Jak jsem šla do Prčic

Turistiku mám celkem ráda. Vždyť je to jediný sport (Wikipedie říká, že to je sport), který nepravidelně provozuji. Moje oblíbené trasy se obvykle pohybují v délce od sedmi do patnácti kilometrů. Jít Prčice, jsem proto vzala jako výzvu a nepochybovala o tom, že těch třicet kilometrů prostě dám.

Je ráno, 21.5.2016 a na to, abych s elánem a dobrou náladou ušla třicet kilometrů, se rozhodně necítím. Vstávám celá rozlámaná a je mi jasné, že to nebude tak jednoduché, jak jsem očekávala. Už mi taky není třicet!

Sraz máme s kamarádkou na autobusovém nádraží v sedm hodin. Startuje se v 7.30, ale Prčicemi protřelá Jana má zkušenost, že čím dříve budeme na startu, tím kratší budeme stát frontu.
Tak co je dneska jinak?
Když dorazím, Jana stojí na konci dlouhatánské fronty a z dálky na mě mává: ,,Tak to jsem ještě nezažila“, volá. Takový nápor turistů hned po ránu prý nepamatuje .

Odstartované jsme v 7.20 a vyrážíme. Už po několika kilometrech mě začíná bolet levá kyčel a bolest mi střílí do celé nohy. Tak to bude ještě zajímavé...
Zkušenosti říkají, že co nenaženeme na začátku, tak později už ne. Volíme tedy svižné tempo, předcházíme několik skupinek a s elánem se dereme do popředí. Po deseti kilometrech mě začíná pálit levá pata. Kyčle už mě bolí obě.

Čeká nás výstup na hrad Borotín, kde je první oficiální kontrola. Jednu tajnou už máme za sebou. Na hradě máme v nohách patnáct kilometrů, tedy vzdálenost, kterou běžně chodím bez větších problémů. Dnes mám ale pocit, že už bychom mohly být v cíli. Jsme ale teprve v polovině. Bolest z kyčlí stále silněji střílí do nohou a paty pálí. Určitě mám puchýře. Vzdát to ale nehodlám!

Cesta z Borotína do Střezimíře je nekonečná. Kamarádka je pár kroků přede mnou, ale evidentně ji brzdím. Ztrácím sice tempo, ale humor a odhodlání ne. V Červeném Újezdu máme pauzu na svačinu. Párkrát kousnu do chleba, sním kostičku čokolády a napiji se vody. Pochopila jsem, proč s sebou Jana nemá nic k jídlu. Není hlad, není chuť, jenom trochu žízně. A navíc, všechno se nechá koupit cestou. Sundávám boty a ponožky a přesvědčuji se, že mám puchýře přes celé paty. Do cíle ještě zbývá skoro osm kilometrů. Vyměnila jsem si ponožky v domnění, že paty nebudou tolik bolet. Záhy je mi však jasné, že jiné ponožky můj problém nevyřeší. 

U Říkova je další kontrola a pak trasa z kopce dolů, což je pro mé rozbolavělé paty něco strašného. Zbývá ještě šest kilometrů do cíle. Jana mi cestou vypráví, kudy povede cesta, jak to bylo vloni nebo jak se změnily trasy. Drží mě při náladě a díky ní nemyslím na bolest. Lepšího parťáka jsem si nemohla přát.

Dokázala jsem to! Jsem v cíli! Odměnou mi je zelená botička, vanilková zmrzlina a pocit vítězství.

Abych nezapomněla...,
že s trochou sebezapření a dobrým člověkem po boku, se nechá dojít dál, než si myslíme.