NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 24. ledna 2017

Kam se mnou

,,Čím budeš, až budeš velká?“ slýchala jsem často v dětství.
Ptali se mě ve škole, rodiče, příbuzní i kamarádi.
Obdivovala jsem ty, kteří měli jasno a dokázali jednoznačně odpovědět.
,,Já budu doktorka.“
,,Já učitelka.“
,,Já budu prodavačka.“
Uvědomuji si, že já to vlastně nevěděla nikdy a tím víc mě překvapuje, že práci, kterou mám, mám opravdu ráda.

Moje první úvahy o profesi směřovaly k tomu, že bych chtěla být učitelkou. Tuto myšlenku jsem ale vzhledem k mým výsledkům ve škole záhy zavrhla. Měla jsem totiž utkvělou představu, že učitelka musí mít ve škole samé jedničky.
V pubertě jsem pak, zřejmě pod vlivem mé lásky ke zvířatům a četby dívčích románů z dostihového prostředí, zveřejnila doma svou touhu, pracovat u koní. Rodiče ale byly jednoznačně jiného názoru a se slovy, ,,máš přece na víc“, mi to jednoduše zatrhli.
A tak, když se blížil termín podávání přihlášek na střední školy a já pořád netušila, čím chci v životě být, začali rodiče mírně panikařit. Probírali se různými seznamy škol a učilišť a předhazovali mi různé profese.
Zubní laborantka? Jako že bych vyráběla rovnátka a klapačky?
Optička? Co to je? Jo brousit brejle…? Tak to ne!
Knihovnice? Zbystřím. Jo, to by mě bavilo. Aha, ona ta škola je jenom v Luhačovicích a na internát mě nepustíte…Tak to nic.
Nakonec padlo rozhodnutí, které se asi logicky nabízelo. Mamka je účetní, půjdeš na ekonomku.
No, když myslíte…?
Přijímačky jsem sice udělala, ale z matematiky dost na hraně. Vždyť přece Neumím počítat! Takže přijetí se nekonalo a mamce s taťkou starosti s tím, kam se mnou, neskončily.
Jednoho dne přišel taťka z práce s tím, že půjdu na strojnickou průmyslovku.
A není na té škole, náhodou důležitá matematika? To je přece to, co mi od první třídy nejde. Vzpomínáte…? Snažila jsem se oponovat. 
Jelikož mi ale bylo sděleno, že je to vlastně moje poslední možnost na středoškolské vzdělání, nakonec jsem přistoupila na to, ji využít.
A tak jsem se ocitla na škole, kde jsem prožila nejhezčí chvíle svého postpubertálního věku.
Abych nezapomněla…,
není nad to, když člověk ve čtrnácti letech ví, co chce.

4 komentáře:

  1. Ještě, že tatínek byl tak rozumný :-) jináč bych tě nepoznala :-), že zdravím.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak jsem zabrousila i já k Vám na návštěvu :-)
    Je to jako bych četla o sobě - taky jsem byla ochotná se bavit jen o knihovnictví (a podobných introvertních směrech...), ale nakonec z toho nějak vyšlo (nebo rodičům spíš vyšlo) gymnázium - což uznávám, že byl od nich (vzhledem k mému přístupu k matematice) trochu risk :-) Ve čtrnácti se fakt těžko rozhoduje...
    Pěkný večer, Pavlína.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi vítána, Pavlíno:-)
      Já měla to štěstí, že rodičů rozhodnutí, bylo pro můj další život vlastně docela dobré. O tom, a o matematice, ještě napíšu:-) Koukám, že máme hodně společného:-)
      Děkuji za reakci a pěkný den.
      H.

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře, vážím si každé zpětné vazby.
Jindra