,,Čím budeš,
až budeš velká?“ slýchala jsem často v dětství.
Ptali se mě
ve škole, rodiče, příbuzní i kamarádi.
Obdivovala
jsem ty, kteří měli jasno a dokázali jednoznačně odpovědět.
,,Já budu
doktorka.“
,,Já
učitelka.“
,,Já budu prodavačka.“
Uvědomuji si, že já to vlastně nevěděla nikdy a tím víc mě
překvapuje, že práci, kterou mám, mám opravdu ráda.
Moje první
úvahy o profesi směřovaly k tomu, že bych chtěla být učitelkou. Tuto
myšlenku jsem ale vzhledem k mým výsledkům ve škole záhy zavrhla. Měla
jsem totiž utkvělou představu, že učitelka musí mít ve škole samé jedničky.
V pubertě
jsem pak, zřejmě pod vlivem mé lásky ke zvířatům a četby dívčích románů
z dostihového prostředí, zveřejnila doma svou touhu, pracovat u koní.
Rodiče ale byly jednoznačně jiného názoru a se slovy, ,,máš přece na víc“, mi
to jednoduše zatrhli.
A tak, když
se blížil termín podávání přihlášek na střední školy a já pořád netušila, čím
chci v životě být, začali rodiče mírně panikařit. Probírali se různými seznamy
škol a učilišť a předhazovali mi různé profese.
Zubní
laborantka? Jako že bych vyráběla rovnátka a klapačky?
Optička? Co
to je? Jo brousit brejle…? Tak to ne!
Knihovnice?
Zbystřím. Jo, to by mě bavilo. Aha, ona ta škola je jenom v Luhačovicích a
na internát mě nepustíte…Tak to nic.
Nakonec
padlo rozhodnutí, které se asi logicky nabízelo. Mamka je účetní, půjdeš na
ekonomku.
No, když
myslíte…?
Přijímačky
jsem sice udělala, ale z matematiky dost na hraně. Vždyť přece Neumím počítat! Takže přijetí se nekonalo a mamce s taťkou starosti s tím,
kam se mnou, neskončily.
Jednoho dne
přišel taťka z práce s tím, že půjdu na strojnickou průmyslovku.
A není na té
škole, náhodou důležitá matematika? To je přece to, co mi od první třídy nejde.
Vzpomínáte…? Snažila jsem se oponovat.
Jelikož mi ale bylo sděleno, že je to vlastně
moje poslední možnost na středoškolské vzdělání, nakonec jsem přistoupila na
to, ji využít.
A tak jsem
se ocitla na škole, kde jsem prožila nejhezčí chvíle svého postpubertálního
věku.
Abych nezapomněla…,
není nad to,
když člověk ve čtrnácti letech ví, co chce.
Ještě, že tatínek byl tak rozumný :-) jináč bych tě nepoznala :-), že zdravím.
OdpovědětVymazatNo jo, vlastně...:-) Vyřídím:-))
VymazatH.
Tak jsem zabrousila i já k Vám na návštěvu :-)
OdpovědětVymazatJe to jako bych četla o sobě - taky jsem byla ochotná se bavit jen o knihovnictví (a podobných introvertních směrech...), ale nakonec z toho nějak vyšlo (nebo rodičům spíš vyšlo) gymnázium - což uznávám, že byl od nich (vzhledem k mému přístupu k matematice) trochu risk :-) Ve čtrnácti se fakt těžko rozhoduje...
Pěkný večer, Pavlína.
Jsi vítána, Pavlíno:-)
VymazatJá měla to štěstí, že rodičů rozhodnutí, bylo pro můj další život vlastně docela dobré. O tom, a o matematice, ještě napíšu:-) Koukám, že máme hodně společného:-)
Děkuji za reakci a pěkný den.
H.