NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

sobota 29. října 2016

V lese

Manželovu zraněnou ruku už nebaví jen tak ležet na gauči a poslouchat tenisové hekání Dominiky Cibulkové na turnaji mistryň. Tak jsme se rozhodli, že ruku vyneseme někam na vzduch. Na nějakou turistickou akci to zatím nevypadá, ale menší procházku po lese by mohla zvládnout. Pro jistotu si s sebou beru houbařský košík, co kdyby náhodou…
Z vyhřátého bytu to máme na kraj lesa volnou vycházkovou chůzí, necelých deset minut. No není to nádhera?!


Les voní jehličím a spadaným listím. I přesto, že je v lese poměrně vlhko, zatím nevidím nic, co by se podobalo jedlým houbám. Když míjím drobné houbičky se žlutooranžovými hlavičkami, napadá mě, že jestli kolem nich půjde můj muž, určitě je sebere a vítězoslavně mi je přinese s tím, že jsou to lišky. 



Zrovna se shýbám, abych v mechu vyfotila muchomůrku, když se opodál ozve:
,,Pojď sem, jsou tady lišky!“
Málem smíchy upustím mobil.
,,Nejsou!“, volám na něj.
,,Ne?“, ujišťuje se a já už jen zavrtím hlavou.
Chvíli přemýšlím o tom, že kdyby se někdy lišky naučil opravdu poznávat, asi by mi tento rituál při našem společném houbaření chyběl.

Nakonec přece jen pár modráků nacházíme, takže bude i smaženice.

Do korun stromů

Ta, kvůli které to dnes je

Podzimní výzdoba z darů lesa

Abych nezapomněla…,
že lišky mohou mít různou podobu, ale nesmím si z nich udělat smaženici.

pátek 28. října 2016

Srnec

zdroj: Pinterest

Když v lese přelézáme přes dřevěný plot, netuším, že vcházíme do šumavské obory, kam je vstup přísně zakázán. S proutěným košíčkem a houbařským nožíkem následuji svoje rodiče po lesních cestách a skrz nízké mlází, a hledám houby. Ten den, na tomto místě, v tomto houbařském ráji ale houby nerostou. Je mi asi dvanáct a jsem otrávená. Oddělím se od skupinky rodičů a jdu napřed, do mírného kopce. Sednu si na pařez a čekám, až mě ostatní dojdou. Když jsou na dohled, zvednu se, a otočím se proti kopci. Než mi ztuhne celé tělo, uvidím ty obrovské tmavé oči, které na mě hledí skrz mlází. Nehýbu se, abych mladého srnečka nevyplašila. Byla bych ochotná tam stát třeba hodinu a dívat se na něj. On ale udělal krok směrem ke mně. Moje fascinace z blízkosti divokého zvířete se mění v neskutečný údiv. Odvážím se tedy pomaloučku natáhnout ruku směrem ke zvířeti. Bojím se, že ho vylekám a jediným pohybem mi zmizí v mlází. On však natahuje krk směrem ke mě. Nedýchám, a nejspíš se mi zastavilo i srdce. Srneček udělal další krok. A další…, až se moje ruka dotkla jeho nozder. Dýchat začnu, až když ho hladím po hlavě, po krku i zádech. Prožívám zázrak, o který se chci podělit s rodiči a ohlížím se po nich. Stojí nedaleko a pozorují nás, stejně udivení a fascinovaní, jako jsem já. Mladý srnec nás ještě chvíli následuje na zpáteční cestě z lesa a já se k němu ještě několikrát vracím a hladím ho. Potom potichu zmizí mezi stromy.
Pocity ze zázraku mě neopouští ani ve chvíli, kdy nás z obory vyvádí hajný. 
Později se od místních obyvatel šumavské vísky, kde trávíme dovolenou dozvídáme, že srneček je ochočený. Tento rok ho s rodiči vidíme ještě několikrát na mýtině pod lesem. Ale již jenom na dálku, ze silnice, když projíždíme kolem. Hledám ho potom každý rok, když se sem v létě vracíme, ale již ho nikdy nespatřím. Zázrak z nečekaného setkání byl jedinečný a tak to zůstalo.

Abych nezapomněla…,
že prožité zázraky si má člověk hýčkat po celý život.

úterý 25. října 2016

Po vískách jihočeských

Moje nohy už dlouho volají po turistice a tak se chopím příležitosti. Rodina jede ke známým do Hlasiva pro kapra z výlovu. Podniknu tedy výšlap po jihočeských vískách a půjdu tam pěšky.
Když jsem zhruba před rokem začínala s turistikou, chodila jsem sama. Moc jsem si to užívala.
Jenom já, moje nohy a příroda. Pak jsem ale šla s kamarádkou Prčice, Vysoké Tatry, Javorovou skálu a Český Ráj s manželem a zjistila jsem, že mít dobrého parťáka taky vůbec není špatné. Dnes, a ještě asi dlouhou dobu si ale budu muset opět vystačit sama. Pro manžela, který je po těžkém úrazu ruky je turistika na několik měsíců zapovězena.

Vyrážím hned po obědě, mám před sebou patnáct kilometrů.
Je nádherné počasí a překvapuje mě, že nepotkávám žádné turisty ani cyklisty. Nejspíš jsou všichni na nějakých atraktivnějších turistických místech. Tady totiž nejsou cestou žádné stánky s občerstvením, žádné turistické zastávky, hrad ani zámek. Tady je jenom příroda a kouzlo jihočeských vesnic.


Rozhlížím se po okolí a obdivuji krásy podzimní přírody, když na mě zatroubí modrá Škoda Felicie. Když se ohlížím, vidím, jak starší, šedivý řidič mává a starý, vypelichaný pes uvnitř štěká. Neznám ani jednoho z nich, přesto zvedám ruku k pozdravu. Náhle Felicie přejíždí do protisměru a zase prudce na svou polovinu vozovky. Pán si nejspíš uvědomuje, že nejsem ta, za kterou mě považoval, přidává plyn a odjíždí.


V jihočeských vesničkách, kterými tuto říjnovou neděli procházím, potkávám několik lidiček. Podivného pána ve vytahaných teplácích, venčícího svého nehezkého psa, stařečka, nahánějícího za plotem slepici, maminku s malým synkem, tlačící jízdní kolo a babičku s vnučkou, jdoucí po silnici od vesnice k vesnici. Všechny je pozdravím. I když je neznám, přijde mi to samozřejmé. A všichni mi úplně samozřejmě odpoví. Dívenka, která jde se svou babičkou, mě dokonce zdraví už na dálku jako první. Mám z toho obyčejnou radost.


Mám radost vlastně ze všeho.
Starosti v tuto chvíli neexistují.
Blížím se k cíli a obdivuji ten výhled do okolí, který je na úplně obyčejném místě mezi vesnicemi. Vsadím se, že si ho lidi, kteří tady žijí, ani neuvědomují.
Ale mě teď dělá radost.
Užívám si ten okamžik.

Užívám si TEĎ!


Abych nezapomněla...,
že lék na všechny bolesti mám v nohách.


pondělí 24. října 2016

Je to i můj život

Je to i můj život, Jodi Picoultová

zdroj: Databáze knih
Po přečtení knihy Čas odejít, chci více Jodi Picoultové.
Nad knihou Je to i můj život z počátku váhám, protože se mi dostává do ruky zrovna v době, kdy nejsem naladěna na téma nemoci. Nakonec ji beru a říkám si, že když to nepůjde, odložím ji.
Kupodivu to jde, a velice dobře. Pravda, je to těžké a kontroverzní téma, ale příběh je velmi čtivý. Rodina, která se potýká se smrtelnou nemocí své dcery Kate a druhou dceru Annu, která byla počata proto, aby Kate darovala svou krev, kostní dřeň a případně i orgány, využívá pro její záchranu.
Než se ovšem jedenáctiletá Anna vzepře a najde si právníka.
Hodlá se totiž soudit se svou rodinou o svůj svobodný život bez lékařů, nemocnic a vyšetření.
Příběh začne rozkrývat psychologické povahy všech postav příběhu. Vystřídají se ve mně snad všechny pocity a emoce. Největší problém mám s matkou obou sester. Tak strašně jí chci rozumět, ale moje pocity jsou v souvislosti s její postavu rozporuplné. 
Za každou cenu chce zachránit své nemocné dítě. 
I za cenu toho, že druhé dítě nutí k utrpení. 
Ale co já vím, co všechno v takové situaci dokáže matka udělat?
Ještě nikdy jsem z žádné knihy nebyla tak bezradná. Nevím, kdo je tady ten špatný, nevím, komu mám ,,fandit“.
A nebyla by to Jodi Picoultová, kdyby vše bylo tak, jak má být.
Ke všem těm emocím, které s příběhem prožívám, k té bezradnosti, co cítím, se konec příběhu otočí směrem, který mi otevře ústa, zastaví dech a nakonec i rozpláče.

Abych nezapomněla...,
že Jodi Picoultová mě vždycky dostane!

čtvrtek 20. října 2016

Proč neumím počítat

Výsledek = konečný stav, následek něčeho.

To kdybych věděla v první třídě, nemusela jsem dostat pětku z matematiky.

,,Tak děti, já Vám budu diktovat příklady a vy budete psát jenom výsledky, které oddělíte čárkou,“ řekla paní učitelka a rozdala nám papíry.

3+2=5, 5+2=

Příkladů bylo šest. Více jsem napsat ale nestačila.

Všechny děti ve třídě věděly, co je výsledek. Jenom mne toto slovo v předškolním věku nějak minulo.

Možná jsem dosud nedosahovala žádných VÝSLEDKŮ.
Možná mi rodiče nemuseli říkat věty typu:
,,Tohle je VÝSLEDEK Tvého chování“
,,VÝSLEDEK  Tvého zlobení je, že dnes nepůjdeš ven.“

Prostě jsem se ve svých šesti letech nesetkala s žádným výsledkem. A to mi bylo osudné.
První známka v první třídě byla z matematiky a rovnou pětka. Jediná pětka ve třídě. A je moje!
Bylo mi jasně řečeno, že neumím počítat.
A tak mě o tom přesvědčili na celý život.
Bez kalkulačky totiž dosud nedám ani ránu.

Abych nezapomněla...,
že tento příspěvek je VÝSLEDKEM mé práce.




úterý 18. října 2016

Letím

Procitám ve chvíli, kdy vrzne stará babiččina postel. Babička vstává!
,,Babičko?“, ptám se ospale.  ,,Půjdeme nakoupit?“     
,, To víš, že půjdeme,“ odpovídá babička a šourá se ke dveřím v dlouhé flanelové košily.    
Půjdeme nakoupit!
Vyskočím z postele a vklouznu do bačkůrek. Děda ještě spokojeně oddychuje na gauči.
Budit ho nebudeme. Nakoupit půjdeme s babičkou sami.
Když vejdu do kuchyně, už je oblečená. Pomůže s oblékáním i mě, vezme síťovku a můžeme vyrazit. Když jdeme dolů ze schodů, držím se jí za ruku. Vyjdeme před dům a pokračujeme po chodníku, z kopečka dolů. Po pravé straně oplocený dvůr, po levé hlavní silnice.
Dneska to musím zkusit. Určitě to bude legrace. Pouštím babiččinu ruku a rozbíhám se.
Babička se lekne: ,, Henrieto, stůj!“       
Zastavit to ale nejde. Teď už ne!
Utíkám, rychleji a rychleji. Z kopce dolů to jde samo. Mám pocit, že letím. A já letím!
I přesto, že se moje dětské nožičky dotýkají země. 
Babiččin hlas se vzdaluje:,, Henrieto, nevběhni do silnice!“    
Když se pod kopcem zastavuji, babička mě dobíhá. Musela mít o mě strach. Chytá mě za ruku a už ji nepustí.
Se smíchem přistávám zpátky na zem. Můj let končí.
To byla jízda!



Abych nezapomněla…,
že když chci alespoň na chvíli vzlétnout, musím najít odvahu odrazit se.

pátek 14. října 2016

Jako v Ráji

Sen o Ráji

Prodloužený zářijový víkend v Českém Ráji jsem pečlivě plánovala dlouho dopředu. Manžel měl v létě jen jeden týden dovolené, a tak jsem chtěla, abychom spolu ještě na pár dní někam vyrazili.
Týden před cestou, to však vypadalo, že nakonec neodjedeme. Zamluvené ubytování selhalo.  V penzionu, kde jsme měli bydlet, se konala velmi hlučná akce do tří hodin do rána. Majitel neopomněl zdůraznit,  ,,velmi hlučná“. Každopádně jsem mu za tuto informaci opravdu vděčná, protože představa, že bychom o tom nevěděli a pak bychom do rána místo spánku poslouchali opilecký hlahol, je pro mne děsivá. A tak několik dní před odjezdem žhavím internet a kamarádky, a sháním, kde složíme hlavu.
Hledám ubytování:
1.       na úrovni
2.       mimo město
3.       s kvalitním jídlem
4.       za rozumnou cenu
Napasovat všechny tyto požadavky do jednoho penzionu a ještě na poslední chvíli, je opravdu téměř nemožné. Náhoda ale napomohla tomu, že se v Českém ráji nakonec dvě volné postele našly.  Ze svých požadavků jsem ale přece jen musela něco slevit. A bohužel to bylo zrovna jídlo. Takže žádná snídaně na vidličku až pod nos, milá zlatá. Pěkně si ráno sama uvaříš kafe nebo čaj, namažeš chleba a ještě po sobě uklidíš!

Cesta do Ráje

Páteční ráno je kupodivu poklidné a bez nervozity. Ale přece - po zkušenostech z cesty do Vysokých Tater, kdy nám o sebe vrzaly dvě balení Dobré Vody v kufru a manžela to značně znervózňovalo, tomu při balení věcí dnes raději hned předcházím. Nic tedy nebrání tomu, aby cesta do Českého Ráje byla pohodová od startu až do cíle.
Když přijíždíme před Voticemi k objížďce, kde je značená slepá ulice, manžel dokonce respektuje dopravní značení. Restauraci na oběd, 4 kameny vybírá on a musím uznat, že je to trefa do černého. Žádné levné denní menu, ale kvalitní kuchyně.
S plným žaludkem tak lépe zvládáme nekonečnou kolonu před Mladou Boleslaví. 
Do penzionu v Dobšíně přijíždíme v půl třetí odpoledne. Jsme mile překvapeni přátelským přijetím majitelky a velikostí a vybavením pokoje.
Rychle vybalíme, batohy na záda a vyrážíme údolím k hradu Kost. Údolí je lemováno pískovcovými skalami a tak jsem nadšená hned první den. Na hradu Kost ještě stíháme poslední prohlídku toho dne, první okruh – paláce. Prohlídka hradu je jedna z nejhezčích, co jsme kdy viděli. Výklad slečny průvodkyně je profesionální, poučný a zábavný.  Mé turistické touhy, vzhledem k délce trasy pěti kilometrů dnes uspokojeny nejsou, ale věřím, že to zítra napravíme.



Po stopách filmu Jak dostat tatínka do polepšovny.

Nic jsem nenechala náhodě a trasu po stopách filmu Jak dostat tatínka do polepšovny jsem si vytiskla z internetu. Tahák, na kterém je přesně a srozumitelně popsána celá trasa, mám s sebou v batohu. V devět hodin ráno vyrážíme autem na parkoviště k Věžickému rybníku, nebo-li Věžáku. Počasí jsme si nemohli přát lepší. Slunce svítí a je nádherně. Na protějším břehu Věžáku vystupují přímo z vody nádherné pískovcové skály. Po chvíli přicházíme i k té, na níž ve filmu Anna načapá Luboše a malého Vaška.  Pokračujeme dále až k rybníku Vidlák, do kterého Petr Nárožný sjel s babetou, když potkal Vaškova dědu v přestrojení za vodníka.
Pokud chceme zažít více, musíme se vydat do mírného kopce na Hrubou skálu. Projdeme exteriéry zámku a z hradeb koukáme na skalní město pod sebou. Tedy…manžel kouká na skalní město pod sebou. Já ho pozoruji z bezpečné vzdálenosti. Pokračujeme předem připravenou trasou, která vede na Mariánskou vyhlídku, nejznámější a nejkrásnější vyhlídku Českého Ráje. Tam poprvé zjistíme, že informační a turistické značení této lokality není dokonalé. Že bychom mohli zabloudit, když máme tak propracovaný plán, nás v tuto chvíli však ještě nenapadá. Z Mariánské vyhlídky pokračujeme k symbolickému hřbitovu horolezců a konečně do nitra skalního města, kde nacházíme skálu Skaut, která se ve filmu jmenovala Dračí zub, na který Luboš s Vaškem vylezou až nahoru. A tady vyvstává problém! U Dračího zubu je křižovatka. Z mého itineráře je patrné, že máme jít dál po žluté turistické značce, tedy vlevo, kde se po dvou stech metrech napojíme na modrou. Manželův orientační smysl  ale říká, že se u Dračího zubu máme dát vpravo. Místo toho, abych věřila jeho instinktu, raději věřím černému na bílém a trvám na svém. Vlevo! Modrá ale není ani po tři sta metrech, ani po čtyři sta metrech…. A když přijdeme na rozcestník, zjišťujeme, že jsme se vydali na opačnou stranu.  A tak se vracíme zpět k Dračímu zubu. S obavami tedy přistupuji na manželovu původní variantu a vydáváme se vpravo, směrem, o kterém jsem přesvědčená, že nás k Věžickému rybníku na parkoviště prostě nedovede. Tento víkend ale jednoznačně boduje on! Takže se po chvíli úspěšně napojujeme na naši modrou turistickou značku a po červené se lesem vracíme k rybníku Věžák. Řádně unavení, s patnácti kilometry v nohách jedeme do penzionu. Mé turistické potřeby jsou rozhodně uspokojeny, nohy bolí a těším se na sprchu.




Losos bez kostí a na Kosti lámání kostí

V devět hodin ráno odcházíme na poslední výpravu našeho pobytu. Dnes je v plánu krátká trasa údolím Plakánek, která vede od hradu Kost směrem k Sobotce. Vede tudy naučná stezka a po obou stranách se tyčí vysoké pískovcové skály. Je to příjemná ranní procházka. Přicházíme až nakonec údolí, k rybníku, kde stojí roubená chalupa herce Josefa Dvořáka. Zpátky na Kost se vydáváme stejnou cestou. V podhradí obědváme u otevřených grilů. Uzeného lososa s domácím chlebem a zelným salátem a uzený bůček s bramborákem. Je to jednoznačně nejlepší jídlo za celý víkend. Losos nemá jedinou kůstku a je to opravdová delikatesa. Dokonalý oběd z podhradí nás nakopne k absolvování další prohlídky hradu, druhý okruh – mučírna. Při pohledu na naší skupinu ani není divu, že si vybíráme morbidní variantu výkladu. Extravagantní tmavovláska s černými děrovanými leginami, dva páry vyholených tlouštíků, dva motorkáři. Blondýna s vystříhanými vlasy, řetězy, piercingy a tetováním po celém těle a její postarší holohlavý partner v černé ocvočkované kůži. A my dva, nadšení turisté, zoceleni seriálem Dexter. Výklad je chvílemi opravdu morbidní, možná o to víc, že se nejedná o žádnou pohádku, ale o skutečnou historii. Mučicí nástroje drtící kosti v prstech, španělské boty, gilotinu i pranýř můžeme v mučírně vidět na vlastní oči. Odlehčení trýznivé skutečnosti humorem a vtipem slečny průvodkyně je příjemným osvěžením celé prohlídky. Přesto jsem ráda, že jsme z podzemí venku. Zvláštnost, kterou hrad Kost má, si ale ujít nenecháme. Z jediného místa v podhradí jsou vidět všechny čtyři hrany hradní věže. Věřte, nevěřte, je to tak. Přesvědčujeme se na vlastní oči. Pak už se vydáváme zpět do penzionu, kde nás čeká balení věcí a odjezd domů. Dnes máme v nohách jen osm kilometrů, což mě úplně neuspokojuje, ale nedá se nic dělat. Cesta domů je dlouhá. Každopádně už teď víme, že se do Českého Ráje rozhodně vrátíme.





Abych nezapomněla..., 
že v Čechách je prostě krásně!

úterý 11. října 2016

Pod dekou

Hned jak jsem včera dopoledne vyšla ze zubařské ordinace, měla jsem touhu zalézt pod svou heboučkou deku a prospat zbytek dne. Rutinní prohlídka se totiž zvrtla v poměrně náročný zákrok, který mě na půl hodiny upoutal do zubařského křesla a prověřil pevnost mých čelistních pantů.
A tak není divu, že mě to lákalo více do postele než do práce. Smysl pro zodpovědnost ale zvítězil. Se znecitlivělou půlkou obličeje jsem proto do práce nakonec vyrazila. Pracovní den byl ale tak jako tak narušen mým pozdním příchodem, odeznívající lokální anestezií a únavou po prodělaném zákroku. Domů jsem dorazila vyčerpaná, a tak jsem téměř okamžitě zalezla pod deku, po které jsem toužila celý den.



Abych nezapomněla…,
že prvního listopadu budu nejspíš opět pod dekou. 

sobota 8. října 2016

Láska navždy


Když se to narodilo, byl to nedonošený uzlíček krmený sondičkou.
Uzlíček, který si jeho rodiče doslova vymodlili.
Několik týdnů jsme se na něj jezdili koukat jen přes prosklené dveře nedonošeneckého oddělení písecké nemocnice. S přilepenými nosy na skle, které nás fyzicky dělilo od tohoto stvořeníčka, jsme se nad ním nekonečně dlouho rozplývali.
Tenkrát jsem si ještě nedovedla představit, jak mi tahle křehká holčička jednou řekne, babičko.

Tenhle kus velikánského štěstí nás potkal již před třemi roky.
Rodiče s láskou trávili hodiny učením miminka, jak má papat a rehabilitací jeho nedonošeného tělíčka. A tak se z křehké bytosti stala jedinečná, dětská osobnost, která dnes papá za dvě, miluje pohyb, společnost a řídí celou rodinu.
Od jejího narození se stalo hodně zlého. Ale i když bylo nejhůř, radost a úsměv vnučky nás vrátil do života a připomněl nám, proč vlastně na tom světě jsme.
Jako třeba dnes.

Abych nezapomněla...,
co je v životě důležité.

středa 5. října 2016

Lovec draků

Lovec draků, Khaled Hosseini

Když se v knihovně ocitnu v oddělení H, padne mi do oka jméno Hosseini Khaled.
Hosseini, Hosseini…, to už jsem někde slyšela…Nemohu si vzpomenout kde, ani co.
Ale mám pocit, že to bylo něco mimořádného. Proto vezmu do ruky knihu Lovec draků, která je tam od tohoto autora jediná. Ten název nic moc a obal také ne…kluk, který pouští draka. A je to navíc z Afgánistánu – další mínus. Aby to nebyla nějaká blbost…Ale proč mě tak fascinuje autorovo jméno?
Kniha se mnou nakonec projde knihovnickým turniketem a začínám ji číst hned ve vlaku, cestou domů. Po pár stránkách je mi jasné, že jsem chybu rozhodně neudělala. Vypravěčské schopnosti Khaleda Hosseiniho jsou tak mimořádné, že jsem opravdu překvapena, jak děj ubíhá. Slovo za slovem, věta za větou, stránka za stránkou. Doslova hltám dojemný příběh dvou chlapců z různých společenských vrstev, který se odehrává na pozadí historických událostí. Příběh o bezpodmínečném přátelství, bezbřehé oddanosti, ale i zbabělosti, zradě a křivdě. Otázkou zůstává, jestli velká křivda z dětství, půjde v dospělosti ještě napravit.
Když o Afghánistánu začne vyprávět člověk, který se tam narodil, a navíc takovým způsobem, jakým to umí pouze Khaled Hosseini, rázem si uvědomíte, že toto prostředí nemusí být pouze takové, jaké ho známe ze současných médií. Že má svoji historii, kterou najednou toužíte poznat.

Abych nezapomněla…,
,,Pro Tebe, třeba tisíckrát!“

pondělí 3. října 2016

Na Svatého Václava

Že je něco špatně, si uvědomil, když pouštěl spojku. Náklaďák se podivně zhoupl, a pak už to byly jen vteřiny. Rychle hledal, kde by se něčeho přidržel, aby ho to nevyhodilo ze sedačky a nespadl na hlavu. A tak se chytil dveří skrz otevřené okénko. V tom se kolos za ohromného burácení převrátil na bok a ruka zůstala mezi bokem náklaďáku a zemí. Naštěstí se hromada plechu na chvíli nadzvedla, takže mohl ruku vytáhnout. Všude byly střepy a krev. ,,Co to je?“, řekl si při pohledu na levou paži, která byla podivně zkroucená dozadu. Opatrně ji vzal zdravou pravou rukou a přitáhl si ji za ukrutné bolesti k tělu, aby si ji mohl ,,odnést“. Rychle našel telefon, peněženku a batoh s věcmi a šplhal se převrácenou kabinou na pravou stranu, kde našel únikovou cestu. V nepředstavitelných bolestech byl ještě skoro další hodinu, než přijel majitel firmy. Místo, aby si zavolal záchrannou službu, volal jemu. Zachoval se jako kapitán, který opouští potápějící se loď jako poslední. V tomto příběhu ale kapitánem rozhodně není. Místo prvotní starosti o jeho zdraví, jsou mu proto odměnou výčitky a sdělení, že ,,tohle tedy všechno zaplatí.“ Pak mohla přijet policie a záchranná služba. Vykloubený loket, zpřetrhané vazy a zápěstí rozlámané na padrť. Dvě operace, tříměsíční hojení, rehabilitace a původní hybnost obou kloubů nezaručena. Taková je bilance jednoho svátečního dne, kdy se pracovalo.

Abych nezapomněla…,
že ta nehoda musí mít nejspíš nějaký hlubší smysl.

sobota 1. října 2016

Strach

Nesnáším strach. Paralyzuje můj mozek i tělo.

Věci, které si za normálních okolností racionálně zdůvodním, se náhle pod vlivem strachu jeví jako problém, neštěstí nebo tragédie. Strach svírá žaludek, rozbuší srdce, ze vzpřímené postavy dělá schoulenou trosku a ze silné osobnosti uzlíček nervů.


Svůj první opravdový strach jsem poznala jako malá holka. Vyhodila jsem do vzduchu svazek klíčů a ten spadl kamarádce na spánek. Tenkrát jsem nedokázala posoudit závažnost zranění, a tak, když mi kamarádka řekla, že na spánku je smrtelné místo a že může umřít, věřila jsem jí to. K tomu, aby mě ovládl strach mi stačilo, že kůže na spánku byla lehce růžová. Kamarádka umře a já ji zabila. Zoufale jsem si přála, aby se to nestalo. Chtěla jsem to vzít zpátky. Strach mi rozbušil srdce, rozbolavěl břicho, stáhl žaludek a roztřásl ruce. Bála jsem se jít domů. Rodičům, kteří mě tehdy mohli utěšit a strachu zbavit, jsem to říct nedokázala. Ulevilo se mi až druhý den, když jsem potkala kamarádku živou.

Strach byl tehdy, stejně jako asi stokrát potom, naprosto zbytečný.
Přesto se občas dostaví, je intenzivní, svazující, mění úsudek i osobnost.

Nesnáším strach.

Abych nezapomněla...,
že strach z nebezpečí je horší než nebezpečí samo(Daniel Defoe).