středa 22. března 2017

Brit

Dostal jméno po kolii Britě, kterou jsme v roce 1995 potkali na dovolené.
Na naší poslední dovolené bez psa. Na dovolené, kde jsme mohli ležet u vody, jet lanovkou na Sněžku, užít si prohlídku hradů a zámků, restauraci si vybírat podle jiných kritérií než podle toho, jestli tam může pes.
Život se psem je obohacující, aktivní, veselý, ale také velmi svazující a nesvobodný.
Brita jsme si vybrali, protože byl nejprůbojnější ze všech pudlích štěňat. Často nás během jeho života napadlo, že jsme si možná měli vybrat toho pecivála od vedle. Ale byl náš a milovali jsme ho jako člena rodiny.
I když nás čekal maratón kolem čtvrti pokaždé, když jsme ho pustili z vodítka.
I když nám doma zdevastoval knihy(vzdělával se), vyhrabal odpadky(měl hlad), rozcupoval nové linoleum(nudil se).
I když venku našel vždycky to nejsmradlavější místo, ať už to bylo hovno, leklá ryba nebo zvířecí vnitřnosti a s nepředstíranou radostí se v tom vyválel.
Jeho zvířecí oči a gesta nás vždy dokonale odzbrojily.
Co na tom, že jsem musela každé ráno vstávat o půl hodiny dříve a jít venčit.
Co na tom, že jsem musela jet z práce rovnou domů.
Co na tom, že kino, divadlo a společenské akce pro nás byly tabu.
Doma jsme měli oddaného tvora, který nás miloval, jak jen pes může milovat svou smečku.
V roce 2011 nás po šestnácti letech opustil.
Po šestnácti letech jsem nemusela ráno rozespalá ven.
Po šestnácti letech jsem mohla jít s kamarádkou po práci na kafe.
Po šestnácti letech jsme začali s manželem chodit do divadla, na plesy a do společnosti.
Dnes víme, že už psa nikdy mít nebudeme.
Nejen proto, že je to pro život limitující. 
Hlavně proto, že už nikdy nechceme rozhodovat o životě a smrti jiné bytosti.



Abych nezapomněla…,
jaký byl život se psem.

pondělí 20. března 2017

Volání slunce, ,,Dobrý den" a neočekávaná vráska

Pondělí, 13.3.2017
Pulitzerova cena, nadšené recenze čtenářů, a já se pořád nemůžu začíst.
Sto čtyřicet šest stran přečtených a nadšení se nedostavuje.
Jenom trochu zmatek v hlavě z krátkých kapitol a skoků v čase.
Bude kniha Jsou světla, která nevidíme tou, která mě nakonec uchvátí nebo tou,
na kterou zapomenu s přečtením poslední stránky?

Úterý, 14.3.2017
Probuď se konečně!
Nevidíš, že Tě všichni potřebujeme?
Krokusy, sněženky, zlatý déšť…
A hlavně my, lidi!
Přece nechceš, abychom vitamín D polykali v tabletách, když ty ho máš plnou náruč.
Tak vstávej slunce, potřebujeme Tě!

Středa, 15.3.2017
Na naši poštu chodím s balíky každý den.
Proto mě již pracovnice za přepážkou znají. Vědí, že mám balíky pečlivě připravené, že mám zákaznickou kartu, že chci poslat zprávu o doručení balíku a že potřebuji daňový doklad.
Ještě by si měly zapamatovat, že los, SIM kartu, a pojištění si u nich nikdy nekoupím.

Čtvrtek, 16.3.2017
Známe se od vidění. Vlastně jsme sousedky, protože více jak dvacet let bydlí ve vedlejším domě.
I když jsme spolu nikdy nemluvily, občas se potkáváme.
Na mé jasné a srozumitelné ,,Dobrý den“ nikdy neodpoví. Jako třeba dnes.
I když mě to už přestává bavit, pozdravím ji i příště. 
Považuji to totiž za základní projev slušného chování.

Pátek, 17.3.2017
Když díky milým komentářům na blogu mám krásné ráno…
Když slunce vyslyší moje volání a svítí jako o život…
Když mi doma konečně rozkvetly narcisy…
Mám radost celý den.
Když večer při pohledu do zrcadla objevím vedle oka další vrásku a manžel to komentuje slovy: ,,Jsem Tvoje stáří, pozvi mě dál“…Je po všem!

Sobota, 18.3.2017
Prší, prší, prší!
Měla jsem stříhat okrasné traviny, uklízet záhony a hrabat se v hlíně.
Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.
Tak pro Tvou informaci Bože, ty Tvoje vrtochy mě stály dva tisíce.
Odpoledne jsem místo na chatě strávila po obchodech. 

Neděle, 19.3.2017
,,Dědo, takhle jí nežíkej“, pokárá Ema mého muže, když mě osloví jménem.
,,A jak jí mám říkat?“ptá se manžel
,,No pšece babičko, já jí tak taky žíkám!“



Abych nezapomněla…,
že vrásky jsou znamením moudrosti.


sobota 18. března 2017

A hory odpověděly

Khaled Hosseini


zdroj: Google
Od knihy A hory odpověděly jsem na základě anotace očekávala příběh dvou sourozenců, kteří od sebe byli násilně odloučeni, o jejich lásce a naději ve shledání. 
Ve skutečnosti jde ale o několik příběhů, které se odehrávají v různých časových úsecích. 
Tisíce planoucích sluncí od téhož autora jsem odkládala, protože jsem ty emoce prostě nemohla unést. Tuto knihu jsem odkládala proto, že jsem si musela srovnat myšlenky.
Díky množství postav a dějů zasazených do různých období to pro mě bylo trochu složitější čtení a naléhavost díla nebyla až taková, na jakou jsem u autora zvyklá. Každopádně jsou zde ale vykresleny lidské osudy, které spolu více či méně souvisí a jsou protkány citem. 
Ať už jde o již zmíněné odloučení sourozenců, o nenaplněnou lásku, obětování se pro druhého, nezvládnutý vlastní život, neschopnost pomoci člověku v nouzi, uvědomění si sebe sama nebo nalezení lásky k vlastní matce. Je jenom potřeba si tu rozbitou mozaiku osudů poskládat do jednoho velkého obrazu.


Abych nezapomněla...,
,,Kábul to je…tisíc tragédií na čtvereční míli“




středa 15. března 2017

Spalující vášeň

Čekám na Tebe už dlouho.
Dny…týdny…měsíce.
Ta Tvoje zdrženlivost mě přivádí k šílenství.
Možná se zlobíš, že jsem Tě ignorovala, když jsem byla nemocná.
Ale co jsem měla dělat?
Bylo mi tak mizerně…Nemohla jsem za Tebou jít…I když jsem tolik chtěla!
Zkoušíš hranice mé trpělivosti?
Potřebuješ důkaz mé lásky a náklonnosti?
Vždyť přece víš, že Tě potřebuji.
Tak proč prostě nepřijdeš, a neuchopíš mě svými horkými pažemi?
Proč mě nepolíbíš tak žhavě, jako to umíš jenom Ty?
Tak žhavě, až mi z toho zrudnou tváře.
Proč se mnou nestrávíš den? Nebo třeba celý týden!
Zářila bych v Tvojí náruči jako svatozář.
V Tvém objetí bych prožívala spalující vášeň, a Tvoje přítomnost by mě nabíjela neskutečnou energií.

Chci Tě! Slunce!

zdroj: Pinterest
Abych nezapomněla…,
smutek se rozptýlí s východem slunce. 

Ernest Hamingway

pondělí 13. března 2017

Vyřízená Karkulka, domácí rehabilitace a nedělní adrenalin

Pondělí, 6.3.2017
Káva voní jako čerstvě namleté nebe.
Dneska večer nebe neucítím, ani neochutnám.
Nevím, jak se to mohlo stát, ale došlo mi kafe.

Úterý, 7.3.2017
Podle toho, jak to vypadalo v sobotu jsem nabyla dojmu, že co nevidět odložím zimní bundu,
že konečně zuju zimní boty a cesta do práce a z práce pro mě bude příjemná jarní procházka.
Místo toho kolem krku opět omotávám šálu a do práce a z práce spěchám schoulená za límcem teplého kabátu.
Kde jsi, jaro?

Středa, 8.3.2017
Běhám po bytě za Emou, která mě drží v závěsu za obě ruce.
Ona je liška a já Budulínek.
O něco později mám přes hlavu šátek, jehož cípy představují copany.
Ema má přes hlavu kus starého závěsu, jehož oba konce jsou také copany.
Jsme Karkulky.
Karkulka sice v pohádce copany nemá, ale má je Anna z Frozen.
Děda sedí v křesle.
Je vlk.
Musíme zpívat:
,,Proč máš tak velké oči babi?“
,,To abych Tě lépe viděla.“
,,Proč máš tak velké uši babi?“
,,To abych Tě lépe slyšela.“
,,Tobě narostly fousy babi?“
,,To aby mi zima nebyla.“
,,Proč máš tak velkou pusu babi?“
,,To abych Tě lépe pozřela!“
Děda vlk se zvedá, a my Karkulky s jekotem utíkáme.
A potom ještě asi desetkrát…
,,Co je?“, ptá se dcera, když si přijede pro Emičku. ,,Jste nějaký vyřízený…“

Čtvrtek, 9.3.2017
Stalo se to loni na Svatého Václava.
Úraz to byl vážný. Devastující, říkali doktoři.
Tři operace, rehabilitace, lázně.
Po pěti měsících ruka stále není v pořádku, přesto by manžel rád šel co nejdříve do práce.
,,Ke mně už nechoďte pane S.“, říká manželovi rehabilitační lékařka. ,,Já už Vám rehabilitace nenapíšu. Pojišťovna mi jich víc neproplatí. Musíte sám.“
Jako že se má přihlásit na fyzioterapeutický kurz?
Jako že si má loket lámat přes stůl?
Jako že si má jednou rukou masírovat tu druhou?
Proč mám pocit, že tento systém nemá zájem na tom, aby se člověk co nejdříve uzdravil a šel pracovat?

Pátek, 10.3.2017
To je tak, když se mi nechce ve čtvrtek večer vařit a myslím si, že to zvládnu ráno.
To bych ale musela vstát hned po zazvonění budíku a ne se půl hodiny převalovat a říkat si ,Ještě chvilku…‘
Do práce tak odcházím bez oběda. Jenom s banánem a dvěma mrkvemi.
To nedám…!
Obojí sním už během dopoledne.
Nezbývá než volat o pomoc.
A tak nedalekou restauraci dobývá princ na bílém koni, odkud mi přiváží životadárný oběd a já tak nepodléhám krutému hladomoru.

Sobota, 11.3.2017
Vítám Tě zpátky!
Byla jsi dlouho pryč.
Už jsem si myslela, že jsi mě opustila navždy.
Chyběla jsi mi.
Vážně, strašně moc!
Víš přece, že bez Tebe nemůžu žít, pracovat, radovat se…
Už mi to prosím nikdy nedělej, neopouštěj mě.
Energie moje!

Neděle, 12.3.2017
Nevím, jestli jsem se na ,,stará kolena“ nezbláznila.
Ten náhlý příval energie nejspíš způsobil, že jsem se nechala přemluvit k adrenalinové hře v Laser aréně.
A tak se odpoledne oblékám do bojové vesty, do ruky beru pistoli a za doprovodu hudby Pirátů z Karibiku, běhám po dvoupatrové aréně a laserovým paprskem střílím do soupeřů.
Teda...spíš oni do mě.


Abych nezapomněla...,
jaro bude a energie taky!