NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 13. srpna 2018

No sbohom rodino, skok na Skok a dovidenia Slovakia


Pondělí, 6.8.2018
,,Janko, ty jsi nezabalil vreckovky?“ ptá se žena svého muže, kterou míjíme cestou na Popradské pleso. ,,Tak zabalil lebo nezabalil?“ Naléhá na muže a přehrabuje se v batohu.
,,No sbohom, rodino, ja som nezabalil vreckovky…“reaguje její manžel a než to stačí naplno schytat, kolemjdoucí paní jim věnuje balíček papírových kapesníků.

Úterý, 7.8.2018
Nikdy jsem horám nebyla blíž než u vodopádu Skok. Sevřená v údolí skal se sevřeným srdcem. A protože bych při výstupu nad vodopád, kde je cesta jištěná řetězy, zcela určitě měla sevřené i půlky, raději zůstávám dole a nasávám tu energii odtud.

Středa, 8.8.2018
Po každodenních túrách po slovenských horách si chceme dopřát oddychový den na Spišském hradu. Co na tom, že výstup k němu absolvujeme za plného slunce a je asi stejně vyčerpávající jako cesta z Hrebienku na Skalnaté pleso.
Oddychový den prostě začne až na ten kopec vyfuníme.

Čtvrtek, 9.8.2018
Ačkoliv to je nejnáročnější, a hlavně nejdelší túra celého týdne, plním si tak předsevzetí, které jsem si dala před dvěma roky. A sice, že na Zelené pleso musím znovu. Tenkrát jdeme od Bielej vody přes Šalviový prameň a stejnou cestou zpět. Nyní vycházíme z Tatranské Lomnice a vracíme se přes Štart pod Skalnatým plesem. Naše síly a připravenost prověří nejen délka trasy, ale i počasí. Počáteční vedro náhle vystřídá bouřka a silný déšť, který ustává až v podvečer. 
A přesto je to pro mě to nejlepší zakončení našeho pobytu v Tatrách.

Pátek, 10.8.2018
Po probdělé noci, kdy nohy bolí od kotníků po kyčle, a kdy kočka rozvalující se v mojí posteli přede tak silně, že nemůžu spát, se brzy ráno pokouším sbalit kufr. Mourovatá Whirpoole, která k nám večer přišla na pokoj přes balkon, zmizela s rozedněním, a zanechala po sobě jenom pár chlupů na prostěradle. Ještě před snídaní jdu ke Studenému potoku, který se čtrnáct dnů před naším příjezdem nekontrolovaně rozvodnil, ale nyní si spořádaně bublá v nově vytvořeném korytu. Loučím se pohledem na protékající vodu, loučím se pohledem na štíty hor tyčící se nad lesem.
Ale sbohom neříkám.
Říkám dovidenia.

Sobota, 11.8.2018
,,Babi, tak mi ještě něco vyprávěj,“ škemrá Ema, když dočteme pohádku a už má po obědě spát.
,,A co kdybys vyprávěla ty mně?!“ řeknu a lehnu si k ní.
,,Tak jo. O Červené Karkulce,“ odpoví a začne: ,,Byla jedna holčička a ta si hrála venku s kamarádkou. Když pšišla domu, na stole uviděla dort. ,,To ale není dort pro tebe,“ žekla jí maminka, to je pro babičku, protože je nemocná. Babi, ale poslouchej to, ještě nemůžeš spát, to ještě není konec,“ odbočí Ema, když vidí, že se mi zavírají oči. Silou vůle je držím otevřené, dokud Emča nepřejde při vyprávění k pasáži, kdy se vlk po babičce chystá pozřít i Karkulku: ,,Teď už můžeš, babi ty oči zavžít, protože už bude konec,“ dovolí Ema a já se v ten okamžik propadám do odpoledního spánku.
Doma.

Neděle, 12.8.2018
Mohla jsem se koupat v moři, mohla jsem se povalovat na pláži.
Mohla jsem obdivovat krásy Říma nebo Paříže, mohla jsem poznávat svět.
Moje srdce ale patří turistice a horám, a tak si nedokážu představit krásnější dovolenou než tu, kdy můžu celý týden, den, co den zdolávat kopce i sama sebe.
A klanět se při tom matce přírodě.



Abych nezapomněla…
,,Příroda je chrám, kde si můžeme odpočinout, kde můžeme nabrat sil pro další pouť naším životem.“
Daniel Janů


pondělí 6. srpna 2018

Vedro v Čechách, dva roky blogu a balím kufry.


Pondělí, 30.7.2018
,,To je děsně úmorný, to vedro,“ řekne sousedka, sedne na kolo a jede na hřiště hrát volejbal.

Úterý, 31.7.2018
Nevím, jak je s úrodou rajčat spokojený soused, který ta svá s vidinou velkého výnosu umístil vedle mých. Já už navařila lečo i Slunce v břiše, měli jsme rajčatový salát. Rajčat je stále tolik, že nezbývá než k úmornému vedru ještě přitopit sporákem a zavařit je.
Tak jaký je mezi mnou a naší sousedkou vlastně rozdíl?

Středa, 1.8.2018
Za normálních okolností bych si vlastně ani nevzpomněla, co bylo prvního srpna před dvěma roky. Dneska to vím moc dobře. Henrieta zveřejnila svůj první příspěvek.
A druhé narozeniny blogu se rozhodnu s mými věrnými čtenáři tak trochu oslavit.

Čtvrtek, 1.8.2018
Je to…romantický.
Vtipný.
Sexy.
Je to…šílený.
Bláznivý.
Přehnaný.
Líbilo se mi to poprvé, líbí se mi to podruhé.
Mamma Mia! Here We Go Again.

Pátek, 2.8.2018
Tak jo. Ten kufr se mi nakonec zavřít podařilo. Vypadá to, že mám zabaleno podstatně víc věcí než můj muž, který si hodlá do Tater sbalit jenom troje trenky.

Sobota, 3.8.2018
,,Babi a máte tam v hotelu na tý dovolený bazén?“ ptá se mě večer Ema, když mi volá do Vysokých Tater.
,,To nemáme, Emičko. My bydlíme s dědou v penzionu u lesa, tady je jenom potok, který teče z hor,“ odpovím.
,,Aha. A jsou tam nějaký zvížátka?“ vyzvídá dál Ema.
,,A víš, že jo. Jsou tu dvě kočičky a pejsek. Dřív tu mívali i kačenky, ale vloni přišel k penzionu medvěd a odnesl je i s dřevěnou boudou, kde spinkaly.“
,,Fakt?“zeptá se Ema bez většího zájmu a jde se s maminkou dívat na Jurský park.
To jí potom nějaký tatranský medvěd nemůže rozházet…

Neděle, 4.8.2018
Jak překonat fobii z výšek?
Jít ze Skalnatého plesa po zelené turistické značce, která vede dolů po sjezdovce.
Odrovnat si kotníky a kolena tak, že musíte jít z toho šíleného kopce i pozadu.
A ve stanici Štart se dozvědět, že jde další bouřka.
Bez mrknutí oka zaplatím dvanáct éček za jednoho a jsem ráda, že se do Tatranské Lomnice vezu kabinkou.
Dolů se ale pro jistotu nekoukám.


Abych nezapomněla…,
jestli Ema v pěti letech přežila Jurský park, pak nevím, proč bych já neměla přežít jízdu lanovkou.


středa 1. srpna 2018

Dva v jednom


     Možná je to tím rokem dva tisíce šestnáct, který rozhodil misky vah a naložil celé naší rodině více na tu horší stranu. Možná se potřebuji odreagovat, možná si potřebuji něco dokázat, možná, že spouštěčem k rozhodnutí založit si vlastní blog je prachobyčejná potřeba konečně vylézt ze své ulity. Den, kdy přichází na svět název blogu Abych nezapomněla, stvořím i Henrietu. Už dopředu vím, že bude odvážnější, otevřenější, vtipnější a možná i drzejší než je skutečná Jindřiška. Ale cítím, že ji potřebuji a mám ji ráda ještě dřív, než ji podepíšu pod svůj první článek.
     Přesně před dvěma roky, prvního srpna dva tisíce šestnáct vybírám šablonu na BLOGSPOTu a nahrávám první příspěvek blogu. Jsem rozrušená a na poslední chvíli ještě zaváhám. Opravdu to chci udělat? Opravdu chci, ač pod přezdívkou, sdílet svůj život s cizími lidmi? Holky se ve mně ještě chvíli dohadují, ale právě narozená Henrieta je plná života a odhodlání, a tak pomalu ani nepostřehnu, že právě ona zmáčkne to tlačítko ,,publikovat.“
     Od té doby se hodně změnilo. Články o vzpomínkách na dětství vystřídal týdeník ze současnosti, recepty z Henrietiny kuchyně dostaly nový kabát, přibyly verše. Doba, kdy jsem marně vyhlížela každičký komentář a utěšovala se tím, že blog píšu přece jenom hlavně pro sebe, je pryč. 
Komentářů je pod každým příspěvkem tak akorát, abych na ně stačila odpovídat. Jsem vděčná za každičký z nich. Někdo zastává názor, že blogům již odzvonilo, že Instagram je ten pravý prostor pro sdílení. Nebráním se mu, využívám ho, a některé příspěvky na něm sdílím. Ale blog mi připadá přece jenom více osobní. Díky blogu jsem, ač pouze virtuálně, poznala spoustu skvělých lidí. A to je pro mě nejvíc.
     A proč tento článek vlastně přichází na svět? Chci, aby byl poděkováním vám vše, kteří mi pomáháte tento blog utvářet. Vydat článek je sice fajn, ale teprve komentáře a diskuze pod ním mu dávají tu pravou lidskou příchuť sounáležitosti. Poděkování patří všem bez rozdílu. Za poslední dva roky jsem díky vám o mnoho bohatší.
     Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem bych trochu té radosti vrátila zpět k vám. Rozhodla jsem se, že nechci generovat náhodně, chci udělat radost tomu, kým mi byla nejvíce nadělena, tomu, kdo je mému srdci blízký a tomu, kdo můj blog navštívil nejčastěji.

     První radost bych ráda věnovala Simoně z blogu U Blondýny.
Tenhle člověk má neuvěřitelný dar tvůrčího psaní a co víc, nebojí se veřejně nazývat věci pravými jmény. Mnohokrát se u jejích příspěvků nasměji, rozčílím se, i zapláču. A u Simony jsem si jistá, že když se mnou nebude souhlasit, vpálí mi to pěkně od plic. A právě otevřenost, upřímnost je to, čím mi dělá u mě na blogu radost. Nezastírám, že můj úsudek možná ovlivňuje i skutečnost, že věnovala spoustu času tomu, aby převrátila můj blog vzhůru nohama a mohla mi tak ve svém rozhovoru pokládat otázky šité přímo na míru. To ego je děsná věc…
Simčo, u tebe si nejsem jistá, jestli se ti radost, kterou naděluji úplně hodí, tipuji tě na jiný druh dekorací, ale snad to nebude úplně mimo mísu a snad se ti někam mezi orchideje a kočičáky nakonec hodí😊.

     Druhá radost poputuje k člověku s velkým srdcem. Ač jsem se s ním nikdy osobně nesetkala, moje intuice mi říká, že to tak prostě je. Zdeňka z blogu Zdenička je pro mne čistá duše, jejímž rukám by se měl postavit pomník. Tolik krásy, co dokáží vytvořit jsem nikdy neviděla. Každý její komentář mě pohladí po duši a dokáže mě i v náročném dni zastavit.
Zdeni, věřím, že se ti bude drobná radost ode mě líbit a budu ti moci tímto způsobem poděkovat. Zůstaň taková, jaká jsi. Ryba rybě😊.

     Třetí radost nechávám na statistice, která neomylně hlásí, že můj blog za dva roky jeho existence nejčastěji navštívila Ála z blogu Štěstí v mém životě. Alenka je neuvěřitelně činorodý člověk s velkou rodinou a se srdcem na pravém místě. Její role aktivní babičky je mi velmi sympatická a obdivuji její zapálení se pro každou činnost.
Álo, tobě se jistě má drobná radost jako poděkování hodí, ať už ji budeš mít doma nebo třeba ve své úžasné venkovní kuchyni.

     Ačkoli se často řídím pravidlem třikrát a dost, tentokrát udělám výjimku. Nemůžu radost nevrátit také člověku, který téměř každé pondělí čeká na to až vyjde můj týdeník a zpravidla ho komentuje mezi prvními. I když poslední dobou ses trochu pohoršila, Stáňo…😊.
Stáňa z blogu Veverkoviny je mi sympatická nejen tím, že miluje turistiku a je pro mne zdrojem skvělých turistických tipů, ale hlavně svou upřímností. Když naservíruji na blog super zdravý pokrm, ona neváhá v komentáři napsat, že tohle by nejedla. Stáňa je člověk, u kterého jsem si jistá, že za všech okolností mluví pravdu a nic nepřikrášluje. A toho si velmi cením.
Stáňo, stejně jako u Simony si nejsem jistá, jestli radost ode mě bude pro tebe ta pravá. Vím, že si na dekorace tohoto typu moc nepotrpíš, ale třeba tento symbol domova upíchneš někam na chalupu.


      Radosti v podobě domečků je ruční výroba. Proto je každý jedinečný. Ačkoliv můj truhlář má plné ruce jiné práce, domečky pro vás bez mrknutí oka na mé přání vyrobil.
Děkuji ti synku. 

Aby si tyto radosti našly své adresáty, prosím obdarované o adresy na můj e-mail: abych.nezapomnela@gmail.com. Zároveň prosím o trpělivost, rozesílat budu až se vrátím z dovolené.

     Kdybych měla radostí celou nůši, všechny bych je mohla rozdat. Mám zde totiž celou armádu dobrých duší. Děkuji vám všem, kteří reagujete na mé články, děkuji i těm, kteří jen tiše čtou. 
Dva roky uběhly jako voda a já doufám, že mi zachováte přízeň, je mi tu s vámi moc dobře.

                                                              VELKÉ DÍKY VŠEM! 
                                                                           Vaše
Abych nezapomněla…
,,Přátelé jsou jako hvězdy. I když je nevidíš, víš, že existují.“
Antoine de Saint - Exupéry

pondělí 30. července 2018

Pšece to nevzdám, zase ty domněnky a dokonalá matka


Pondělí, 23.6.2018
,,Asi za týden Smokey zemřel. Celá rodina se večer sešla na zahradě, kde Ethan vykopal velkou díru. Zabalili kocourovi tělo do deky, položili ho do jámy a zasypali hlínou. Ethan pak zapíchl kousek dřeva vedle kopečku mokré zeminy a pak si s mamkou poplakali. Já do nich přitom šťouchal nosem, abych jim připomněl, že ke smutku nemají důvod. Já jsem byl pořád s nimi, čilý a fit. 
Kromě toho jsem byl daleko lepší kamarád než Smokey.
Příští den, když mamka s páníčkem odjeli do školy, jsem se vypravil na zahradu a Smokeyho vyhrabal. Docela dobrou mrtvou kočku je přece škoda strkat do země.“
W. Bruce Cameron, Psí poslání

Úterý, 24.6.2018
,,Vždyť ty trháš samý mrňouse, Emi. Musíš vybírat ty větší mrkvičky,“ radím Emě, když spolu ze země vytahujeme mrkev. ,,Hele, takovýhle,“ ukážu jí jednu již pěkně narostlou.
Emě se několikrát za sebou povede utrhnout jen nať a mrkev zůstává v zemi.
,,Uff, mně to moc nejde, babi,“ povzdechne si.
,,Tak to nech, já si je vytrhám,“
,,To ne, babi, pšece to nevzdám,“ odpoví Ema a urputně se snaží vytáhnout další mrkev.

Středa, 25.6.2018
,,Jste nějaký nepřipravený,“ rýpne si do mě a do dcery při zavařování okurek synek.
Kdybychom si totiž s dcerou nevytvořily každá jinou domněnku o tom, kolik kilo okurek budeme letos nakládat a raději se domluvily, možná by nám ten ocet nedošel.
Na druhou stranu sousedka, která si vytvořila domněnku o tom, že octa spotřebuje celé balení a dostatečně se zásobila, nám díky ní nakonec vytrhla trn za paty.

Čtvrtek, 26.6.2018
,,Vím, ještě je týden čas, ale už pomalu dávám na papír věci, které budeme potřebovat do Tater“, říkám do telefonu manželovi. ,,A taky jsem došla k závěru, že to bude dost časově našlapaný, když přijedeš až v pátek večer, den před odjezdem. Kdy si stihneš zabalit?“
,,Prosímtě, ty troje trenky mám zabalený hned,“ odpoví s jistotou.
On si asi pořád ještě neuvědomuje, že nejede na víkend na chatu, ale na týden do hor…

Pátek, 27.6.2018
,,No oblíkej se, jedem,“ vypadne z manžela hned jak vstoupí v podvečer do dveří a ještě si ani nestačí po týdnu v práci vybalit tašku.
,,A kam?“ divím se
,,Neptej se, uvidíš.“
Tohle mi jako už teď bude dělat pořád?

Sobota, 28.6.2018
Na návštěvu keramických trhů v Bechyni jsme si s mužem nevybrali ani vhodnou dobu ani počasí. Přijet do Bechyně až v deset dopoledne fakt nebyl dobrý nápad. Hned po příjezdu do města totiž strávíme dobrou půlhodinu hledáním volného parkovacího místa, které je mimochodem od náměstí, kde se trhy konají, pěkný kus cesty. Když do centra dění dorazíme již dostatečně zpruzelí popojížděním po městě a následným pochoďákem na přímém slunci, zděsíme se množstvím lidí. 
Jak se dostanu ke stánkům? Ptám se sama sebe a nedobrovolně jdu s davem tam, kam ani nechci. 
Můj muž naštěstí potká známého, takže se této atrakce s radostí vzdává. Rychle ukořistím jeden sádelňák, zápichy ke kytkám a již v částečném rozkladu prchám pryč.

Neděle, 29.6.2018
Ta restaurace je narvaná k prasknutí. Marně se s mužem rozhlížíme po lokále a očima hledáme dvě volná místa.
,,Hele, támhle zrovna někdo platí,“ všimnu si a ukážu k nedalekému šestimístnému stolu. 
Když k němu přijdeme a chystáme se usednout, starší dáma držící jednu z židlí za opěradlo se na nás oboří: ,,Tady sedíme my!“
,,Já myslela, že jste zrovna platili…a nevadilo by vám, kdybychom si k vám přisedli?“ zeptám se.
,,Ne,“ odpoví žena energicky a chystá se spolu s manželem a synem usednout ke stolu. Bereme to jako souhlas. Tříčlenná rodinka, hned jak za halasného dohadování předvede škatulata hejbejte se, usedá též. Číšník je u nás téměř okamžitě, a tak si všichni můžeme objednat.
To, co následuje, mi ale vezme chuť k jídlu. Syn se neomaleně pustí do své matky kvůli držené židli u stolu, u kterého ještě platili jiní hosté svůj oběd, a jasně jí dává najevo, že se za ní stydí, a že už s ní nikdy nikam nepůjde. Z jeho úst padají na její adresu urážky a sprostá slova. Stará paní mlčí a ani otec se jí nezastane. Nechává syna, aby na veřejnosti neomaleně urážel svou matku. Mám chuť toho hulváta, který evidentně ve svých čtyřiceti letech ještě pokrytecky využívá mama hotelu, upozornit na to, že ten, koho tady veřejně a nahlas uráží je jeho matka. Možná udělala drobný přehmat, ale pořád je to člověk, který ho porodil, vychoval, naučil ho mluvit, v noci k němu vstával, běhal s ním po doktorech.
Copak už na to zapomněl?


Abych nezapomněla…
,,Dokonalá matka, miluje i spratka“
Halina Pawlowská

pondělí 23. července 2018

,,Jedny hodinky, prosím," tři tečky a velký palec


Pondělí, 16.7.2018
,,Mozek je obdivuhodný orgán. Začne pracovat sotva ráno vstaneme a nepřestane, dokud nepřijdeme do práce.
Robert Lee Frost

Úterý, 17.7.2018
Ty chlapce míjím v místě, kde obvykle stávají svědkové Jehovovi. Možná podvědomě přidám do kroku, ale i přesto se mi snaží podstrčit nějaký politický pamflet a chrlí na mě něco o petici. ,,Nechci, nechci,“ říkám a jdu si za svým.
Dnes mám totiž důležitý úkol. Musím koupit dárek Amálce, která měla svátek, a protože jde v září poprvé do školy, dostane hodinky.
Když mě nedaleko hodinářství náhlý popud přinutí prohmatat si hlavu, jestli jsem si na ní nezapomněla odložené brýle na čtení, pobaveně se usměju sama nad sebou.
A hned potom jdu koupit ty hodinky.
Do lékárny.

Středa, 18.7.2018
Když profesor na střední škole udělá za matematickým příkladem tři tečky, zeptá se studentů: ,,Ví někdo, proč jsou ty tečky zrovna tři?“ Ve třídě to zašumí, studenti se dívají jeden na druhého. Podprůměrní se tváří, jako by ve třídě nebyli, průměrní kroutí hlavou a premianti hasí své zavařené mozkové závity. Přitom jsou přesvědčeni o tom, že řešení mají na dosah.
,,Tak nikdo?“ zeptá se profesor. ,,Ani Vy, Hodku?“ Třída, včetně nejlepšího studenta Hodka zavrtí hlavou.
A profesor vítězoslavně předhodí řešení: ,,Protože dvě jsou málo a čtyři moc!“

Čtvrtek, 19.7.2018
Že jedeme v srpnu do Vysokých Tater jsem se na blogu pochlubila proto, že nejsem pověrčivá. Asi bych ale měla začít být. Protože v noci na dnešek rozvodněný Studený potok vyplavil Starou Lesnou. Tři sta evakuovaných osob ve mně nevyvolává pocit, že zrovna ten náš penzion, stojící v této lokalitě, bude v pohodě.

Pátek, 20.7.2018
Když ostatním je teplo, já jsem v ponožkách a mikině.
Když jiní funí vedrem, já si libuji v příjemné teplotě.
Dneska ale to příliš teplé počasí nesedí ani mně.

Sobota, 21.7.2018
Možná nás měl varovat zvedající se vítr, možná jsme si měli všimnout, že ačkoliv je podzim ještě daleko, ze stromů padá listí.
Obloha se zatáhne zrovna ve chvíli, když se sokolníkovi podaří přesvědčit výra velkého, že ten pes už je pryč, a že se tedy nemá čeho bát.
Sova párkrát přeletí na hlavami sedících dětí, a pak se spustí studený liják. Dav valící se z hradu vezme útokem jediné dva přístřešky na prvním nádvoří. Mokrá těla se lepí jedno na druhé a obléhání provizorního útočiště končí až s mírnějším deštěm, kdy odvážnější část návštěvníků prchá lesem na parkoviště ke svým autům.
Středověké slavnosti na hradu Choustník tak pro letošek končí.

Neděle, 22.7.2018
,,Babi, nevíš, po kom mám tak velký palec u nohy?“ ptá se mě Ema a prohlíží si u mě na klíně svoje chodidla.
,,Vím“, odpovím bez rozmýšlení, zvednu nohu a zahýbám palcem. ,,Po mně.“
Ema se zadívá na můj palec a zhodnotí jeho velikost: ,,Hmm, to asi jo. To ho musím mít po tobě, když jsem tvoje vnučka, viď?! A babi, co mám po dědovi?“
,,Po dědovi jsi Emičko hrozně upovídaná,“ odpovím s jistotou, šlehnu po dědovi okem a ten s vědomím toho, že mám pravdu, jen pokrčí rameny.


 Abych nezapomněla…,
,,Mlčení vyžaduje spoustu energie, protože místo mluvení přemýšlíte.“
Cecelia Ahern