Expedice Tatry 2016, den šestý

Chata pri Zelenom plese

Nevím, kdo nám bude dělat ty zdejší snídaně, až se vrátíme domů. Ty nám opravdu budou chybět.
Dneska u snídaně ještě nevíme, co podnikneme. Chtěli jsme do termálů, ale naše spálené pokožky, můj obličej a manželovo břicho, trochu protestují. Také nás to láká na nějakou kratší túru. Takže kompromis…balíme na túru i do termálů, stihneme obojí. 

Autem dojedeme na parkoviště k Bielej vode, odkud se nechá jít na Chatu pri Zelenom plese nebo třeba na Skalnaté pleso. Turistická trasa vede kolem potoka mírně do kopce, nemáme daný cíl, kam dojdeme, tam dojdeme. Cestou dvakrát přejdeme přes potok.

Jdeme vždy k dalšímu rozcestníku a pořád nejsme unaveni. Chata pri Zelenom plese je na rozcestníku v půli cesty, vzdálená hodinu a padesát minut chůze. Můj muž rozhoduje, že půjdeme až tam. Já pochybuji o svém koleni, které ještě pobolívá, ale nakonec souhlasím. Jak máme cíl, přidáváme na tempu. Vcházíme stále hlouběji do lůna přírody a nabízejí se nám neuvěřitelné výhledy na tatranské masivy hor nad námi. 

To nejkrásnější nás však teprve čeká. Za zatáčkou se otevře údolí se Zeleným plesem. 

Už vím, kvůli čemu jsem devět hodin trpěla v autě na cestě z Čech. Už vím, kvůli čemu jsem v Tatrách. Neuvěřitelné místo, údolí mezi tyčícími se masivy hor v divoké přírodě. Konečně vidím Vysoké Tatry v celé své kráse. Mám pocit, že víc vidět nepotřebuji.

Kam se hrabe Štrbské pleso. Tohle je místo v čisté přírodě se stylovou chatou s občerstvením.

Když se vracíme zpět na parkoviště, dozvíme se od obsluhy, že jsme ušli 16 kilometrů a spálili 1900 kalorií. Můj muž se chlubí, že cesta zpátky nám trvala jenom dvě hodiny a deset minut. Trochu mu chlapík srazí sebevědomí, když mu říká, že rekord je 37 minut nahoru a 28 minut dolů. 

Cestou do penzionu zastavujeme  v Tatranské Lomnici nakoupit nějaké suvenýry. Je jasné, že termály už nestihneme. Po příjezdu k penzionu zakotvíme na zahradě, tam i povečeříme. Konečně nám počasí umožňuje využít toto příjemné posezení venku. Přisednou si sousedé, majitel penzionu a později i dva motorkáři, kteří zrovna dorazili ze Stříbra. Od majitele penzionu se například dozvídáme, proč tady ráno nezpívají ptáci. Protože mají kočku Whirpool, která je loví. Proč nejsou ve Studeném potoku ryby? Protože jsou přemnožené vydry, které jsou chráněné. Dozvídáme se, že nosiči, které jsme potkali, jak nesou na zádech na Reinerovu chatu tři basy piva, mají za kilo nákladu 20 centů a vyhazovači v popradském baru 2 Eura na hodinu. A mnoho dalších zajímavých věcí. Od rána se dostáváme na pokoj až v devět hodin večer. A ještě musím psát…

Abych nezapomněla...,
že na TOHLE místo se musím vrátit!