Zimní vzpomínka na zahradu

Zahrada je místo, kde ráda trávím svůj čas. 

Nabíjí mě energií. 

Není velká, ale je moje. 

Je to dar. 

Dostala jsem ji od rodičů a nikdy jim za to nepřestanu být vděčná.

Nejkrásnější je samozřejmě na jaře, když se probouzí ze zimního spánku. Voní čerstvými pupeny, sluncem a vlhkostí, kterou zem vstřebává z tajícího sněhu. Na stromech a keřích se nesměle objevují první zelené lístečky, ze země se pozvolna klubou jarní kvítka, zahrada je stále plná světla.  Pozoruji tu zdrženlivost přírody, která připomíná malé děcko, které se zrovna poprvé postavilo na nohy a zkouší první krůčky. S přibývající silou slunce, získává jistotu a nechává se strhnout euforií jara.

Je to jako když vystřelíte do vzduchu konfety. Najednou je všechno zelené a barevné. Je léto. V zahradě již není tolik světla, protože keře a stromy vyhnaly nové větvičky, rozrůstají se do výšky i do šířky. Květy se ukazují v celé své kráse a plnosti. Zdrženlivost je pryč. Teď je čas života! V létě zahrada voní hlavně zemí a sluncem. Nenechám si ujít vůni zahrady po dešti. Voda prostupuje rostlinami a kmeny stromů do každé větvičky, do každého lístku a květu. 

Víte, že zahrada po dešti zpívá?

Barevné proměny zahrady a její plody jsou znamením podzimu. I ten má své kouzlo a vůni. Světlo opět prostupuje více mezi stromy a keři, protože žlutočervenohnědé lístky postupně opadávají. Síla z větví stromů se ukládá do kořenů, aby mohla být na jaře opět využita. Podzimní zahrada voní především po plodech a spadaném listí.

Zimní zahrada je tichá a klidná. Všechno co měla udělat, již udělala a nyní se nechává ovanout studeným větrem, zasypat sněhem a trpělivě vyčkává na jaro, až zase přijde její čas.

I já čekám. Až přijde čas, být zase s ní.

Abych nezapomněla…,

že zahrada je dar.