Můj kolaps, den první

Když mě ve tři ráno vzbudí tlak v žaludku, napadá mě, že jsem od dcery chytla střevní chřipku. 

Jako bych neměla dost své vlastní. 

Jenže o hodinu později už ležím v předsíni na zemi a nevím o sobě. Ještě, že jsem stačila zakřičet na manžela, než jsem se skácela. Probírám se zrovna ve chvíli, kdy mluví s dispečinkem záchranné služby. Moje první reakce je typická: ,,Nikam nevolej, nic mi není!“ O pár minut později ale zjišťuji, že to není tak úplně pravda a jsem nakonec ráda, že se nechávám odvézt. A pak už vidím jen strop sanitky a kapačku. Po příjezdu do nemocnice mě kromě EKG a odběru krve čeká i rentgen plic a dutin, u kterého musím sedět. Buď se teď otevřou dveře a laborantka řekne, že je rentgen hotový, nebo jdu opět k zemi. Naštěstí se dveře otevírají včas. 

Cestou na oddělení si představuji, jak skončím na přeplněném, zadýchaném pokoji plném dalších pacientek. Světlá chvíle dnešního dne nastává v okamžiku, když zřízenec otevře dveře do mé budoucí noclehárny. Dvoulůžák a pouze jedna starší paní, televize, sprcha a WC, to vše pouze pro dvě osoby. Bývalý nadstandard. No nemám já nakonec štěstí?

Že se v nemocnici moc nenajím, mi bylo jasný hned, jak reálně hrozilo, že tady skončím. 

Abych ale nezkolabovala, tentokrát z nedostatku potravy, musím hodně slevit ze svých stravovacích návyků. Vlastně je musím všechny porušit. A to hned při obědě. Vepřové maso s bramborama a UHO. Jediné, co je poživatelné je paradoxně to maso. 

Promiň prase. 

To však ještě netuším, že to může být i horší. K večeři ,,hnuschleba", balený, plný éček a chemických přísad a šunková paštika z Kauflandu za pětikorunu. Banán, který mi přinesl manžel a dva oschlé plátky vánočky od snídaně, mi tak k večeři přijdou vhod. 

Jsem vzorný pacient. Poslouchám lékaře a sestřičky, pospávám a poslouchám rodinné příběhy mé spolupacientky. Večer z okna pozoruji osvětlený klokotský kostel. Netušila jsem, že je tak krásný. Těším se, až se dám dohromady a zajdu se tam po dlouhé době podívat.

Abych nezapomněla...,

jak jsem vděčná za život.