Můj kolaps, den druhý

Nejspíš díky kapačce, kterou mi večer nalijí do žil, spím celou noc. 

Procitám s pocitem, že takhle dobře mi za poslední týden ještě nebylo a doufám, že to tak zůstane. Mám hlad. 

Mám hlad a přemýšlím, co bude pod snídaňovým poklopem. Mám chuť na Lipánek a čerstvý rohlík. Ten ,,chleba“ mi přece nemůžou přinést dvakrát po sobě…Když odklopím poklop, srdce mi poskočí. Je tam Lipánek a dva rohlíky. 

Celý den jsem opět vzorný pacient. Nechávám lékaře vpravovat do mého těla vše, co uznají za vhodné, jen se vždy slušně zeptám, co to je. Čtu, píšu, bloguju a poslouchám další životní příběhy paní ,,od vedle“. Manžel mě zásobuje dostatkem balené vody, protože jedna konvice čaje na den, pro dvě pacientky, pro vyplavení svinstva z těla, opravdu nestačí. S obavou, že k večeři mě TEN chleba už nemine, si nechávám přinést čerstvé celozrnné housky a žervé. Chleba s turistickým salámem, stejně jako včerejší paštika, tak končí v komunálním odpadu. Nerada plýtvám jídlem, ale jelikož toto za jídlo nepovažuji, vhazuji to nádoby k tomu určené, s lehkým srdcem.

Abych nezapomněla...,

že do nemocnice mě může dostat i zdánlivě obyčejný virus.