Expedice Tatry 2016, den čtvrtý

Štrbské pleso

Ráno jsme vstali pozdě. Procházku ke Studenému potoku za penzion jsem před snídaní ale stihla.  Potřebovala jsem vědět, jak je na tom moje koleno. Musím říct, že je to dnes o 50 – 60% lepší. Problém mi dělají jenom schody. Mozek mi ale přesto říká, že bych měla mít klidový režim. Možná bychom ho měli mít oba, protože mého muže příšerně bolí záda.  Nechápu, co zrovna my dva děláme v Tatrách…

I přes naše bolístky se na poslední chvíli rozhodneme, že pojedeme na Štrbské pleso. Přece jsme do Tater nepřijeli ležet! Vlak jede až tam, takže nás čeká nenáročná procházka po rovině kolem plesa. Muž si bere Ibalgin, já si mažu koleno a stahuji ho elastickým obvazem v naději, že to prostě nějak půjde. Jelikož máme zpoždění, musíme přidat do kroku, abychom stihli vlak v 9.37. Pro naše bolavá místa je to zatěžkávací zkouška, ale na nádraží přicházíme včas. Poprvé od našeho příjezdu svítí slunce.

Vlak je opět narvaný k prasknutí. Mysleli jsme, že se tentokrát nevejdeme. Hned u dveří jedna paní začala ječet: ,,Pozor, mám tam psa, šlapete mi po něm“. Podívám se dolů a tam leží tlustý baset. Jako zašlápnutý nevypadá, tak se tlačím dál do vozu. Ve Starém Smokovci přestupujeme na vlak na Štrbské pleso. Ten je alespoň klimatizovaný, ale narvaný asi tak stejně. Díky tomu, že si jedna rodina bere své děti na klín, si můžu sednout. Právě se rozhodnu, že zpáteční jízda ze Štrbského plesa bude tou poslední, kterou vlakem v Tatrách absolvujeme.

Měla jsem mylnou představu o tom, že Štrbské pleso je jezero uprostřed divoké přírody. Štrbské pleso je jezero uprostřed divoké komerce. Hotely a restaurace přímo na břehu jezera, další restaurace a stánky s občerstvením a suvenýry nedaleko. A všude plno lidí a luxusních aut.

Okolo jezera je to pěkná procházka 2,25 kilometru dlouhá. Děkuji homeopatii. Můžu jít, koleno drží. Manžel děkuje Ibalginu, záda nebolí.

Zajímá nás naučná stezka. Informační panely jsou umístěné kolem celého plesa. Můj muž mi čte o medvědech, samec prý dosahuje váhy až čtyři sta kilogramů, medvědice bývají dvěstěkilové. Přemýšlím, co z toho vyplývá pro nás. Snad jedině to, že  manžel je téměř poloviční medvědice.

Ze Štrbského plesa odjíždíme ve 14.13, do vlaku nastupujeme mezi prvními, takže tentokrát pohodlně sedíme. Už dlouho jsem nepoužila slovo prší. Takže prší! A to až do večera.
Večer říkáme majitelce penzionu, že se snad to počasí do soboty vybere. Ona se, ne zrovna povzbudivě ptá:  ,,A ktorú sobotu, že odchádzate domov?“

Výhled ze Štrbského plesa na Nízké Tatry

Abych nezapomněla...,
že zpoždění vlaku cestou z práce je zanedbatelnou dopravní komplikací.