Přítelkyně smrti

zdroj: Databáze knih

Čerstvě dočteno. 

Měla bych být plná dojmů. 

Tak proč je tedy nemám?

Příběh sám o sobě není špatný, i když poněkud jednoduchý. Majitelka pohřebního ústavu na mstivém tažení proti padouchům, kteří jsou jí naservírováni na zlatém podnosu. Každý, byť je to cizí člověk, s kým se setká, jí ochotně řekne vše, co ví a dovede ji tak k dalšímu násilníkovi. Nic se nekomplikuje, všechno je předem dané. Hlavní hrdinka, má být, nejspíš prvoplánově, podobná Dexterovi. Tato postava je dokonce v knize zmíněna. Jenže já postavu Dextera miluju, takže sorry, pokud tady s ním měla být nějaká podoba, tak z toho Blumová vyšla dost neohrabaně. Na styl psaní jsem si za celou knihu nezvykla. Holé věty, které jinde obvykle přidají na napětí, mi tady vůbec nesedly. Bylo jich prostě víc, než je zdrávo. A nepřirozeně na mě působily i úsečné rozhovory:

-      Pivo, prosím

-      Velké?

-      Rozhodně.

-      Jedete daleko?

-      Dělám jen malý okruh.

-      Je tu hezky, že?

-      Připadá Vám to tak?

-      Vám ne?

-      Ne.

-      Proč jste potom tady?

Tři knihy z pěti dávám jenom proto, že příběh měl spád a díky pár postavám jsem nemusela přemýšlet o tom, kdo je kdo.

Abych nezapomněla...,

že někdy atraktivní název a bestsellerová medaile nestačí.