NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

úterý 13. prosince 2016

Nedorozumění


Nikdy bych nevěřila, jak jedno nedorozumění může člověka vyčerpat.
Doslova z něj vycucnout veškerou energii a chuť do práce.
Někdy je prostě lepší nechat věci tak, jak jsou a nesnažit se předcházet případným nedorozuměním, která ani nakonec nemusí nastat. Jedna taková snaha se mi dnes vymstila. Snažila jsem se pomoci člověku v řešení situace tak, aby mu nenastaly případné komplikace. Bohužel jsem se trefila do špatné nálady. 
Možná jsem si před tím měla přečíst horoskop, kde by stoprocentně stálo:
,,Dnes se vyhněte řešení problémů druhých lidí. Nesnažte se pomáhat, otočí se to proti Vám“.
A to přesně se stalo. Když jsem si všimla, že člověk, se kterým mluvím, není dobře naladěn, a já si toho všimla, měla jsem tu konverzaci utnout, nebo ji vůbec nezačínat. Čas na to byl. Ale instinkt mě dostatečně nevaroval a tak se stalo to, co bylo nevyhnutelné. Slova, která mi vycházela z úst, se nějakým záhadným způsobem v uších té osoby převtělila ve slova docela jiná. Slyšela jsem se, jak mluvím v její prospěch, ona však slyšela, že jí chci zkomplikovat život. Slyšela jsem se, jak jsem na její straně, ona však slyšela, že jsem proti ní. Nedalo se s tím nic dělat. Cítila jsem marnost, která se v průběhu večera změnila v lítost. V lítost nad tím, jak si dva lidé, kteří mluví stejnou řečí, vlastně vůbec nerozumí. Abych se vůbec mohla po zbytek večera věnovat něčemu smysluplnému a neužírat se lítostí, napsala jsem omluvu. Vlastně ale pořádně ani nevím za co. Měla bych se ale především omluvit sama sobě. Za to, že jsem se nechala ovládnout špatnou náladou druhého člověka a za to, že jsem sama sebe  dostatečně nepřesvědčila o tom, že ten, kdo má problém, nejsem já.

Abych nezapomněla…,
že k porozumění, jen slova kolikrát nestačí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta