Expedice Tatry 2016, den osmý

Návrat

A je to tady. Čeká nás poslední snídaně a pofrčíme na Čechy. Zbývá nanosit zbylé věci do auta, poděkovat majitelům penzionu za pohostinnost a naposledy se pomazlit s kočkou Whirpoolí.
Slibuji, že pokud nám zdraví dovolí a auto pojede, určitě se v Tatrách  ještě někdy objevíme. 

Vyrážíme v 8.00 hod. Když vyjedeme na hlavní silnici na Poprad, celou cestu se ohlížím, abych se podívala na to, co jsem díky mlze neviděla při příjezdu. Všechny vrcholy Tater jsou teď vidět od východu na západ. Je jasno. Manžel mi cestou dělá průvodce a ukazuje mi, kudy jsme jeli vlakem na Štrbské pleso, že tohle je ten most, který jsme viděli ze shora, tamto je Štrba…

Když přijedeme v Popradu na křižovatku k továrně Whirpool, hned si vzpomenu na kámošku kočku z Lesné. Byla na tomto místě nalezena a tedy logicky pojmenována po něm. 

Na slovenské dálnici je sice provoz větší než minulou sobotu, ale jedeme plynule a cesta odsýpá. 

Je 9.30, když zastavujeme v Kraĺovanech, abychom domů nakoupili ovčí sýry a klobásky.
Ružomberok, Žilina, Trenčín a rázem jsme na Starém Hrozenkově. Začíná být úmorné horko a tak celkem trpíme. Klimatizace není funkční. Nenechali jsme ji naplnit, protože jsem se bála, že z ní budu nemocná. Potím se tak, že by mi to asi v tu chvíli bylo i jedno. Možná, že to příští rok ještě přehodnotím. 

V 11.10 překračujeme hranice do Čech. Potřebuji si odskočit, tak zastavujeme kousek za hranicemi na čerpací stanici. Nejen že nemají v automatu víčka na kelímky na kávu,
ale záchod tady stojí 15,- Kč. Na Štrbském plese jsem platila 30 centů.
Kdyby se nestála fronta na žetony, a další fronta na záchody, možná bych to zaplatila. Takhle to budu muset vydržet ještě o kus dál, do hotelu Buchlov, kde obědváme.

A teď nás čeká nejhorší úsek cesty, dálnice D1. Jsem unavená, chvílemi pospávám, toleruji manželovi kouření v autě při otevřeném okně, hlavně ať už jsme doma. Poslední zastávku máme na kávu na dálnici u Velkého Meziříčí. Jediná dopravní komplikace je na sjezdu z dálnice v Humpolci, kde jsou kolony. Trocha zdržení, sjíždíme a hurá domů, kam dorazíme ve tři čtvrtě na čtyři.

Dáme rychlou sprchu a jedeme za dětmi. Jsem tak ráda, že je všechny vidím!
Naše malá Ema za ten týden určitě vyrostla. A naučila se říkat volevole. Zajímalo by mě, co tady ten týden bez nás s tou holkou její rodiče dělali.

Dovolená končí.

Zbyly nám jen vzpomínky, zápisky a  fotografie. 

A ještě jedna věc mi bude Vysoké Tatry připomínat. Kámen, který jsem si odtud přivezla.

Abych nezapomněla...,
že smutný návrat z dovolené je zároveň šťastným návratem k rodině.