NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 11. prosince 2018

Není matka jako matka, jak Matýska neodnesl čert a jeden ukazováček nestačí


Pondělí, 3.12.2018
,,Kdykoli si nějaký pes z naší smečky přičapl, hned přiskočila se sáčkem. Představte si, že sbírala i Dukeovy bobky – a ty byly vážně pořádné! Plné pytlíky pak nosila s sebou, dokud je nevyhodila do popelnic podél chodníků. Tak tohle bylo na tom nejpodivnější. Proč naše hovínka tak pečlivě sbírala, když si je nechtěla nechat?“
Max, Psí cesta

Úterý, 4.12.2018
,,Já to neumím, víte…“ povzdechne si paní ve věku určitě přes sedmdesát směrem ke slečně, která jí ukazuje, že při příchodu do čekárny je potřeba se zaregistrovat v elektronickém systému. Mladá dívka se s pochopením usměje, a ukáže seniorce kam zastrčit kartičku pojištěnce, jak zvolit lékaře, a ochotně a s úsměvem ji provede celým úkonem. Poté se sama zaregistruje a netrpělivě postává u dveří ordinace, přestože míst k sezení je v čekárně dostatek. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nikdy bych nevěřila, že rčení ,,za každý dobrý skutek budeš po zásluze potrestán“, může být ve skutečnosti naplněno. Od své právě příchozí hysterické matky to děvče dostává takovou ledovou sprchu za to, že jí to tak dlouho trvá, že jí nezbývá nic jiného, než vzdát se svého receptu na léky a poslušně opustit s matkou čekárnu. Vypadá to, že tato mladá žena bude ochotná a milá spíše po otci.

Středa, 5.12.2018
,,Co to tady je?“ diví se můj muž nad plechem s upečenými kokoskami.
,,Neříkala jsi, že upečeš jenom linecký a vanilkový rohlíčky?“
,,Říkala,“ odpovím. ,,Jenomže z toho lineckýho mi zbyly bílky a bylo mi líto je vyhodit. Tak jsem ti udělala ještě kokosky.“
,,Hm,“ ušklíbne se a sáhne na tác po ještě nepromazaném lineckém cukroví.
Možná ty kokosky byla opravdu zbytečná práce…

Čtvrtek, 6.12.2018
,,Matýsek dneska nebyl ve školce,“ mluví Ema o svém nejlepším kamarádovi ze školky.
,,No tak to ho asi včera odnesli čerti…“ spekuluje maminka.
,,Neodnesli,“ oponuje Emča. ,,On byl omluvenej…“
,,No právě, omluvil ho Mikuláš,“ snažím se nahlodat tu dětskou hlavičku.
Emička se na mě nevěřícně podívá a začne se smát: ,,Já myslím, že maminka, babi…“
Tak ji třeba nachytáme jindy…
Nebo ne?

Pátek, 7.12.2018
Dneska je to přesně sto dvacet tři dnů, co jsme se vrátili z Vysokých Tater, sto devět dnů, od konce letního pobytu čtyř holek na chatě v jedné zapadlé chatařské osadě a devadesát tři dny od návratu z prodlouženého víkendu na mikulovském vinobraní.
Jedenáct dnů dovolené, jedenáct dnů zážitků.
Dnešní jednodenní dovolená se jim patrně nevyrovná, ale ony ty přípravy na Vánoce nejsou zase tak špatným zážitkem…

Sobota, 8.12.2018
Zřejmě proto, že jsem cestou z adventního trhu ještě plná dojmů, nezaregistruji, že na té křižovatce bliká doleva, kam je díky rekonstrukci ulice vjezd zakázán.
,,A ty mi taky polib prdel!“ zamumlá si pod vousy, když auto za námi důrazně zatroubí.
Je rozhodnutý pár metrů projet stavbou, odbočit do nejbližší ulice, a tím si zkrátit cestu.
Že je to vozidlo policejní, si všimne, jakmile ve zpětném zrcátku spatří řidičův ukazováček, který důrazně a opakovaně směřuje doprava.
A tak nenápadně zamění levý blinkr za pravý, a se svým autem raději následuje směr policistova prstu.
Políbit prdel si tak nejspíš nechá až jindy!

Neděle, 9.12.2018
Konflikt s policií má nejspíš můj muž na tento víkend vepsán v horoskopu. Proč by jinak po včerejším vztyčeném prstu dnes zaplatil pokutu za to, že kousek od našeho domu ,,zapomněl“ zastavit na stopce?



Abych nezapomněla…          
některým lidem prostě jeden zvednutý ukazováček nestačí.


sobota 8. prosince 2018

Když poslední den, tak na krev


   Váhám. Váhám prakticky od té doby, co jsme do Tater přijeli. Od minulé návštěvy Zeleného plesa jsem si sice slíbila, že tam musím znovu, ale dvanáct kilometrů tam a dvanáct zpět je v tomhle vedru opravdu na pováženou. Když se ráno definitivně rozhodneme, chci jít jinou cestou než tenkrát. Necháme si poradit v penzionu, kde nás také upozorní na to, že tahle trasa bude ještě o pár kilometrů delší. Nevadí. Stejně nejsem stále vnitřně přesvědčená o tom, že dojdeme až do cíle.
   Do Tatranské Lomnice dojedeme autem, které necháváme na parkovišti u lanovky. Nabíráme směr Tatranské Matliare, a pak příjemnou lesní cestou pokračujeme až k Šalviovému prameni. Je vedro k padnutí, teplota atakuje třicítku, a tak první zastávku máme právě zde. Další potom na rozcestí na Skalnaté pleso, jehož směrem se máme v úmyslu vydat při zpáteční cestě. Zde máme poslední možnost změnit plány. Horal velí na Zelené pleso, a já si v tu chvíli uvědomuji, jak jsem za to rozhodnutí ráda.



   Vypadá to, že i nebesa jsou nám nakloněna, protože se slunce schovává za mraky a teplota začíná být pro vysokohorskou turistiku daleko příjemnější. A ještě příjemnější. A když začíná pofukovat chladný vítr, rozhlížíme se po obloze, kterou z ničeho nic zahalují tmavé mraky. Pršet začíná ještě dřív, než na Zelené pleso dorazíme. Ta pravá smršť s pořádnou bouřkou ale přichází, když se již s dalšími desítkami lidí choulíme pod přístřeškem Chaty při Zelenom plese. Uvnitř je to přeplněné turisty, kteří přišli před námi, nemáme tak šanci na občerstvení, ani na odpočinek v sedě. Zato jsme ale svědky nádherné podívané, kdy se zrodí vodopád. Tam, kde před chvíli byla jen skála, se najednou objeví voda a valí se z hřebenu dolů. Jak jí přibývá, vodopád je čím dál delší, až se nakonec spojí s hladinou Zeleného plesa.




   


   Když jsme přesvědčeni o tom, že déšť začíná ustávat, rozhodneme se vydat na zpáteční cestu. Není na co čekat, do penzionu to máme ještě daleko. Stejný nápad ve stejnou chvíli má i velká skupina lidí, takže prakticky jdeme s davem. Cestou se dav trochu roztrhá, a my se od něj definitivně oddělíme na rozcestí na Skalnaté pleso. Ten kopec bere sílu i elán, navíc zase prší. Vyškrábeme se nahoru a pak už nás čeká docela příjemná, ale velmi dlouhá cesta. Osudným se mi stává úsek, kde před nedávnem projela těžká lesní technika a vytvořila v rozmáčené půdě hluboké koleje. Stačí jeden špatně promyšlený krok a místo na zpevněnou plochu šlápnu do bahna, ve kterém pravou nohou zůstanu až po kotník.


   Poslední úsek cesty vede po strmé asfaltce dolů, takže si vzpomeneme na náš první den, kdy palce u nohou při sestupu ze Skalnatého plesa nekompromisně narážely do špiček bot. Ještě citlivé palce tak dostávají znovu zabrat, stejně tak kotníky, kolena i kyčle. Dolů do Tatranské Lomnice dorazíme naprosto vyčerpaní a usednutí ke stolu v Restauraci Jazierko, které se nachází kousek od lanovky, je pro nás vysvobozením. Ale ten pocit, že jsme to dokázali je prostě k nezaplacení.

Abych nezapomněla…,
že v horách můžeme vyjít se sluncem nad hlavou a vracet se s bouřkou v zádech.



pondělí 3. prosince 2018

Do dvaceti, jako uschlej list a aj chuch sný


Pondělí, 26.11.2018
Jestli neumíš počítat do dvaceti, nauč se to. Jednou potkáš člověka, vedle kterého bude do deseti málo…

Úterý, 27.11.2018
Někdy si připadám jako ten uschlej list.
Zuby nehty se držím té svojí větve, odolávám větru, dešti, a pak stačí lehký vánek…fíí.
A já padám dolů, rovnou na zem.
A kdyby mě někdo sebral a zmačkal mě v dlani, rozsypu se v ní na tisíc kousků…

Středa, 28.11.2018
,,Babi, víš o tom, že Laura už byla v Anglii…“ oznamuje mi Ema. ,,A víš, co to znamená, když se tam anglicky řekne aj chuch sný?“
,,Aj chuch sný? No to teda nevím,“ odpovím zmateně.
,,Nevíš, viď“, pokývá hlavou Emča. ,,To normálně znamená had se má dobře, je s kamarády venku a hrajou si společně.“
,,Aha,“ řeknu nedůvěřivě. ,,A není had náhodou anglicky snake?“
,,No to je,“ překvapivě potvrdí Ema. ,,Vždyť to sný je jako snake. Had. A ten se má dobře, je s kamarády venku a hrajou si společně…!“
Možná bych si měla zvyknout, že ta holka má na všechno odpověď.

Čtvrtek, 29.11.2018
Dneska je to týden, co Simona na svém blogu vyhlásila adventní výzvu Spolu u první svíčky.
Ač jsem tenkrát nevěděla, jak tuto výzvu pojmu, naprosto samozřejmě, bezmyšlenkovitě jsem slíbila účast. Vždyť kdy jindy, když ne teď, na začátku adventu se připojit k ostatním, a sdílet své pocity, své příběhy.
Obavy z tématu i z časového tlaku nastupují do několika minut a pak se náhle zrodí v hlavě věta: Zapaluji první svíčku za svou milou prababičku.
Můj vánoční příběh tímto ožívá a já ho dopisuji ještě týž večer.
Dnes ještě prochází malými úpravami, a v neděli půjde do světa spolu se spoustou dalších.

Pátek, 30.11.2018
Než se na jednom z domů na náměstí rozsvítí světelný řetěz a než rachejtle letící na protější dům osvítí anděla, který vyšle andělské světlo směrem k nazdobenému smrku, stačí si Ema spálit pusinku horkým kakaem. A protože poslechne radu ,,tak to vyplivni“, ale zapomene se při tom předklonit, celý obsah její pusy skončí na šále i na bundě.
Adventní čas tímto můžeme považovat za zahájený.
On ten anděl byl stejně ,,ňákej divnej…“

Sobota, 1.12.2018
,,V osm ráno vykopnu dveře, vyříznu futro, zazdím nový, pověsím nový dveře a v poledne jsem na oběd doma.“ Plánoval si včera synek naši výměnu vchodových dveří.
Obědvá nakonec u nás, u nás i večeří.
Ono prostě vždycky nejde všechno tak, jak si naplánujeme…

Neděle, 2.12.2018
,,Babi,“ šeptá Ema vedle mě ráno v posteli. ,,Budeme už vstávat? Měly bysme jít do obýváku vzbudit toho chrápače.“ řekne na adresu dědy, jehož chrápání je slyšet až do ložnice a neustává ani tehdy, když nad ním s Emčou obě stojíme: ,,Ptáčkové už dávno vstali, svoji píseň zazpívali. A ty ještě spíš, že se nestydíš,“ přednášíme jednohlasně, a když se chrápač ztiší a pohnou se mu koutky u úst, je jasné, že básnička opět zabrala.


Abych nezapomněla…
nemačkejte uschlé listy v dlani. Nikdy nevíte, jestli se někdo necítí stejně jako oni.



neděle 2. prosince 2018

Svíčková s devíti

Možná dobře vycítila, že ještě před tím, než se naplno pustíme do vánočních příprav, je čas se zastavit.
Možná ví, že lidská sounáležitost je v dnešní době opravdu důležitá.
A tak Simona vyhlásila na svém blogu U Blondýny výzvu Spolu u první svíčky
Těším se na toto společné virtuální adventní setkání a je mi velkou ctí být se svým příběhem jeho součástí.

Vánoce se kvapem blíží,
a mně myslím neublíží,
když zapálím první svíčku
za svou milou prababičku.
Když se chystám škrtnout další,
babička se bytem vznáší.
S třetí svící vidím obě,
babičky, co jsou již v hrobě.
Vzpomínky se hlavou hrnou,
nehnu při tom ani brvou,
a pálím knoty za dědy.
Za ty milé vševědy,
co z dětství si pamatuji.
Pak se ale vzpamatuji
a plamen šestý plápolá,
když zamávám zezdola,
na maminku mého muže.
Ať k nám přijde, jestli může…!
Sedmé světlo hoří náhle,
když vzpomínky se linou táhle
a já vím, že zemřela,
babička mého manžela.
Světlo osmé do tmy svítí
a já vidím odejíti
manželovu druhou matku,
svíčka hoří na památku.
Devátá svíčka stále bolí,
brečím, prosím, hrozím holí,
potom přijde smíření.
Moje máma tu není.
Svíček plamen dohasíná
a já tiše zavzpomínám
na všechny ty bytosti.
Bez smutku. Jen v radosti.
Devět svící dohořelo,
v čase Vánoc připomnělo,
že advent je o rodině,
o náruči maminčině,
o setkávání blízkých lidí.
A jestli v mysli trochu slídí
myšlenka na shon a stres,
pošlete ji kamsi dnes.
Ať je v hlavě pěkně čisto,
teď tu pro ni není místo!


Abych nezapomněla…
Až pohodu, klid najdete,
buďte spolu! Dokud můžete!


pondělí 26. listopadu 2018

Čirokoto, zase ta Renata a když ji miluješ, není co řešit


Pondělí, 19.11.2018
Při nedávném nákupu kuřete ve farmářské prodejně se mi u pokladny protáčejí panenky. Čtyři sta dvacet korun za ani ne dvoukilové kuře je opravdu dost. A tak se utěšuji tím, že za tu kvalitu to asi fakt stojí a naporcuji ho do mrazáku tak, aby z něj na zmar nepřišla ani kůstka. Dnes přišla na řadu prsíčka, která nakrájím na kostičky a spolu s mrkví a pórkem je orestuji na oliváči. Osolím, opepřím, přidám trochu sladké papriky a kari, a nakonec mražený hrášek, aby byl jen tak na skus. Promíchám s uvařeným čirokem a vytvořím…čirokoto.

Úterý, 20.11.2018
Někdy přemýšlím, jestli nepatřím do blázince…
Pak se ale rozhlédnu a řeknu si, že už tam možná jsem.

Středa, 21.11.2018
Nechovat se jako kráva,
nechovat se jako bejk,
vrátí se vše, co dál se dává,
to je pravda, žádný fejk.

Čtvrtek, 22.11.2018
,,Tohle počasí není to pravé zimní, co si představujeme. Příjemně mrazivo, s nadýchanou sněhovou peřinkou blyštící se v paprscích slunce. Ty úžasný procházky ztichlým lesem, kdy slyšíš jen chroupání sněhu pod nohama a občas ti nějaký spadne za krk, když po větvi přeběhne veverka. To bude nádhera.“
Píše mi dnes do mailu Renata od kaštánku. A já to čtu pořád dokola, a vím, že nic hezčího dnes nenapíšu.

Pátek, 23.11.2018
Bílý kvítek petunie jsem našla vysemeněný v misce mezi netřesky na začátku listopadu. Myslela jsem, že s prvními mrazy bude po něm. Ale když je silná vůle, lze dokázat nemožné. A tahle květina se rozhodně snaží. Když dnes uklízím podzimní výzdobu a dávám okrasné dýně z domu na balkon, nestačím se divit. Petunie, ta typicky letní květina, pořád kvete. Možná bych si z ní mohla vzít příklad, protože trocha odhodlání a zarputilosti by se mi docela hodilo.

Sobota, 24.11.2018
Účast mého muže na oslavě padesátin jeho spolupracovníka mě přiměje k tomu, abych se začala zajímat o to, jestli někdo z dalších jeho kolegů nebude v blízké době zase něco slavit. Vždyť tolik vyznání lásky, kolik se mi dostalo během manželovy opilé cesty z předsíně do ložnice, jsem neslyšela za celý rok.

Neděle, 25.11.2018
Možná se nechal inspirovat filmem Něžné vlny. Možná, že emoce vyvolané demonstrací na Staroměstském náměstí v Praze mají podtrhnout kouzlo okamžiku, který má přijít potom. Poslouchá projevy, cinká klíčema, a když se ona k němu přivine a strčí ruku do kapsy jeho bundy, ztuhne mu krev v žilách. Jestli s tou rukou půjde ještě níž, najde to a bude po překvapení. Kouzlo okamžiku se rozplyne stejně jako naděje na změnu, za kterou zde dnes oba bojují.
Obavy mizí s davem, a tak to, na co se připravoval dlouhé týdny se stává skutečností.
Na molu rybníka, s vyhlídkou na hotel, kde budou, stejně jako už mockrát, přespávat i dnes v noci, pokleká. A z kapsy bundy vyndává prsten s drobnými kamínky.
,,Vezmeš si mě?“
,,Ano.“


Abych nezapomněla…
když potkám bejka, ztuhnou mi lejtka.