka, ani tyrkysovou, po které toužím já. Ta barva je taková…divně hnědá. Ale je to Elenky první, moje čtvrtá a Jany čtyřiadvacátá! prčická trofej.


Abych nezapomněla...
,,Turista vidí, co vidět chtěl."
Gilbert Keith Chesterton


pondělí 28. května 2018

Óda na časy minulé, letadlem do ZOO a ,,Je mi šoufl!"


Pondělí, 21.5.2018
Když se probírám historií mého instagramu, narážím na nedávný příspěvek, který vznikl jedno sobotní ráno, hned po probuzení.

Když mě ráno budí ptáci,
a kokrhání se v dáli ztrácí,
představím si světnici,
jak ležím ráno na peci.
Pod duchnou peřím vycpanou
a moje nohy nevstanou
dřív, než zavoní koláče.
A babička nalije z krajáče,
čerstvé mléko od krávy,
s rukama zelenými od trávy,
jak trhala králíkům jetele
a zpívala u toho vesele.
Když mě ráno budí ptáci,
a noční sny se rázem ztrácí,
sním své sny už bdělá.
Vrátit v čase bych se chtěla.

Úterý, 22.5.2018
,,Tak jsem dneska četla tvůj týdeník“, říká mi večer moje dcera, když jí přivedu domů Emu.
,,No a co mu říkáš? Líbil se ti?“ ptám se.
,,No, docela nuda ti musím říct. Proč tam není Emička?“
,,Třeba proto, že byla nemocná a celý týden jsem ji neviděla?“ bráním se.
,,No dobře. A co dneska? Říkala ti něco vtipnýho?“ vyzvídá dál.
,,Jo. Že jsi jí slíbila, že poletíte letadlem do ZOO. A že když jí byli tři, tak jsi jí to zakázala, ale teď, že už letět může“, odpovím.
Dcera se s otázkou v očích podívá na Emu, která je rozhovoru přítomná.
Ema dá hlavičku na stranu, pokrčí rameny a prosebně řekne: ,,Mamiii, poletímeee…“

Středa, 23.5.2018
Zažívám to znovu a znovu.
Středeční ráno nasedám k dceři do auta s proutěným košem, který chci na farmářském trhu naplnit zeleninou.
Středeční ráno, kdy na zadním sedadle auta žvatlá dítě, snaží se nám vmísit do hovoru, vyžaduje pozornost.
Ještě nedávno to byla Ema, kterou jsme na náměstí posadily do kočárku a projížděly tržištěm.
Dnes je to Anežka, kdo Emu vystřídal.
Protože ono TO NEDÁVNO, je už tři a půl roku. 

Čtvrtek, 24.5.2018
Je mi opravdu líto člověka, který napíše takový e-mail.
Text plný hořkosti, nespokojenosti, zloby a nenávisti.
Slova jako zhnusen, šmejd a hovno, nechybí.
Negativní energie na mě z monitoru číhá, ale i když je to dnes to první, co musím v práci vyřídit, den si zkazit nenechám.
Vysvětluji, radím, vyhovuji.
I když o to možná ani pisateli nejde…

Pátek, 25.5.2018
Ptáčky mám opravdu hrozně ráda.
Baví mě je pozorovat a miluju jejich zpěv.
V zimě jim sypu do krmítka, přes léto plním pítko vodou.
Když mi na zahradě rozhrabou mulčovací kůru, nezlobím se.
Ale žrát jahody mi nebudou!

Sobota, 26.5.2018
Přijela pouť.
Podvečerní atrakce svítí do dálky, hudba duní náměstím.
Šestiletá Amálka po absolvování jízdy na labutích a řádění ve skákacím hradu trvá na tom, že půjde na velký řetězák.
Z jízdy je nadšená, mává, směje se.
,,A máme tady prodloženouuu jízduuuu“, ozývá se z tlampače a my pozorujeme, jak Amálčin úsměv tuhne na tváři.
Snažíme se jí zdola povzbudit, ale ona na nás po několika kolech navíc, volá: ,,Už je to dlouuuhýýý!“
Objede další kolo a znovu se ozve: ,,Už je to dlouuuhýýý!“
Bezradně na ní koukáme, povzbuzujeme, ale při dalším kole Amálka přitvrdí a křičí: ,,Je mi šoufl! 
Je mi šoufl!“
To už ztuhne úsměv i nám dole, a já přemýšlím, jestli to to děcko ustojí nebo jestli hodí šavli.
Nakonec to statečně zvládá, a když se její nohy konečně potkají se zemí, pořád dokola nám opakuje: ,,Mně se kroutí hlava. Mně se kroutí hlava…“
Tak mám takový pocit, že na řetězák už ji nikdo nedostane.

Neděle, 27.5.2018
,,Jauuu!“ vykřiknu, když mi můj muž nedopatřením, zato důkladně šlápne na nohu.
Chytím se za palec, který to v sandálech odnesl nejvíc a poskakuji na místě.
Ema se na dědu podívá a říká: ,,Ale dědo, to se musíš babičce omluvit! Žekni jí promiň a pohlaď jí!“

Abych nezapomněla…,
že bych si nechala šlápnout ještě na druhou nohu...


pondělí 21. května 2018

V království bez krále, po roce do Prčic a zbytečná otázka


Pondělí, 14.5.2018
Dívka v ledu nakonec rozmrzá, stejně jako moje prvotní zklamání, které ale bohužel trvá více jak do poloviny knihy. Tání přináší rychlý spád i napětí, ale stejně rychlé je i odhalení vraha.
A co mi na této knížce asi vadí nejvíce? Absence ,,wow" efektu a to, že mi autor neposkytl více prostoru pro moji fantazii o vrahovi.
Každopádně bych ráda poznala člověka, který rozhoduje o tom, která kniha bude mít nálepku světový bestseller. Protože mi připadá, že ji má každá tuctová detektivka.

Úterý, 15.5.2018
Miluju zpěv ptáků.
Jsem blahem bez sebe, když každé ráno procitám za jemného štěbetání drobného ptactva.
Někdy jsem vzhůru dřív než oni a zaposlouchám se do ticha.
Ještě spí, ještě je brzy. A znovu usínám, abych o hodinu, o dvě později ten koncert zaslechla.
Kdo ale krucinál vypustil do sousední zahrady toho ptáka, který dvěma střídajícími se pronikavými, vysokými tóny, ruší naši ranní ptačí idylku?

Středa, 16.5.2018
Letos je to přesně o měsíc dříve než loni.
Trhám květy černého bezu na kosmatici, kterou dělávala moje babička.
Tenkrát jsem se děsně divila, proč obaluje kytky v těstě a ani mě nenapadlo je ochutnat.
Dneska nedokážu odolat a každý rok ty kytky obaluji také.

Čtvrtek, 17.5.2018
Jsi pryč pár dnů a už mi chybíš.
Tak zoufale, že se mi s tvým odchodem snad zastavila krev v žilách.
Víš, že bez tebe mi klesá produktivita práce, že mě nic nebaví a ztrácím energii?
Týden bez tebe a připadám si jak v království bez krále.
Kdybys alespoň na chvíli vykouklo a pošimralo mě svými paprsky.
Aktivovalo mé mozkové buňky a rozproudilo krev.
Je potřeba sesadit nicotu a začít opět vládnout, slunce moje!

Pátek, 18.5.2018
I když to několik týdnů vypadá, že díky mým problémům se zády se letošní ročník pochodu Praha – Prčice bude konat beze mne, dnes večer balím batoh i mé nejlepší a nejpohodlnější turistické boty.
Když jsem si je před dvěma roky kupovala do Vysokých Tater, netušila jsem, že investice tři a půl tácu, kterou jsem zpočátku vzdorovala zaplatit, se mi bohatě vrátí.
Polovina dovolené v Tatrách nám totiž propršela, ale já, ač jsem se brodila vodou, nohy měla v suchu. Zítra jdou se mnou tyhle moje holky podruhé do Prčic.
Tak snad v nich ty moje nohy došlapou až do cíle.

Sobota, 19.5.2018
Málokteré ráno v roce plánuji tak dlouho dopředu.
Málokteré ráno je tolik plné očekávání a nadšení.
To dnešní mě konečně po tolika dnech bez slunce, nabíjí.
Při pomyšlení na to, jak si prověřím své síly, odhodlání a pevnou vůli při třiceti kilometrovém pochodu do Prčic, nemohu dospat.
První krize přichází každý rok na stejném místě, přesně po osmnácti kilometrech.
Až si říkám, jestli to není jenom v hlavě.
Dobré dva kilometry jdu s vypětím sil.
Druhá krize na mne doléhá šest kilometrů před Prčicemi, ale tu překonávám až v cíli.
Cestou mě nabíjí příroda, kterou procházíme, nádherné výhledy do kraje a dvě skvělé spoluturistky s dobrou náladou.
S dobrými parťáky totiž dojdete do cíle vždycky snáz.

Neděle, 20.5.2018
,,Jakým zážitkem bys mě překvapil ty, kdybys měl takovou možnost?“ ptám se mého muže, když zahlédnu na obrazovce jak v jednom pořadu soutěžící překvapují nějakým zážitkem své blízké.
,,Tebe?!“ říká bez rozmyšlení. ,,Tím, že bych tě vzal do nějakýho velkýho zahradnictví a mohla bys to tam celý vyplejt.“
,,To jako vážně?“ ptám se překvapěně. ,,A jak jsi přišel na to, že to dělám ráda?“
,,Prosímtě, to byl jenom žert“, odpoví, svou pozornost obrátí zpět k televizi, ale vzápětí dodá: ,,Ale jestli chceš, můžu ti to klidně někde domluvit“.
Tak teď vůbec nevím, co jsem vlastně na svou otázku čekala původně za odpověď.


Abych nezapomněla…,
pokud nevíš, za co být vděčný, nahmatej si puls.