NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

pondělí 27. listopadu 2017

Nikdy není vhodná doba, to je zas den a dokonalý chaos

Pondělí, 20.11.2017
Nic není definitivní.
Manžel se o tom utvrdí dnes, při další návštěvě nemocnice v Českých Budějovicích.
Přesto, že byl přesvědčený o tom, že jeho ruka už je v pořádku a že bolesti, které má, jsou pouze důsledkem jeho úrazu před rokem, dnes byl vyveden z omylu.
Je nutná další operace, jinak ruka bude v budoucnu ochabovat.
Obdivuji jeho přizpůsobivost situaci.
Ač do telefonu, kdy mi tuto zprávu sděluje, působí zoufale, stačí mu šedesát kilometrů na to, aby to vstřebal a byl s tím při příjezdu domů v pohodě.
Kéž bych to uměla také!
Musím se ho zeptat, jak to dělá…

Úterý, 21.11.2017
Když jsem letos začátkem roku podlehla viróze takovým způsobem, že jsem skončila v nemocnici, dala jsem si předsevzetí, že ani to sebemenší nachlazení již nepřechodím.
Jenomže ono přijde vždycky v tu nejnevhodnější dobu…

Středa, 22.11.2017
Můžu to považovat za dodržení předsevzetí? Když jsem dopoledne v práci a odpoledne v posteli?
Snad skóre vylepší skutečnost, že mám zítra zdravotní volno.
Hodlám totiž tu virózu poslat do pekel!

Čtvrtek, 23.11.2017
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Zachumlat do deky, čaj, odpočinek.
Oběd.
Spánek.
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Zachumlat do deky, čaj, odpočinek.
Večeře.
Lokty do horké vody, nohy nahřát v lavoru.
Spánek.
To je zas den…

Pátek, 24.11.2017
Je to fajn, udělat si zdravotní volno a alespoň jeden den odpočívat.
Jenomže práce se za ten den nahromadí a pokud ji nechci hrnout před sebou, musím se s tím dnes poprat.
Musím rychleji chodit, rychleji přendávat prsty na klávesnici, rychleji počítat, rychleji myslet.
Síly, které jsem včera nabrala, tak vkládám zase do práce!
Proč mám pocit, že to všechno vlastně bylo nanic?!

Sobota, 25.11.2017
,,Říkám vám, vykašlete se na to“, radil minulý víkend synek nám ženám, když jsme probíraly pečení cukroví.
,,Stejně to pak v lednu cpete do mrazáku.“
Všechno jsem mu odkývala. ¨
Má pravdu, nač ten stres.
Tak proč mám sakra najednou zaděláno na perníčky…?

Neděle, 26.11.2017
Za týden začíná advent a můj byt není plný chvojí, mechu a šišek, na oknech nevisí světelné řetězy.
Obdivuji na blozích i instagramu ty nádherné vánoční dekorace, kterými jsou vyzdobeny celé byty, domy, terasy. Jak všechno má své místo, každý kout připomíná vánoční atmosféru a vše je tak DOKONALÉ!
Asi jsme nedokonalí ve svých návycích, ale nedovedu si představit, že vše bude celý vánoční čas na svých místech.
Stále tak DOKONALÉ.
Vždyť jenom když k nám přijdou děti, je rázem všechno vzhůru nohama.
,,Babičko, já jsem ty andělky tady takhle hezky vystavila“, chlubí se Emička.
A já koukám, jak můj parapet s věcmi, na kterých mi záleží, je náhle jeden velký chaos.


Abych nezapomněla…,
,,Neměj strach z dokonalosti. Nikdy ji nedosáhneš.“
Salvador Dali

čtvrtek 23. listopadu 2017

Je libo candáta?

Candát je jedna z mých nejoblíbenějších ryb. Možná ta nejoblíbenější. 
Je drahá až běda, ale co nadělám… Zkoušela jsem sníst stokorunu, ale nějak mě to chuťově neuspokojilo. Na rozdíl od candáta na kmínu, se zelenou čočkou.

Na jeden oběd jsem potřebovala:

150g mražených filetů z candáta
100g zelené čočky
¼ pórku
1 lžička mletého kmínu
1 polévková lžíce majoránky
2 lžíce olivového oleje
sůl

Filety nechám povolit, sliji vodu. Ze sto padesáti gramů ryby je rázem jenom sto. Co jsem čekala...Kéž bych měla možnost koupit někde candáta chlazeného.
Kůži této ryby není potřeba odstraňovat, je velmi jemná, takže se nechá zkonzumovat s rybou. Filety z obou stran osolím a posypu mletým kmínem od Sonnentoru. Je nejlepší, nejvoňavější a jemný. Na pánvi si rozehřeju lžíci olivového oleje a candáta zprudka z obou stran osmahnu. Stáhnu plamen (mám plynový sporák) a nechám chvíli dodělat.
Pokrájený pórek orestuji na lžíci olivového oleje a přidám polovinu uvařené zelené čočky. Osolím a ochutím majoránkou. Též od Sonnentoru. Ta jediná totiž opravdu jemně voní a má skvělou chuť. Díky ní jsem se naučila ji používat i do jiných pokrmů ne jenom do cmundy nebo bramboračky.  A se zelenou čočkou si velmi rozumí. Čočku podliji skleničkou čočkového vývaru a chvíli provařím. Pak ji v hrnci rozmixuji tyčovým mixerem. Nakonec přidám zbytek celé uvařené čočky, prohřeji a můžu servírovat.

ZDRAVĚ – LEVNĚ – RYCHLE – CHUTNĚ

Zdravě:
Zelená čočka – je bohatá na železo i vlákninu. Je jedinečným zdrojem energie, která pochází z proteinů a sacharidů. Zelená čočka neobsahuje téměř žádné tuky, méně než 1%. Tato drobná luštěnina má vynikající chuť a je na rozdíl od jiných, velmi brzy uvařená. Je vhodná jako příloha k masu, do salátů, nebo jako samostatné jídlo.

Candát – jako všechny ryby je candát bohatý na bílkoviny a n-3 nenasycené mastné kyseliny. Z vitamínů obsahuje především A, E, D a K, ale je dobrým zdrojem i vitaminů skupiny B.

            O prospěšnosti na zdraví u tohoto pokrmu není pochyb, proto
                      plním všechny lžíce.

Levně:
V tomto případě se nejedná o zrovna levný oběd, ale zdraví musíme něčím vykoupit.
Já jsem kilo candáta pořídila za 433,- Kč, někde stojí i 550,-.
Zelenou čočku kupuji francouzskou v bezobalovém obchodu za 64,- Kč/kg.
Moje obědová porce mě tedy s ostatními přísadami vyšla zhruba na 90,- Kč.

                              Pro šetřílky tohle jídlo rozhodně není. 
        Nedá se nic dělat, jedna lžíce zůstane prázdná.

Rychle:
Rychlejší už to snad ani být nemůže. Je pravda, že čočku mám uvařenou vždy dopředu, takže jsem při přípravě zhruba deset minut ušetřila. Ale i když je připočteme, za dvacet minut je oběd na stole. 

                                Čtyři lžíce plné za rychlost přípravy.

Chutně:
Čočku k rybě? A proč ne. Ryba si přece nezaslouží jen brambory. Já jsem si velmi pochutnala a doporučuji to vyzkoušet.
                                        Škoda, že těch lžic nemám pět😍


Abych nezapomněla...,
že s bramborem je candát nuda.


pondělí 20. listopadu 2017

Sbohem podzime, když kniha dojímá a po letech na Václaváku

Pondělí, 13.11.2017
Jako by všichni měli pocit, že o víkendu něco zameškali a v pondělí to musí dohnat.
Jak si jinak vysvětlit, že pondělí, co pondělí od rána zvoní telefony, e-mailová schránka je přeplněná a všem se právě DNES porouchalo auto?

Úterý, 14.11.2017
Vážně to vzdáváš?
Necháš se zastrašit mrazivými rány a chladnými večery?
Necháš spadat všechnu tu barevnou nádheru z větví stromů, zhnědnout trávu, rozblátit cesty?
Necháš zimu, aby definitivně převzala vládu?
Připadá mi, že jsi tu letos byl tak krátce…
Nebo jsem si Tě nestihla dostatečně užít.
Tak sbohem, podzime!

Středa, 15.11.2017
Jít si lehnout se slzami v očích asi není úplně nejlepší rozpoložení před spaním.
Naposledy jsem brečela u knížky Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho.
Dnes mě dostala Iona Greyová a její Dopisy, které nikdo nečetl!
Dobrou noc! Škyt!

Čtvrtek, 16.11.2017
Tak je čtvrtek nebo pátek?
Mám s tím svátkem ve dnech zmatek.

Pátek, 17.11.2017
Počasí nám sice v našich dnešních plánech s vnučkou podráží nohy, ale snažíme se ho ignorovat. Takže i přesto, že každou chvíli prší a je pořádná zima, vydáme se s Emičkou krmit kachny. 
Jakmile se blížíme k rybníku, uvědomím si, že čtyři rohlíky, které si neseme s sebou, budou málo. 
Jak nás kačeny zahlédnou, okamžitě se vrhají na břeh nebo plují podél něj a pozorují každý náš pohyb. Nadšeně kejhají, předhánějí se a některé dokonce vzlétnou, aby byly na místě krmení dříve než ostatní.
Vstupujeme na molo a když vidím Emiččiny rozzářené oči, musím si ji vyfotit.
,,Ty jsi naše sluníčko, viď“, říkám Emičce, když ji párkrát cvaknu.
,,No…“, odpoví Ema. ,,Spíš vnučka“.
A jo…!

Sobota, 18.11.2017
Holčičí nákupy v Praze jsou fajn.
Je ale dobré, když se člověk v ten den cítí odpočatě a nic ho nebolí.
Když jsem ráno vzhůru už ve čtyři hodiny, tuším, že mi těch pár hodin spánku bude přes den chybět.
Bolavou krční páteř, kterou se snažím rozmasírovat už cestou v autě, se mi naštěstí podaří odblokovat v jedné z kabinek při zkoušení trička. Můžu si tak dnešní nákupy nakonec užít.
Zjištění, že je metro zrovna v těchto dnech mimo provoz, moje děvčata neodradí od záměru,
dojet na Václavské náměstí. Poprvé tak cestuji po Praze autobusem.
U sochy Svatého Václava je stále patrná atmosféra včerejších oslav sedmnáctého listopadu a já si uvědomuji, že jsem na tomto místě byla naposledy v šestnácti letech.
I když neutratím zrovna nechutně velkou sumu peněz, tak si tento den rozhodně užívám.
Spánkový deficit z časného rána doháním až večer, cestou domů.

Neděle, 19.11.2017
Největší odměnou je dnes pro mne to, že po rodinném obědě vidím prázdné talíře i plech od moučníku.
,,Jsem měl s tou buchtou začít dřív“, říká syn, když si k sobě přisune talíř se třemi posledními kousky Margot řezů.
,,No to jsi měl“, konstatuje Elli a ještě mu jeden sebere.


Abych nezapomněla…
že i tři dny volna jsou pro čas strávený s rodinou někdy málo.

pondělí 13. listopadu 2017

(Ne)ukradená mandarinka, startup problem a ach, ta dětská upřímnost

Pondělí, 6.11.2017
Ten krámek má snad jen šest metrů čtverečních.
Vejdou se tam pouze čtyři zákazníci a prodavačka.
Přesto je tam tisíce přenádherných věcí.
Od podlahy po strop jsou vystavené dekorace, které nenechají žádné srdce ženy chladné.
,,Ach“, vzdychnu když vcházím dovnitř.
,,Tady by se to nakupovalo, že?!“ poznamená s úsměvem milá paní za pultem.
A měla pravdu. Domů si odnáším dva dřevěné anděly a svůj první svítící domeček.
Už teď ale vím, že se tam budu muset ještě vrátit.

Úterý, 7.11.2017
Tomu muži může být tak kolem šedesáti let. Není bůhvíjak luxusně oblečen, ale na bezdomovce rozhodně nevypadá. Možná to je důchodce na hranici chudoby. Možná také ne.
Nevím, co ho k tomu vede, ale prostě to udělá.
Před obchodem se zeleninou sáhne do přepravky s vystaveným ovocem a jeho ruka s ukradenou mandarinkou rychle zajede do kapsy u kabátu. 
Ve stejnou chvíli toho muže míjí jiný, mladší muž :,,Já vím, že je to jen jedna mandarinka, ale nemá se to!“ řekne mu tiše a jde si po svých.
A já jsem svědkem toho, jak se ruka svírající mandarinku sune z kapsy ven a uloupená kořist je vrácena na své místo.
Kdyby to vždycky bylo tak jednoduché.

Středa, 8.11.2017
Biofarmy již svá místa na tržišti opustily, konvenční zemědělci své výpěstky doprodávají.
Dnešní košík se zeleninou, který si odnáším z farmářského trhu je tak na několik dlouhých měsíců poslední.

Čtvrtek, 9.11.2017
Intenzivní nutkání zazálohovat si všechna data z počítače, více jak čtrnáct dnů úspěšně ignoruji.
Zálohování odkládám ze dne na den, protože je přece pořád něco důležitějšího na práci.
Když se mi dnes večer nenastartuje windows, příliš pozdě si uvědomím, že vnitřní pocity se nemají podceňovat.
Nepřítomně zírám na slova na monitoru: STARTUP PROBLEM.
Hlavou mi běží všechny ty texty, které mám v notebooku rozpracované a je mi jasné, že jestli o ně přijdu, už je nikdy nedám dohromady.
Vybavují se mi desítky fotek, které jsem tam nedávno přetáhla z mobilu.
V zoufalství si uvědomuji, že díky jedinečnosti okamžiku už nikdy nepořídím stejné snímky.
Děsím se toho, že se windows nerozběhne a všechno bude nenávratně pryč.
Těch deset minut, kdy se systém snaží o opravu je nekonečných.
Když se na monitoru náhle objeví známá okna a systém se spustí, cítím neskutečnou úlevu.
A je mi jasné, co budu dělat po zbytek večera.
Zálohovat.

Pátek, 10.11.2017
Dopisy, které nikdo nečetl.
Vážně jsem podlehla tématu druhé světové války a čtu o lásce vikářovy ženy a amerického pilota? 
Já, která má v knihovně Kinga, Hosseiniho a Larssona? 
Ano. A hrozně mě to baví. 
Ve vzpomínkách se vracím do let, kdy jsem hltala dívčí romány.
Tak kdy už ji konečně políbí?

Sobota, 11.11.2017
,,Babi, já umím tu knížku číst i bez brýlí,“ říká Ema, když s brýlemi na nose beru do ruky její knížku Říkání o víle Amálce.
,,Já taky Emičko“, odpovím. ,,Ale špatně na to vidím“.
,,Protože, už jsi stará, viď“, analyzuje situaci Emča.
,,Hm“, usměju se. ,,Ale jen trošku.“
,,No, vy jste s dědou už starý oba.“ Uzavře debatu a otevírá knížku.

Neděle, 12.11.2017
Ještě nechoď, podzime…!


Abych nezapomněla…,
na dětech miluji nejvíce tu jejich upřímnost. Ale jen někdy.

neděle 12. listopadu 2017

Ví o Tobě

Sarah Pinborough

,,Musíte si přečíst…Proklatě brilantní!“
Stephen King

Nejradši bych zakřičela! JO!JO!JO!
Bylo to čtivé, zajímavé, napínavé.
Bylo to záhadné, neuvěřitelné, překvapivé.
Bylo to odzbrojující!

ONA je rozvedená, sama s malým synem a nespokojená s vlastním životem.
ON je, řekněme zoufalý, a krůček od toho, aby se stal alkoholikem.
ONA – TA DRUHÁ, je krásná, zranitelná, neodolatelná.
ONA s NÍ chodí na kávu a do fitka, s NÍM spí.
Co na tom, že ONI jsou manželé?!
Co ONI tají a jakou roli v tom hraje ONA?
Rozděluje je jejich tajemná minulost nebo spojuje?
Trojúhelník, u něhož můžete jenom hádat, kdo se nachází na jeho vrcholu a kdo je pouhou loutkou.
Můžete si malovat různé scénáře.
Můžete popustit uzdu své fantazii, kombinovat, měnit názor.
NIKDY TO NEVYMYSLÍTE!

,, Chtěla jsi něco?“ zírá na mě a najednou vypadá jako někdo úplně cizí. Chladný. Nepřístupný. Ani stopy po předchozím přirozeném šarmu a vřelosti. Nervozitou se mi stáhne hrdlo. Teď mu o kávě s Adele v žádném případě nemůžu vykládat. Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem někoho takhle vytočila, aniž bych něco provedla. Je tohle jeho odvrácená tvář? Do mozku se mi zažere červ pochybností. Co když právě kvůli tomu chce Adele držet naše setkání v tajnosti?“

A NIKDY tuto knihu nečtěte v autobuse cestou do práce, když vám chybí jen pár kapitol do konce. Alespoň ne tehdy, když nejste přesvědčeni o tom, že ji dočtete.
Budete muset porušit pracovní morálku a tajně ji dočíst třeba na toaletě nebo v šatně.
Pokud to neuděláte, váš pracovní výkon bude stejně na bodu nula.
Dokud se nedozvíte VŠE!

,,Abyste něčemu uvěřili, musíte si to protrpět. Musíte mít bláto na rukou a špínu za nehty. Musíte se k tomu prokopat. K pravdě, jako je ta moje a Davidova.“
Adele


Abych nezapomněla…,
,,NEVĚŘTE TÉTO KNIZE, NEVĚŘTE TOMUTO PŘÍBĚHU, NEVĚŘTE ANI SAMI SOBĚ. A AŤ SE DĚJE COKOLIV, NEPROZRAĎTE KONEC!“

pondělí 6. listopadu 2017

Jedna blbá hodina, prázdná místa a ,,Nekrafejte do toho."

Pondělí, 30.10.2017
Je to pokaždé stejné.
Na jaře i na podzim.
Se změnou času moje tělo protestuje, chce zpátky svůj režim.
Budí se ve čtyři ráno a chce jít spát v půl deváté večer.
Týden, možná čtrnáct dnů ho budu přesvědčovat o tom, že hodina přece nic neznamená.
Vždyť je to jen JEDNA BLBÁ HODINA!

Úterý, 31.10.2017
Zželelo se petržele,
hospodyňce neveselé,
Smích se vrátil, zmizel žel,
když natrhala petržel.

Středa, 1.11.2017
Číst poslední kapitoly knížky Ví o Tobě v autobuse, cestou do práce, fakt není dobrý nápad.
Jednak u toho vypadám přinejmenším divně.
S pusou často otevřenou údivem, hltající každou stránku a nevnímající dění kolem sebe.
A hlavně – když je autobus v cíli, do konce knihy chybí pár stránek.
Vystupuji šokována vývojem událostí a neuvěřitelným zvratem.
Do práce odcházím s vědomím, že se to nejpodstatnější během následujících osmi hodin nejspíš nedozvím.
A to je peklo!

Čtvrtek, 2.11.2017
Se smrtí jsem se poprvé setkala, když mi bylo dvanáct.
Děda umřel uprostřed rodinné oslavy. V sedě, u jídelního stolu.
U odchodu druhého dědy, babiček, manželovy a mojí maminky jsem naštěstí už bezprostředně nebyla.
Nezáleží na tom, jestli toho člověka vidíme umírat.
Chybí nám totiž úplně stejně.
Mohlo by se zdát, že prázdná místa v srdci postupně zaplní třeba vnoučata, noví přátelé, rodina. Jenomže oni mají svá nová místa, a ta po zemřelých už vždycky prázdná zůstanou.
Dnes zapaluji svíčky a vzpomínám.
A moc si přeji, aby hodně dlouho žádná svíčka nepřibyla.

Pátek, 3.11.2017
A je to tady!
Včerejší návštěva města mě probírá z letargie.
Vánoční výzdobu, andělíčky a světýlka jsem tam fakt ještě nečekala.
Ale byli tam. Andělíčci i světýlka. A spousty dalšího vánočního zboží.
A tak počítám dny…
Nejvyšší čas začít přemýšlet o dárcích. 

Sobota, 4.11.2017
,,Víš, co už jsi dlouho nepekla?“ zeptal se mě můj muž minulý víkend, když jsem mu naservírovala další zdravou verzi švestkovo-makového moučníku.
,,Bábovku. Ale takovou tu, co jsi dělala dřív. Tu babiččinu.“
A protože on u mých buchet ze špaldové nebo pohankové mouky slazené třtinovou šťávou nikdy nebrblá, je čas mu tu JEHO bábovku dopřát.

Neděle, 5.11.2017
,,Babi, tady to bude jako v kině“, vítá nás dnes v podvečer Emička u nich doma, společně s vůní právě připraveného popcornu.
Shlédnutí pohádky Anděl páně 2 jsme si spolu domluvily již v týdnu.
,,A v kině musí být ticho babičko,“ pokračuje Ema. ,,Takže žádné povídání“!
Souhlasně přikyvuji a nechávám se unést laskavým a vtipným příběhem, který kromě mě nejspíš už všichni viděli.
Jak v pohádce spatřím známé uličky Českého Krumlova, mé srdce zaplesá.
Poznávám ta místa, kde jsme se s mužem před pár týdny procházeli.
Špitajíc mu ukazuji, kde jsme byli na čaji a po kterých schodech jsme šli k zámku, když se z pohovky vedle nás ozve Emin hlas: ,,Nekrafejte do toho, tady jste v kině!“

Abych nezapomněla...,
,,Dítě má vždy pravdu"
Naomi Aldort

středa 1. listopadu 2017

Dívka ve vlaku

Paula Hawkins


Do TOHO vlaku se mi zpočátku nastoupit vůbec nechce. Zdráhám se poměrně dlouho, protože mám obavu, že jízda bude nezáživná a zdlouhavá. Prostě se ten vlak snažím vykolejit dřív, než je vůbec přistaven do stanice.
Velké ovace a pojmenování bestsellerem, velmi brzké natáčení filmové verze, to ve mně vyvolává pocit velkého povyku pro nic.
Přesto nakonec nastupuji. Díky tátovi, který mi knížku Dívka ve vlaku půjčil, daroval, když jsem u něj doma myla okna.

,,Vlak se plazí dál; drkotá podél skladišť a vodáren, mostů a hal, podél skromných viktoriánských domků, jež se ke kolejím otáčejí zády.“



Počáteční pocity jsou přinejmenším rozpačité. Hlavní hrdinka mi připadá mírně řečeno poněkud cáklá a navíc věčně v lihu. Rozvedená troska, předstírající každodenní dojíždění do práce, si vysní příběh páru, který denně pozoruje ze svého místa ve vlaku, když projíždí kolem jejich domu. Oběma dá jména a ve své vypité fantazii rozvíjí jejich manželský příběh.
Až se jednoho dne dozví, že ONA zmizela.
Zeptá se jí někdo, co viděla?
A co vlastně viděla?
Co je pravda a co navždy pohřbila jedna z jejích alkoholových amnézií?

,,Dožahla jsem druhou plechovku a pustila se do třetí. Blažené klokotání alkoholu v krevním řečišti trvalo jen pár minut a pak se mi udělalo špatně. Lámala jsem to do sebe moc velkým fofrem – bylo to rychlé i na mě, takže jsem musela ubrat plyn. Jestli nezpomalím, bude z toho malér. Udělám něco, čeho budu litovat.“

Prvotní rozpačitost, která je způsobena jednak chováním hlavním hrdinky a jednak poněkud jednoduchým literárním zpracováním, se najednou vytrácí, a aniž postřehnu ten zvrat, knihu se mi najednou nějak nechce odkládat. Vlak nabírá na rychlosti a já si to uvědomuji až když jeho lokomotiva jede na plný výkon.
Do cílové stanice se tak přímo vřítíme a já můžu říct: JO! TAK TO BYLO DOBRÝ!

,,Tu změnu, co nastane v atmosféře, když vlak zastaví u návěstidla na červenou, vnímáte jako bzukot elektrických světel. Teď už nejsem jediná, kdo se tam dívá – ani náhodou. Hádám, že když kolem těch domů projíždíme, zírají na ně úplně všichni, jenomže každý z nás je vidí úplně jinak. Občas i slyšíte, jak se o tom lidi baví.
,Tamhle! Jo, tenhle dům. Kdepak, ten nalevo – tam! Ten, co má ty růže u plotu. Tam se to stalo.“



Abych nezapomněla…,
,,Spravedlnost je vlak, který má bohužel vždycky zpoždění.“
Marina Ivanovna Cvetajevova