NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 26. června 2017

Příběh hononožce, o pošťačce a víkend plný otázek

Pondělí, 19.6.2017
,,Babi, co je tohle“, ptá se mě Emička, ukazujíc mi magnetky se zvířaty.
,,To je opice“, odpovídám,
,,Sprrrávně“, říká Ema.
,,A co je tohle?“
,,To jeee…, nosorožec“.
,,Hononožec, sprrrávně“, chválí Ema a já se lámu smíchy v pase.
Načež se aktivity ujímá dědeček a začne vnučce vysvětlovat, proč se nosorožci říká nosorožec a po chvíli nosorožce dokonce úspěšně hláskují.
Historie se opakuje.
Dceřiny zkomolené výrazy v dětství si připomínáme dodnes.

Úterý, 20.6.2017
Ještě jsem se večerů na balkoně ani nestačila nabažit a vedro, které sálá ze zdi vyhřátého prostoru mě zahání domů. Pokud si svou balkonovou siestu budu chtít v nejbližších dnech užít, patrně nezbyde nic jiného, než si přivstat a zavítat sem ve čtyři hodiny ráno.

Středa, 21.6.2017
Tak teď už se nedivím, že jsme zahlceni potravinami nevalné kvality, když největší fronta na farmářském trhu je u stánku s polskými jahodami. Nejspíš jenom proto, že jsou o dvacet korun na kile levnější než ty české opodál.

Čtvrtek, 22.6.2017
,, Vy jste dnes musela vstávat ve tři hodiny ráno?!“, konstatuji s údivem, když paní pošťačka vstoupí s těžkým batohem na zádech do dveří naší firmy již ve čtvrt na devět dopoledne.
,,Každý den ve čtyři.“, odpoví. ,,A od čtvrt na šest už třídím poštu. Musím přichvátnout, abych těch dvanáct kilometrů stihla do odpoledne obejít.
Myslela jsem, že jsem ranní ptáče, ale já se ve čtvrt na šest teprve soukám z peřin.
Myslela jsem, že mých deset kilometrů jednou za čtrnáct dní, je bůhvíjaký výkon.
Tato dáma, která má pár měsíců před důchodem, mě s přehledem strčí do kapsy.

Pátek, 23.6.2017
Začíná víkend s Emou. Začíná víkend plný otázek a odpovědí.
Dětské období PROČ, je pro okolí dítěte velmi náročné.
Přesto celé odpoledne a večer trpělivě Emičce odpovídám na její otázky.
Když ale i na mé odpovědi opět zaznívají otázky proč, jsem často v koncích.

Sobota, 24.6.2017
Když už nenacházím slova a několikrát se dokonce přistihnu, že na Emiččinu otázku PROČ, odpovím PROTO, dojdu k názoru, že je třeba to dítě, potažmo i nás zabavit v jiném prostředí.
Domnívám se, že bizoni na Cunkově, hráči na golfovém hřišti nebo lanovka na Monínci odvedou její pozornost od zbytečných otázek. Částečně to zabralo.
Nicméně otázkám:
Která je maminka toho malého bizona,
Kde má to bizoňátko tatínka,
Proč k nám nepřijde také ten velký bizon a
Kdo mu češe tolik vlásků na hlavě,
se nevyhneme.

Neděle, 25.6.2017
Když dnes s mužem, schovaní za porostem stříháme na chatě thuje, míjí nás dvě ženy.
,,Hele, pojezdový vrata“, pronese jedna.
,,Hm, pěkný. To je vidět, kde jsou prachy,“ odpoví druhá.
Nikdy mě nenapadlo, že kritériem pro domněnku o majetku druhých, mohou být před lety, svépomocí vyrobená, pojezdová vrata.


Abych nezapomněla…,
že mám majetek jako vrata.


čtvrtek 22. června 2017

To se musí zažít

Miluju atmosféru farmářského trhu.
Stojí mi za to, si každou středu ráno přivstat, abych ji zažila.
Ranní chladný vzduch mísící se s vůní ovoce, květin, bylinek a čerstvých koláčů, ve mně vyvolává pocit nevšedního zážitku ve všední den.
Jak ráda bych nasála tu atmosféru, rozhlédla se a představila si, jak biofarmy nad ránem sklízejí natě pažitky, rukoly, polníčku a špenátu.
Jak farmáři v noci nakládají svá auta sadbou okurek, paprik, rajčat a dýní, sklízejí ze skleníku první květáky, kapusty a rané zelí.
Jak pekařky v noci pečou buchty, koláče a zákusky a nad ránem je chystají do krabic, aby již v šest hodin ráno mohly začít své výrobky prodávat.

Místo toho se hned po příjezdu na trh nedobrovolně věnuji pozorování stojících vozidel v zoufalé víře, že se nějaké pohne a uvolní nám tak své místo na zaparkování.
Jakmile se tak stane, popadnu košík a bez rozmyslu vletím mezi stánky.
Můj čas vyhrazený na nákup zeleniny před začátkem pracovní doby totiž není neomezený.
Těkám očima po vystavených produktech a okamžitě zapomínám, co jsem vlastně chtěla.
Když si utřídím myšlenky, zastavím se u stánku ,,svého“ farmáře.
Nejspíš si na něj dělá nárok většina žen na náměstí, protože fronta u něj je obrovská.
Desítky minut tak strávím v zástupu zeleniny chtivých dam, a nervózně koukám na hodinky s obavou, jestli budu v práci včas.
To vše proto, abych když přijdu konečně na řadu, půlku věcí zapomněla a celé jsem si to musela zopakovat.
Miluju atmosféru farmářského trhu.


Abych nezapomněla…,
to se musí zažít!

pondělí 19. června 2017

Když píšu kýč, na sušáku černý bez a zase ten bazén

Pondělí, 12.6.2017
Za tři a půl roku, kdy se narodila Emička, jsem úplně zapomněla, jak jsou ta miminka křehká. 
Když dnes beru čtrnáctidenní Anežku do náručí, bojím se, že mi proteče mezi prsty. 
A její tatínek ji přebaluje, a manipuluje s ní, jako by to dělal každý den.
Aha, …vždyť on to dělá každý den…

Úterý, 13.6.2017
Zcela fádní pracovní den může zpestřit záchrana malého, nedávno opeřeného čermáčka.
Na vlastní oči vidím, jak vletí otevřenými vraty do dílny autoservisu. Usadí se na otevřených zadních dveří auta a pípá svým slabým hláskem o sto šest.
Ani otevření vrat dokořán nepomůže k tomu, aby našel cestu ven.
Po zmateném letu usedá na halogenové světlo, zavěšené u stropu, a záhy odlétá na horní okno, kam nikdo ze země nedosáhneme. Dlouhou tyčí se ho kolega snaží nasměrovat od okna, aby si v zoufalém mávání nepolámal křídla.
Když konečně vylétá ven, usedá na plot a chvíli se ještě čepýří, aby si srovnal pomuchlané peří.
Možná z toho kouká kýč, ale nemůžu si pomoct…
Pro mě je to událost dne.

Středa, 14.6.2017
Nevím, kdy budu mít dost.
Květ černého bezu, který si suším na zimu na čaj, voní po celém bytě.
Přesto stále chodím trhat další a další bílé květy s nenapodobitelnou podmanivou vůní.
Mohla bych k nim čichat donekonečna.
Se divím, že ještě nikdo nevynalezl bezový parfém. Hned bych si ho koupila.
Patrně by ale na mě místo chlapů, letěli brouci a včely.

Čtvrtek, 15.6.2017
Květy jahod odkvetly, zelené plody se zakulatily a zbarvily do červena.
Mám štěstí, že můžu jahody pěstovat na vlastní zahrádce. Jejich chuť je s těmi kupovanými nezaměnitelná.
Každodenní sklizeň a zpracovávání této jahodové slasti potrvá pár týdnů, ale nyní nabírá svého vrcholu.
Začíná jahodobraní.

Pátek, 16.6.2017
Instantní kakao jsem měla poprvé asi v sedmi letech. Maminka ho přinesla z obchodu jako horkou novinku, a to, že se rozpustí i ve studeném mléce, byl pro mě malý zázrak.
Od té doby se stalo instantním spousta věcí. Instantní kaše, instantní káva, instantní polévky, dokonce i fotoaparáty jsou dnes instantní.
Ode dneška jsem instantní i já. 
Doufám, že se moje příspěvky na instagramu nerozpustí bez povšimnutí, a budou třeba někoho i bavit.

Sobota, 17.6.2017
Vždycky mě zajímalo, co jsou to ty kapří hranolky.
Dnes mám možnost je ochutnat v Rybí restauraci v Lomnici nad Lužnicí, kudy projíždíme na dvacátý ročník Truck show Lužnice. 
I když nemám srovnání, nedovedu si představit, že bych ještě někdy jedla lepší.

Neděle, 18.6.2017
Doufala jsem, že na to letos nedojde.
Doufala jsem, že náš mini bazén na chatě zůstane celoročně ,,zazimován“, a můj muž ho tentokrát nenapustí. 
Doufala jsem, že nebudu svědkem toho, jak každý víkend propadá alchymistické hysterii, když po příjezdu zjistí, že voda v něm je zelená.
Byl to můj velký omyl!


Abych nezapomněla…,
bazénové šílenství 2017 dneškem začíná!

pondělí 12. června 2017

R.I.P. Brit, náš zákazník náš pán a efekt červených očí

Pondělí, 5.6.2017
,,A víš o tom, že je dneska pondělí?“, ptám se syna, když mi volá, abychom k němu odpoledne přijeli na grilování. ,,Normální přece je, grilovat o víkendu…", dodávám.
A proč vlastně jednou nezbořit hranici normálnosti.
Proč jednou neudělat něco nestandardního.
Grilujeme v pondělí.

Úterý, 6.6.2017
Před lety jsi vstoupil do našeho života, abys ho převrátil celý naruby.
Všechny naše dosavadní priority vzaly za své a porušili jsme kvůli Tobě všechna svá předsevzetí:
Že pes nesmí do postele.
Že psovi se nedává nic od stolu.
Že pes musí chodit u nohy.
Že pes bude poslouchat nás, a ne my jeho.
Dnes je to přesně šest let, co jsi odešel.
Tvůj vítací rituál, který jsi předváděl pokaždé, když jsme vstoupili do dveří, nám stále chybí. Chybí nám vůně Tvých pacek, hebkost Tvé srsti a místa v posteli je pořád zbytečně moc.
Doufám, že jsi tam nahoře našel tu nejkrásnější pudlici pod sluncem.

Středa, 7.6.2017
Čtrnáct dnů nejím chleba, nejím žádné pečivo.
Zkouším žít - bez pšenice.
Je to pro mě velká výzva a bojuji sama se sebou.
Vařím si teplé snídaně, obědy i večeře.
Jak já bych si dala domácí chleba s máslem!

Čtvrtek, 8.6.2017
Mít zahradnictví po cestě z práce, je za trest.
Ještě, že mají pro přímý prodej otevřeno jenom ve čtvrtek a v pátek.
Když zahradnictví míjím, hlava se stáčí doleva, směrem k otevřeným vratům.
Když zahlédnu stojany s květinami, dokonce se na chvíli zastavím.
Pak si představím můj balkon, kde pro květináč nebude za chvíli kam šlápnout,
povzdychnu si a vykročím k domovu.
Dnes odolávám, ale co za týden?

Pátek, 9.6.2017
Náš zákazník, náš pán.
Dříve krédo našich předků, nyní pouze bezduchá fráze.
O tom se přesvědčím dnes, když si chci ráno v řeznictví objednat větší množství masa s tím, že si ho vyzvednu odpoledne, až pro mě přijede můj muž autem.
Kyselý ksicht prodavačky při vyslovení mé žádosti si neberu osobně, protože podobně se tvářila i na zákazníka přede mnou. Důvod proč mi nelze vyhovět, mě ale docela zaskočí.
Nemají TO kam dát. Ve velkém řeznictví s bourárnou masa a chladicími boxy nemají na pár hodin kam uložit pro zákazníka šest kilo masa. Nepadne ani jiný návrh, náznak ochoty je nulový. Téměř devět set korun, které hodlám za maso zaplatit nejspíš není důvod ke snaze.  Kdyby se při mém rozčarovaném odchodu do toho nevložila prodavačka od uzenin, asi by mi vyhověno nebylo.
Náš zákazník, náš pán.

Sobota, 10.6.2017
Proč můj pstruh má hlavu a ten Tvůj ne?“, ptá se mě můj muž, když přinesu talíře s obědem na stůl.
,,Protože jsem toho svého fotila“, odpovím.
,,Aha…“, zamyslí se. ,,Ty ses bála, že bude mít na fotce červené oči?!“
Až dokážu vytvořit u pečeného pstruha efekt červených očí, bude to vrchol mého fotografického ,,umění“.

Neděle, 11.6.2017
Přijela pouť.
Ráno vstávám v šest hodni, abych naporcovala, naklepala a obalila více jak třicet řízků.
Den, kdy se sjede celá rodina a přátelé, kterým tímto můžeme oplatit jejich pohostinnost.
Den, kdy se zastavím až večer s pocitem uspokojení.
Všichni pohromadě!



Abych nezapomněla…,
že život psa je příliš krátký.


čtvrtek 8. června 2017

Velkou sestrou

Když jsi se dozvěděla, že maminka čeká miminko, měla jsi obrovskou radost.
Netušila jsi ale, že si na jeho narození budeš muset ještě dlouhou dobu počkat.
Proto jsi mamince radila, že má hodně jíst, aby už měla velké bříško a miminko se mohlo narodit.
V březnu jsi mi říkala, že plťous se nalodí až bude teplo.
Dneska už říkáš prťous a Tvoje sestřička se nedávno narodila.
A tak ses stala velkou sestrou.
Velkou sestrou malé Anežky, která přišla na svět proto, že sis to Ty a Tvoji rodiče moc přáli.
Velkou sestrou, která ji bude vozit v kočárku, podávat jí dudlíka a při přebalování mamince chystat plenky.
Nebude to trvat dlouho a Anežka pozná, že se narodila té nejlepší sestřičce na světě.

zdroj: Pinterest

 Abych nezapomněla Emičko…
,,Protože máš sestru, vždycky budeš mít nejlepší kamarádku.“