Expedice Tatry 2016, den třetí

Koleno

Dneska už mluvím zase česky.  Manžel mi slovenštinu zakázal. Asi mu vadilo, že mu říkám ,,chrobáčik môj“.

Od příjezdu do Staré Lesné přemýšlím, co tady bez ustání hučí. Myslela jsem, že je to vítr v lesích, ale dneska už vítr nefouká a hučení neustalo. Tak se před snídaní vypravíme příčinu toho hluku najít. Zvuk nás přivádí ke Studenému potoku, který teče z vrcholků Tater. Nevěděli jsme, že protéká Starou Lesnou a je to opravdu nářez. Na vlastní oči vidíme sílu divoké vody kousek od místa, kde bydlíme.

Když jdu na snídani, je mi jasné, že dnešní túry pro mne nebudou jednoduché. Od včerejška mě bolí levé koleno z vnější strany. Manžel říká, že mám natažené vazy z té jeskyně, bylo tam totiž 860 schodů. Já nevím, nemám s takovou bolestí žádné zkušenosti.

I přes mé problémy s kolenem se vypravujeme na Hrebienok, 1285m n.m. Odtud máme v plánu jít k vodopádům Studeného potoka, na Reinerovu chatu a k Obrovskému vodopádu.
Ze Staré Lesné vyrážíme pěšky, dva kilometry na vlakovou zastávku, odkud chceme jet do Starého Smokovca. Jízdenky jsme dostali už v penzionu. Cestou začíná zase pršet, ale… ,,není nejhůř“, takže manželova nepromokavá bunda zůstává v batohu.
Vlak přijíždí šíleně natřískaný. Máme co dělat, abychom se tam vešli. Na příští zastávce se už do něj lidi nedostali a další jede až za hodinu.

Věděli jsme, že jedeme do Starého Smokovca, ale z nějakého nepochopitelného důvodu vystupujeme o stanici dříve, na Pekné Vyhliadke. Trasu si tak asi o kilometr prodloužíme, takže přidáváme do kroku. Teda...,co mi koleno dovolí. Prší už docela dost, teplota deset stupňů celsia.

Ze Smokovca na Hrebienok jedeme pozemní lanovou dráhou. Kupujeme zpáteční jízdenky za 9 Euro pro jednoho, i když máme v plánu, jít zpátky pěšky podél Studeného potoka až do Staré Lesné. Koupí zpátečních lístků si tak pojišťujeme mé koleno.

Na Hrebienku je mlha, takže dolů do údolí není vůbec vidět.  

,,Nádherný" výhled z Hrebienku do údolí

Vydáváme se po kamenité trase k vodopádům Studeného potoka, Dĺhému vodopádu, na Reinerovu chatu a k Obrovskému vodopádu. Koleno mě bolí čím dál víc a jsou chvíle, kdy si myslím, že dál už neudělám ani krok. Pak to zase chvíli jde. Když přijdeme k vodopádům, jsem uchvácena burácením vody, nádherou a silou přírody. Pod námi se valí ledová voda a nad námi se tyčí tatranské hory. Mlha odchází, konečně je můžu vidět! Jsme mokří od hlavy až k patě, částečně od deště, částečně od vodopádů. Jsme jim tak blízko, jak jen to jde.

Celou zpáteční cestu ulevuji levé noze, přestávám jí ohýbat, a když dorazíme zpátky na Hrebienok, chce se mi brečet. V životě jsem neměla žádný úraz, nikdy mě vazy nebolely. Tak proboha proč teď, když tu nohu potřebuji více než kdy jindy? Tak moc chci jít dolů pěšky, sil mám dost. Ale lanovkou to nebolí.

Ve Starém Smokovci nacházíme lékárnu, kde kupujeme elastický obvaz a mast. Zkusím to vyléčit, ale tentokrát si moc nevěřím. V lékárně jsme utratili 7,5 Eura. Dneska jsem bez večeře.

Večer navrhuji manželovi, aby mě zítra nechal doma a vyjel si lanovkou na Lomnický štít. Já bych stejně do lanovky nesedla, i kdybych byla v pohodě. Bojím se výšek. Večer se v penzionu dozvídáme, že zpáteční jízdenka na Lomničák pro jednoho stojí 47 Euro. Myslím, že můj muž nikam nepojede.

Zase prší.
Žiju.
Co bude zítra…nevím.

Abych nezapomněla...,
že moje tělo není stroj a když nemůže, dá mi to vědět.