Kolikrát jsem v životě jela na kole, by se dalo
spočítat na prstech jedné ruky. Je pravda, že jsem několikrát uvažovala o tom,
že bych cyklistiku provozovala, ale pak jsem si uvědomila, že jediné, co mě na
tom láká je rozhled po krajině. A ten můžu mít i z auta nebo pěšky.
Přesto jsem se párkrát nechala na cyklistický výlet zlákat. Dopadlo
to ale pokaždé stejně.
S nadšením hodným otrlého cyklisty jsem sedla na vypůjčené
kolo, vybavená lahví vody, půjčenými cyklistickými rukavicemi a helmou. Jak
jsme vyjeli za město a naskytl se mi výhled do krajiny, nadšení se stupňovalo.
Pokládala jsem si otázku proč na tom kole nechci jezdit. Vždyť je to nádhera! Ještě
několik dalších kilometrů, kdy jsme jeli po rovince jsem začala uvažovat o tom,
že bych takhle mohla jezdit pravidelně. Vždyť na tom nic není a je to úžasné,
poznat okolní krajinu tímhle způsobem.
Jak se však čas sezení na sedle prodlužoval, začala jsem si
uvědomovat, že mě tlačí zadek. Začala jsem mít i problémy s fyzičkou,
protože já se kochala a můj spolucyklista, ať už to byl manžel nebo dcera,
prostě jeli. A já jim nestačila. Manžel to jednou dokonce řešil tak, že jel
napřed a pak se zase ke mně vracel. Najezdil tak během stejně dlouhé trasy asi
dvakrát tolik co já. Nejhorší na tom bylo, že to takhle praktikoval i do kopce.
A to bylo ponižující, protože já do kopce většinou tlačila. Postupně jsem
cítila, že kromě bolavého zadku, namožených lýtek a stehen se mi valí horkost
do tváří. Potila jsem se i očima a funěla jsem jak lokomotiva.
Ta úchvatná
krajina, kvůli které jsem to všechno podstoupila tu najednou nebyla.
Zajímalo
mě jediné.
Když už tam budem!
A tak dnes již nabídky na cyklistické výlety s úsměvem
odmítám.
Také jsem pochopila, že investice do vlastního kola by byla v mém
případě zcela neefektivní.
Abych nezapomněla...,
že Tour de France se pojede vždycky beze mě.
Abych nezapomněla...,
že Tour de France se pojede vždycky beze mě.
Souhlasím. Vždyť to nemá motoooooor. 😉
OdpovědětVymazatAno, auto a já bude jeden z dalších mých příspěvků:-)
Vymazat